„Nafasovali jsme s logem Red Wings vše, jako bych tam byl desátý rok. Pak jsem si všechno odvezl domů a chodil jsem v tom celé léto, cítil jsem se jako hráč Detroitu," popisoval čerstvě 25letý Honejsek, který na pozici středního útočníka nastupuje poprvé od juniorského věku.

Berete to jako nový impulz?
Ano, nakoplo mě to. Chtěl bych tam vydržet. Vůbec se nebráním myšlence, že bych byl centr už napořád. Je to o zodpovědnosti a šikovnosti. Můžu rozhodovat situace, když jsem na puku. I letos více nahrávám, než zakončuji. Na křídle je rozdíl, že když nedostanete puk, celý zápas nejste vidět. Střední útočník je pořád ve hře. Stojí na vás hra celé lajny.

Zvykáte si?
Ano. Snažím se nad tím přemýšlet, dívám se na záznamy zápasů, jak to hrával Čája (Petr Čajánek – pozn. aut.) nebo zrovna dneska na NHL, jak to hrají top centři. Snažím se poslouchat Larryho (Martina Hamrlíka) a pana Svobodu, kteří mi říkají své postřehy. Největší problém je asi na buly. Hraji dozadu, začínám v obranné třetině. To se ale dá zvládnout pozičně. Nejsem žádný bořič, ale spoustu centrů je menší postavy.

Co vám chybí k Antonínu Honejskovi, který tady byl před třemi čtyřmi lety, kdy jste byl v životní formě?
Už jsem nad tím přemýšlel. Možná jsem si toho naložil moc v hlavě. Možná jsem hůře snášel, když se na mě přenášela zodpovědnost. Nedokázal jsem se s tím srovnat a přijmout tlak. Na křídle jsem neměl poslední dva roky takový drajv, abych dokázal sám rozhodovat zápasy. Byl jsem neviditelný, když jsem neměl pomoc od ostatních spoluhráčů. Když mi to hezky nenahráli, sám jsem se na nic nezmohl. Jako třeba v mistrovské sezoně, kdy jsem něco vytvořil nebo ujel. Za poslední dva roky jsem se musel o to víc spoléhat na spoluhráče. Nedokázal jsem tým sám táhnout.

Když už nemáte vedle sebe Petra Čajánka, cítíte větší zodpovědnost?
Chybí mi (směje se, Čajánek zrovna prochází kolem) Už když jsem šel do Finska a pak do Brna, musíte brát, že už máte za sebou nějaký úspěch. Tím i sám od sebe očekáváte víc. Já jsem to nedokázal prodat. Když jsem se vrátil do Zlína, tady už měl pozici lídra Holas (Holík) s Bukym (Bukarts). Takže zase to nestojí přímo na mě, ale na nich. To je ale v pořádku, hrají výborně, dělají body i mančaft. Všechny zápasy vyhráváme díky nim.

Máte titul i stříbro, máte odehraných pár zápasů v nároďáku. Co je pro vás další motivací?
Ta poslední je být dobrý centr. (pousměje se) Chytlo mě to, rád bych tam vydržel. Samozřejmě pak nároďák je vždycky motivace. Dokázat si sám sobě, že patřím mezi nejlepší hráče v extralize. Třeba je to daleko, ale doufám, že se do reprezentace podívám.

Nedávno uplynuly čtyři roky od vašich prvních dvou hattricků v extralize. Nejprve proti Kladnu, poté Litvínovu. Co se vám vybaví?
Gól v první minutě v přesilovce Pavlu Francouzovi. Střílel jsem k tyčce. Nechytatelná rána. (smích) Vzpomínám si, jak mi Olda Horák přihrával na hattrick krásnou křižnou nahrávkou. Trefil jsem to z voleje, věřil jsem si, že ho dám. Vybavuje se mi, že jsme byli v obrovské pohodě. Doma jsme vyhrávali všechny zápasy. Po zápase jsem měl telefonát, že jedu na nároďák. To byla fantazie. Samozřejmě i ten kladenský si vybavím.

