Je 24. září 1972, nad šedivě pošmournou Moskvou už zapadlo slunce a do posledního místečka našlapaný Palác sportu Lužniki bez dechu sleduje šesté pokračování nelítostné a strhující války. Hokejové války. Domácí sborná, tato pýcha a výkladní skříň komunistického režimu, hraje proti kanadským profesionálům z NHL, kterým v této historické a nesmírně vyhrocené „Sérii století“ povážlivě teče do bruslí.
V prvních čtyřech duelech v Kanadě vyhrál dvakrát Sovětský svaz, jednou domácí a jednou došlo na remízu. Po přesunu série do Moskvy uspěla sborná v pátém mači a to znamenalo jediné – pokud chtěli borci z kolébky celé velkolepé měření sil opanovat a vstoupit triumfálně do dějin, už nesměli ani jednou zaváhat. Podle toho to také na ledě vypadalo.
Kanaďané se ve druhé třetině dostali do vedení 3:1, ale mezi hráči to vřelo. Pěsti létaly, mantinely duněly. Obzvlášť spadeno měli chasníci ze zámoří na Valerije Charlamova – geniální ruský útočník byl při sebemenší příležitosti terčem provokací a úderů. V jednu chvíli přišel na střídačce asistent trenéra John Ferguson k Bobbymu Clarkovi a kývl směremk Charlamovovi: „Myslím, že potřebuje ťuknout do kotníku.“ A Clarke ťukl…
Podívejte se na brutální zákrok Bobbyho Clarka:
Kanaďané věděli, že klíčovou oporu soupeře bolí právě levý kotník. Zbytek už byl na rtuťovitém rváči s číslem 28. Clarke se zezadu přiřítil k Charlamovovi, obouruč se rozmáchl hokejkou a bez sebemenší snahy hrát puk ho vší silou sekl přes inkriminovanou část nohy. Za velkou louží tomu dodnes říkají s uctivou bázní „The Slash“a neustále tento rozporuplný okamžik rozebírají.
Šlo totiž o znamení k obratu: reprezentanti javorových listů uhájili v šestém zápase těsnou výhru 3:2, v sedmém zápase zvítězili 4:3 (zraněný Charlamov scházel) a v osmém duelu nakonec legendárním gólem 34 sekund před koncem získali výhru 6:5 a ovládli tak celou sérii. V tomto posledním mači sice Charlamov nastoupil, se zlomeninou byl však jen stínem sebe sama.
Násilí jako účinná taktika
Byla Clarkova bezohledná sekera, k níž došlo přesně před půl stoletím, nutná? Šlo o logickou součást hry, nebo cynický výsměch veškerým zásadám fair play?
Rusové měli jasno hned. „Bobby Clarke prostě dostal za úkol mě zlikvidovat,“ postěžoval si Charlamov, jehož ofenzivní schopnosti uváděly kanadské hráče i diváky v němý úžas. Sovětské noviny jednomyslně (jak jinak) odsoudily zákeřnost kapitalistických soupeřů. Nebýt zastrašovací taktiky Kanaďanů a několika individuálních chyb v defenzivě, technicky zdatnější Rusové by prý sérii jasně vyhráli.
Za velkou louží to viděli trochu odlišně. Začátkem 70. let tam byl lední hokej stále ještě životu nebezpečnou kratochvílí pro tvrdé muže s krapet pohrdavým vztahem k vlastnímu i soupeřovu zdraví. K tomu neodmyslitelně patřilo i nějaké to násilí. Ostatně právě Clarke se stal kapitánem mužstva Philadelphia Flyers, které rvačky a fauly povýšilo na promyšlenou taktiku. Nechvalně proslulých „Surovců z Broad Street“ se nakonec bála celá liga a díky tomu dvakrát získali Stanley Cup.
„Kdybych se nenaučil sem tam někoho přetáhnout hokejkou, nikdy bych neopustil rodný Flin Flon,“ okomentoval Clarke svůj zákrok na Charlamova. O mnoho let později ovšem v rozhovoru pro ruská média tvrdil, že žádný pokyn od trenérů ke své sekeře nedostal a že ani netušil, že sovětský útočník má trable s kotníkem. Prý se mu jen mstil za předchozí nepotrestané osekávání a hákování.
Není bez zajímavosti, že autor vítězného gólu celé série (a Clarkův spoluhráč z jedné lajny) Paul Henderson svého někdejšího parťáka při 30. výročí série za jeho dřevorubecké extempore veřejně kritizoval s tím, že by nechtěl, aby jeho vnuk na ledě předváděl něco podobného. Oba hrdinové kanadského mužstva pak spolu dalších dvacet let nemluvili.
Pojďme se ale vrátit ještě kousek zpátky v čase a pochopit, z čeho pramenily všechny ty vášně, které pak vyústily v dramatické scény na moskevském ledě.