Když na to nyní vzpomínáte, co se ve vás odehrává?
Sakra, kde to je. (směje se) Ale vážně, to byly moje začátky. Vládla euforie, hráli jsme dobře jako tým. Hráli jsme v tabulce nahoře. Bylo to něco jiného, než letos.

Antonín HonejsekZdroj: DENÍK/Martin Břenek

Životospráva je můj největší problém

Když jste zmínil hlavu a psychiku, může vás nastartovat, že si vzpomenete na báječné časy a budete se chtít vrátit zpět na svou někdejší úroveň?
To už je daleko, to v hlavě nenosím. Ale hrajeme prakticky pořád se stejnými týmy, takže máte ty, proti kterým se vám daří. Ale není to tak, že když nás čeká Litvínov nebo Kladno a nastřílel jsem jim hattrick, že se jim ho dám znova.

Po nástupu nových trenérů Martina Hamrlíka a Roberta Svobody jste se ocitl mimo sestavu. Jak jste vyřazení prožíval?
Bylo to dobré rozhodnutí. Pomohli mi tím, že jsem si sám mohl srovnat v hlavě, co je špatně. Zrovna jsme měli sérii sedmi porážek v řadě. V každém zápase jsem byl na ledě u dvou gólů. Třeba v Olomouci (1:3) jsem si myslel, že jsem hrál dobře. A trenéři mě na další zápas vyndali ze sestavy. Tím mi dali jasně najevo, že nemůžu zápas odehrát jen průměrně. Uvědomil jsem si, že musím být víc vidět. V dalším zápase s Vary jsem měl šest střel na branku, což se mi v této sezoně ještě nestalo.

S profesionálními sportovci souvisí i regenerace a životospráva. Jste na sebe přísný?
V případě regenerace je to něco jiného, než když mi bylo osmnáct. Sice si řeknete, že ve čtyřiadvaceti jsem pořád mladý, ale už cítím, že jsem víc unavený. Říkám si pořád, že zhubnu tři až čtyři kila. V největší formě jsem měl 82 kilogramů, teď mám 86. Ve čtyřech kilech ale problém asi není. Spíš jsem zesílil a nabral svalovou hmotu. Spolupracuju v tomto směru s Vítem Šlesingerem, všem bych jej vřele doporučil. Přes stravu je velký odborník, ale výtečný je především v oblasti regenerace. Dává mi různé triky a doporučení, po kterých se cítím dobře. Někteří kluci chodí na jógu, kde má hodiny Čája (Petr Čajánek – pozn. aut.) i jeho žena. I to je super věc na protažení a regeneraci. K ní jsem se zatím nedostal, ale i na ni bych se jednou chtěl dát. Když jsme vyhráli titul, chodilo nás tam hodně.

Dopřejete si pizzu či například grilované kuře, nebo jste striktní?
To je můj největší nepřítel. (smích) Pocházím ze slovenské vesnice. Takže jsem naučený na tučná jídla. Životospráva je můj největší problém. Na jídlo moc nehledím, jím všechno. Už jsem to zkoušel korigovat, ale nikdy jsem to nepřekonal. Když to změníte, bolí to, ze začátku jste víc unavený. Navíc v období náročného programu a zápasů není dobré přejít na drastický bezlepkový jídelníček. Pak vám totiž chybí, na co jste zvyklý. Je s tím dobré začít během léta. Ale četl jsem, jak Kuba Voráček říkal, že zhubnul pět kilo a ve stravování se změnil. Také s tím začal v letním období. Naučil jsem se a na to jsem pyšný, že jsem přestal jíst v deset večer. Dřív mi to bylo jedno, nyní už od osmi nejím. A přes den také každý den nemám pizzu, do mekáče nechodím, ale jídlo nemám přesně naporcované a navážené.

Zmínil jste, že jste si toho do hlavy naložil moc a tlak nezvládl. Spoustu sportovců využívá i rad psychologa. Jak jste na tom vy?
Začal jsem se tomu věnovat. Na to se snažím v poslední době zaměřit nejvíc. Více než regeneraci i stravu. Je to ale běh na dlouhou trať, výsledky budou až někdy po půl roce nebo za rok. Až se věci naučíte správně dělat.

Nejoblíbenější hráč: Pavel Dacjuk

Teď se díváte na svou fotku v dresu Detroitu Red Wings z roku 2010. Co vás napadne?
To je fantastická fotka. Pamatuji si, jak by to bylo včera. Mám je doma v počítači. Někdy později by bylo pěkné si z nich udělat výstavku. Bylo to nejhezčí období kariéry. Mrzí mě, že jsem tam nevydržel o rok déle. Bůhví, jak by to dopadlo. Teď už to nezměním. Ale vím, že kluci, kteří vydrželi, většina z nich si zahrála NHL a někam se posunuli. Jsou to krásné vzpomínky. S logem Red Wings jsme nafasovali úplně všechno, jako bych tam byl desátý rok. Přitom jsem byl jen na kempu. Pak jsem si všechno odvezl domů a chodil jsem v tom celé léto, cítil jsem se jako hráč Detroitu. (Pobaveně)

Minimálně jste alespoň chvíli Red Wings patřil…
To bylo super. Tehdy jsem si zahrál i v Traverse city. Pamatuji si, že jsem se hodně bavil s Tomášem Tatárem, s Petrem Mrázkem, s Carolinou tam přijel i Jordy (Michal Jordán), takže jsme chodili na golf. To bylo poprvé, co jsem si pinkl do golfového míčku. Měli jsme mítink s Mikem Babcockem, jak nám ukazoval zápas proti Pittsburgu. Bylo tam asi padesát hráčů z draftu. Bavil se tam s námi, jako bychom byli na předzápasové přípravě. Připadal jsem si, jako bych byl v sestavě. Ukazoval nám, co jak kde musíme hrát. A říkal to Mike Babcock.

Když na vás mluví nejlepší kouč na světě, je to něco mimořádného, co?
Taky proto se mi to i po těch letech vybavuje. Je to skvělá vzpomínka. Bylo tam i krásné prostředí Travese City. Všude byla zeleň, nádherná příroda. Detroit tam jezdí na kempy, vše mají pronajaté. Nebylo to jen o hokeji. Jsem rád, že jsem tam s těmi kluky mohl být.

Navíc mezi nimi byl i váš vzor Pavel Dacjuk.
Nezastírám, že je to můj nejoblíbenější hráč. Největší zážitek pro mě byl, když za mnou přišel poté, co jsem v prvním zápase dostal pecku. Ledoval jsem si tam během třetiny rameno a říkal mi: „Co je, kluku? V pohodě?"

Jak na vás lidsky zapůsobil?
On je Rusák, ale když s ním přijdete do kontaktu, je jiný než ostatní Rusové. Je strašně pracovitý a maximálně skromný kluk. Co mě na něm zaujalo? Stačí se podívat na highlighty. Vypadá to, jako kdyby měl puk na hokejce přilepený. Videa s ním jsou fakt hezká. Vypadá, že to nedělá v rychlosti, ale všichni mu to žerou. Má neskutečně šikovné ruce. Jedno období mi jeho videa pomáhala. Často jsem to na ledě zkoušel a pomáhal jsem si jeho kličkami, co jsem viděl v sestřizích. I zakončení nájezdů máme podobné. Nedělám to úplně stejně, ale i to je Dacjukův nájezd. Vypadá to ladně.

Antonín HonejsekZdroj: DENÍK/Jiří Hejtmánek

Bertuzzi je zákeřný, Osgood skromný

Kdo ještě na vás udělal dojem?
Bertuzzi má strašně velkou hlavu. (směje se) Je obrovský, šel z něj až strach. A taky to byl na ledě zákeřný hráč. Obrovský dojem pak na mě udělal Chris Osgood. Spletl jsem si ho s fanouškem, který si přišel pro podpis. Přišel tam v otrhaných šusťácích, s otrhaným baťůžkem na zádech. Normálně jsem ho nepoznal. Naprosto úžasný a skromný kluk a fantastický gólman.

Proti jinému gólmanovi Jimmi Howardovi jste zase nastoupil v modelovém zápase. Vstřelil jste mu gól?
Jeho si vůbec nepamatuju. Ale Chrisovi Osgoodovi jsem gól dal. Mám i doma fotku, jak mu cloním. Následně pak v přípravných zápasech jsem hrál proti výborným hráčům. Vybavím si třeba v Carolině Jeffa Skinnera nebo Alexe Pietrangela ze St. Louis, možná tam byl i John Tavares z NY Islanders. Byli to všechno hráči, kteří tehdy v NHL začínali. Dnes patří k nejlepším.