Byli to prostě nepřátelé
Na přelomu 60. a 70. let byla sovětská reprezentace zcela dominantním vládcem mezinárodního hokeje. Potíž byla v tom, že borci z NHL coby profesionálové nesměli startovat na olympijských hrách a světových šampionátech, a i kdyby mohli, zřejmě by je ignorovali. V Kanadě byli bohorovně přesvědčeni o své nedostižnosti, i když drsné procitnutí již číhalo za rohem.
Prvotní impulz k uspořádání série zápasů mezi Sovětským svazem a výběrem kanadských hvězd přišel z Moskvy, konečná jednání obou stran za účasti vedení mezinárodní federace IIHF probíhala na jaře 1972 v pražském hotelu International. Důležitou postavou v zákulisí se stal rovněž protřelý právník Alan Eagleson, vlivný šéf zámořské hráčské asociace (mnohem později odsouzený za zpronevěru).
Kanadské sebevědomí se projevilo i v tom, že vyjednavači svým ruským protějškům poněkud lehkovážně odkývali řadu zásadních věcí. Hrát se mělo podle mezinárodních pravidel, rozhodčí zajišťovala IIHF a termín byl určen na září, tedy před startem sezony NHL, kdy měli zámořští hokejisté daleko do obvyklé formy. Sovětští „amatéři“ naopak celé léto podstupovali tréninkový dril v ocelovém objetí armádní disciplíny.
Od začátku bylo jasné, že tohle nebude jen nějaká okázalá exhibice. V éře studené války šlo o měření sil, jehož význam daleko přesahoval sportovní rozměr. Střet dvou světů, dvou ideologií. Brali to tak i sami aktéři na bruslích. „Byla to hokejová válka a oni byli prostě nepřátelé,“ vzpomínal Clarke.
Flámy a hádky
Zatímco jádro sborné kolem Charlamova, Jakuševa, Petrova, Michajlova, Ragulina a Treťjaka bylo tak sehrané, jak jen bylo možné, v kolébce hokeje slepovali zbrusu nový tým. Neobešlo se to bez hádek a sporů, hlavně absence Bobbyho Hulla vyvolala hodně zlé krve. Jenže šlo o byznys: slavný forvard tehdy zamířil z NHL do konkurenční ligy WHA, což bossové starší z obou soutěží jaksi nemohli přenést přes srdce. Za Hullovu nominaci se přimlouval i sám kanadský premiér s tím, že jde přece o prospěch celé země, ale marně. Nejlepšího obránce všech dob Bobbyho Orra pak z kádru vyřadilo zranění.
Kanaďané si přesto věřili. Drtivá většina fanoušků i médií nepochybovala o tom, že jejich hvězdy smažou „ty komouše“ z ledu. „Musíme vyhrát všech osm zápasů. Cokoli jiného než naprosté smetení Rusů by znamenalo hanbu pro celý národ,“ dal se slyšet excentrický Eagleson.
Nový trenér sborné Vsevolod Bobrov se po příletu do Montrealu tvářil skromně a vykládal žurnalistům, jak se jeho hráči „přijeli učit“ a že favorit je jasný. Ve skutečnosti však ruští experti už dlouhé měsíce řešili jen a jen střetnutí s Kanadou. Instrukce od soudruhů z Kremlu nepřipouštěly pochybnosti: Sovětský svaz prostě musí vyhrát.
Poněkud bohémský přístup některých veličin NHL k přípravě přinášel i komické momenty. Když reportéři před startem série poukázali na to, že sovětští trenéři vyhánějí své svěřence už v šest ráno z postelí, aby běhali kolečka kolem hotelu, zatímco kanadští borci se tou dobou teprve vracejí z flámu, lídr javorového útoku Phil Esposito odpověděl: „Jejich chyba, že vstávají tak brzo.“
Mimochodem: budoucí klíčový muž série a vyhlášený dříč Bobby Clarke byl jedním z mála Kanaďanů, kteří na kemp dorazili v dokonalé fyzické formě. Proto se nakonec dostal do konečné nominace, s čímž se původně nepočítalo.
Střet dvou rozdílných stylů
První zápas se hrál 2. září 1972 v proslulé montrealské hale Forum a pro domácí šlo o absolutní šok, který paralyzoval celou zemi. Oni, vynálezci a svrchovaní mistři ledního hokeje, se vším všudy „jejich hry“, byly poníženi a rozcupováni na kousíčky ve vlastním svatostánku. Ruská výhra 7:3 znamenala krutý budíček ze snů o pohodové osmizápasové show.
„Sověti nám všem ukázali, jak dobře se dá hrát hokej,“ napsal tehdy list Toronto Star. Na kanadských profících nenechal nit suchou: „Jak by se vám líbilo platit 200 tisíc dolarů za sezonu nejlepším hráčům světa, a pak sledovat, jak je doslova smázne parta chlápků se jmény jako Jurij, Vladimir a Jevgenij, kteří berou plat desátníka?“
Od té chvíle bylo Kanaďanům jasné, že nestojí proti jakýmsi exotickým učedníkům z východu, jejichž hlavní předností je schopnost neomezené konzumace vodky. Ruská hokejová škola vyložila na stůl své trumfy: dokonalé bruslení, rychlost, vybroušenou souhru.
Zámořští borci museli reagovat tím, v čem byli lepší oni. Tedy v síle, důrazu (nejen) před brankou a především v neutuchajícím odhodlání urvat výhru za každou cenu. Právě to vedlo k tomu, že se na ledě začalo přiostřovat. Ruku na srdce: leckteré zákroky, jež tehdy byly brané jako běžná součást hokejové roboty, by dnes byly považovány za likvidační.
„Je nepochybné, že hodně z toho by dnes bylo zcela nepřípustné,“ říká producent Nicholas de Pencier, jehož nový čtyřdílný dokument o sérii vysílá stanice CBC. Tvůrci se na legendární událost pokoušejí pohlédnout bez „cukrové polevy“ a nezavírají oči před tím, že Kanaďané si občas pomáhali vysloveně unfair metodami.
Na druhou stranu ani Sověti nebyli žádní svatoušci. Hlavně jejich neustálé drobné fauly hokejkou rozpalovaly soupeře doběla, protože podobné metody bývaly v NHL považovány za zbabělé. Kanaďané byli zvyklí udržovat pořádek na ledě pomocí pěstních soubojů, měli to hluboko ve svých hokejových genech, ovšem mezinárodní pravidla se na věc dívala dost odlišně. Hlavně během zápasů v Moskvě hosté nechápali, že zatímco ruské fauly často prošly bez povšimnutí, jejich odvetné zákroky končily vyloučením.
Začátek pozvolného vývoje
To vše je nutno vzít v potaz, chceme-li po půl století posuzovat (či odsuzovat) Clarkovo ikonické seknutí do Charlamova. Atmosféra vybičovaná dojmem, že proti sobě stojí dva nepřátelské světy, exaltované vlastenectví, touha zvítězit a zapsat se do dějin, pocit křivdy a snaha pomstít provokace soupeřů – to vše hrálo roli.
Je charakteristické, že sám Clarke nikdy nepocítil potřebu se za svůj faul omlouvat. „Mnohem víc lidí mi za to děkovalo než kritizovalo. Spousta Kanaďanů pak za mnou chodila a třásla mi rukou. Lidé říkali: ‚Jsem šťastný, že jsi toho zasr… Rusáka dostal,‘“ svěřil se.
I díky Clarkově sekeře skončila série triumfem Kanady. Pamětníci dodnes se slzou v oku vzpomínají, kde přesně byli, když Henderson vstřelil vítězný gól, a celé střetnutí s nenáviděnými Sověty je už pevnou součástí národní mytologie.
Důležitější však bylo, že sebestředná NHL na chvíli spolkla hrdost a dokázala se z průběhu série poučit. V zámoří pochopili, že v hokeji je víc cest k úspěchu a nechce-li rodiště tohoto sportu vývojově zkostnatět, musí brát inspiraci i odjinud. Právě tehdy začala (dlouhá a pomalá) cesta, které NHL postupně otevřela cizincům z Evropy, a zároveň odstartoval (ještě delší a pomalejší) proces pozvolného sbližování tzv. kanadského a evropského stylu hokeje.
A na začátku bylo jedno (ne)slavné „ťuknutí“ do kotníku.
Rvačka s rudoarmějci a hokejka u hlavy
Velkým tématem celé série byli rozhodčí. Poškozeny se cítily obě strany. Například šéfa sovětského hokeje Andreje Starovojtova po druhém zápase v Torontu (Kanada vyhrála 4:1) tak rozzuřil výkon amerického dua sudích, že se násilím dobýval do jejich místnosti a mlátil jim do dveří židlí.
Ještě dramatičtější scény byly k vidění v Moskvě během rozhodujícího osmého mače: Eaglesona tak naštvalo, že se po jednom kanadském gólu nerozsvítilo světlo brankového rozhodčího, že se snažil probít do boxu časoměřičů, přičemž rozdal pár ran pěstí ruským divákům. Agresora se pak pokusili zadržet odvážní rudoarmějci, jenže Eaglesonovi vyrazilo na pomoc několik kanadských hráčů.
„Byly to skvělé zápasy,“ vzpomínal pro Deutsche Welle známý německý rozhodčí Josef Kompalla. Ten patřil k sudím IIHF, kteří pískali moskevského zápasy (včetně Čecha Rudolfa Bati), ovšem Kanaďané nebyli s jejich úrovní spokojeni. Měli pocit, že pomáhají sborné, řada nedorozumění však plynula spíš z rozdílného výkladu pravidel.
Ostatně jiné bylo už to, že v mezinárodním hokeji tehdy ještě byli na ledě jen dva rozhodčí, kteří spojovali funkce hlavního a asistenta. „Museli jsme mít oči všude,“ řekl Kompalla. Právě na něj vystartoval v osmém zápase útočník J. P. Parisé, který se na sudího nesmyslně rozmáchl hokejkou a zastavil ji jen pár centimetrů od jeho hlavy. „Vím, že si na nás Kanaďané stěžovali, ale tohle přece nemělo nic společného se sportem,“ dodal Kompalla.