Kouč Babcock už byl tehdy přísný pes a detailista?
Ano. U hráčů už tehdy měl obrovský respekt. Líbilo se mi ho už jen poslouchat. Na všechno měl nějaký názor a odpověď, spoustu nápadů. Komunikoval s hráči. Měl hrubý a respektovaný hlas. O pět let později jsem ho vloni potkal v Praze na mistrovství světa na zápase s Kanadou. Zrovna šel kolem mě, tak jsem mu chtěl říct: „Zdar Miku!" Ale už mě nepoznal. (smích)

Fotky z Detroitu máte někde na očích?
Ne, to vůbec ne. Nemám je ani vytisknuté. Jsou v počítači. V poslední době jsem se stěhoval, pořádně jsem se neusadil. Má to svůj čas. Později nějakou výstavku by bylo hezké si udělat, že jsem na kempu vůbec mohl být.

V juniorském týmu Moose Jaw Warriors, kde jste odehrál před příchodem do Zlína dvě sezony, drží veškeré střelecké a produktivní rekordy klubu další legenda NHL Theoren Fluery. Byl tam jeho odkaz znát i dvanáct let po jeho odchodu?
Kanaďani jsou na to pyšní. Mají své Síně slávy. Jména hráčů tam jsou pod stropem vyvěšená. Ale zrovna jsem tam byl v sezoně, kdy se přiznal, že byl sexuálně zneužívaný, když tam hrál jako dorostenec. Byl jsem u toho, když křtil svou knížku a byla kolem toho tisková konference. Poté měl problémy s drogami a nikdo nevěděl, co za tím je. Asi měl na tohle období špatné vzpomínky. Ale přijel tam takový příjemný chlapík. Byl tam vynikající, rekordy i po té době patří jemu. Tehdy se tam o něm kvůli knížce mluvilo trochu víc. Nevím, jak je tomu nyní.

Zaměstnat hlavu a srdce

Když se o tom všem bavíme, cítíte spíš nostalgii, nebo zvýšenou motivaci a chuť se na svůj nejvyšší level opět vrátit?
Takhle nad tím nepřemýšlím. A vidíte, možná je chyba, že si to neříkám. Ale z Česka je hrozně těžké se tam propracovat. Nejdřív je potřeba být nejlepší u nás, mezi dvacítkou nejlepších a pak můžete jít zase dál. Michal Kempný je toho dobrým příkladem. Stačilo, aby se mu povedl jeden rok v Rusku a hned šel do NHL. Skauti hráče v pozdějším věku sledují. Ale třeba hodně dají i na výšku. Z Pardubic třeba přímo z naší ligy odešel Tomáš Nosek a Vojta Mozík nebo i Zámek (Petr Zámorský). Ale moc tam toho neodehrál ani jeden. Proto je asi lepší jít postupnými krůčky i přes nějakou zahraniční soutěž. Musíte pracovat a mít v sebe víru, která vás žene dopředu. To je nejdůležitější. Nesmíte říkat, že už to nezvládnete. Musíte tomu věřit.

Jenže když si vzpomenete na finské Espoo, kde vás hokej nebavil, byl jste otrávený, chce se vám ještě po této zkušenosti vůbec vyzkoušet zahraničí, když ve Zlíně máte „pohodu"?
To jsem si taky říkal. Ale ono to tak není. Pohodu mít můžete až podloženou týmovými i osobními výsledky. Chcete zabezpečit sebe i rodinu, musíte být sobecký. Hokejisté skončí ve čtyřiceti i dřív, nemají školy, kromě hokeje neumí nic. Najednou nemají nalajnovaný život, v kolik kde musejí být na srazu nebo kdy mají začátek zápasu. Je těžké se dostat do normálního života. Kolik je alkoholiků, na drogách, bývalých hokejistů bez peněz. Jen si vezměte, jak dopadl třeba Marek Svatoš… Musíte myslet na to, že je třeba vydělat peníze a po kariéře se něčemu věnovat. Určitě bych chtěl ještě někdy ven. Rozdíl je v tom, že ne za každou cenu. Určitě bych si vše promyslel daleko víc. Rozhodovalo by víc aspektů. Chtěl bych třeba mluvit s trenérem, který by mě musel chtít. Chtěl bych vědět, jak tým hraje. Teprve pak bych nad nabídkou uvažoval. Ale to je předčasné, protože na to potřebuju být mezi nejlepšími. A to zatím nejsem. Doufám, že i příští rok budu tady ve Zlíně a že se mi to povede.

Když jste zmínil Marka Svatoše, který byl nalezen mrtvý po předávkování, nemáte obavy, co s vámi bude po skončení kariéry?
Ono to tak prostě je. I po skončení kariéry se hráči snaží zůstat u hokeje a jsou z nich třeba trenéři. Teď těžko říct, jestli by mě to bavilo, ale nebude trvat dlouho a už to budu muset řešit. Mít nachystanou i druhou variantu, čemu bych se chtěl věnovat. Četl jsem hezkou věc, že po kariéře ani nezáleží, kolik máte peněz, ale musíte zaměstnat hlavu a srdce. Jinak budete mít deprese nebo se budete trápit. Proto si myslím, že není dobré mít kamarády a známé pouze v hokejovém prostředí. Nikdy totiž nevíte, kdo vám co nabídne po kariéře a mohlo by vás naplňovat.

S kým byl Honejsek na kempu Detroitu?

Tým Howe:

Brankáři: Jimmy Howard, Jordan Pearce.
Obránci: Jonathan Ericsson – Ruslan Salei, Doug Janik – Brendan Smith, Marc Zanetti – Greg Amadio.
Útočníci: Henrik Zetterberg – Pavel Datsyuk – Tomas Holmstrom, Mattias Ritola – Cory Emmerton – Jan Mursak, Francis Pare – Brent Raedeke – Aaron Downey, Jordan Owens – Stephen Johnston – Brooks Macek.

Tým Lindsay:

Brankáři: Chris Osgood, Petr Mrazek
Obránci: Brad Stuart – Brian Rafalski, Brian Lashoff – Derek Meech, Sebastien Piche – Sergei Kolosov, Brenden Kichton.
Útočníci: Johan Franzen – Valtteri Filppula – Todd Bertuzzi, Drew Miller – Justin Abdelkader – Kirk Maltby, Tomas Tatar – Joakim Andersson – Jamie Tardiff, Andrej Nestrasil – Landon Ferraro – Trevor Parkes, Antonin Honejsek.

Tým Delvecchio:

Brankáři: Joey MacDonald, Thomas McCollum.
Obránci: Nicklas Lidstrom – Niklas Kronwall, Jakub Kindl – Logan Pyett, Gleason Fournier – Travis Ehrhardt.
Útočníci: Jiří Hudler – Mike Modano – Dan Cleary, Kris Draper – Darren Helm – Patrick Eaves, Llari Filppula – Johnson – Willie Coetzee, Darren Archibald – Louis Marc Aubry – Callahan, Chris Minard.

VIZITKA ANTONÍNA HONEJSKA

Narozen: 19. prosince 1991 v Prostějově. Výška: 181 cm. Váha: 87 kg. Post: Centr. Číslo dresu: 27. Hůl: L. Přezdívka: Honejs, Tony.

Antonín HonejsekZdroj: Archiv PSG ZlínKariéra: Zlín (junioři, dorost 06–09), Moose Jaw Warriors (WHL, 09–11), Třebíč (1. liga 11–12), Zlín (11–14), Blues Espoo (Finsko, 14–15), Kometa Brno (14–15), Kometa Brno, Hradec Králové (15–16), Zlín (16-??).

Největší úspěchy: 1× mistr extraligy (13/14, Zlín), vicemistr extraligy (12/13, Zlín), 1× bronz (14–15, Kometa Brno), účast na MS do 18 let a MS do 20 let, titul v extralize dorostu se Zlínem (2007), 2. místo v extralize juniorů se Zlínem (2008).