Od zvláštního zpravodaje Deníku

Reprezentační forvard Petr Hubáček je prototypem hráče, před kterým si leckterý fanoušek sedne na zadek. „Ale já nejsu Beckham," rozesměje se se svým typickým brněnským nářečím.

Pravda. Účesy po něm nikdo asi kopírovat nebude. Ale upřímná slova, která z něho padají s jeho kouzelným moravským přízvukem, z něho dělají velkého chlapa.

Hodně příznivců si brněnský poctivák získal i ve finském Jyväskylä. Vloni s ním získal titul, letos bronz. Teď se rve ve Švédsku za národní tým. Na ledě zase nechá duši. O tom nepochybujte!

Ještě nemáte severu plné zuby?
Ježíš, vždyť je tady ve Stockholmu hezky (usměje se)! Nemám, všechno se vždycky odvíjí od výsledků. Teď je období, kdy je člověk sedřený z celé sezony a má z toho všeho minimální radost. Jsou to ale fáze kariéry, na které musím být zvyklý.

Máte za sebou už druhou sezonu ve finském Jyväskylä. Šílí z vás fanoušci třeba jako ti v Kometě?
Finové jsou takoví víc chladnější. Ale šílet je i tak hodně silné slovo, nejsu Beckham (usmívá se).

Ale váš houževnatý a neúnavný styl se musí líbit i tam, ne?
Finský hokej je založený na velké intenzitě bruslení. Mají tam rádi hráče, kteří hodně bojují. Nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale myslím, že bych to u fanoušků úplně špatné mít nemusel. Já mám tenhle styl rád. Jsem fakt rád, že můžu ve Finsku hrát.

Takže ideální plán je v Jyväskylä ještě chvíli zůstat?
Jo, mám tam ještě na jeden rok smlouvu. Za ty roky jsem si zvykl, že nemá cenu se dívat nějak moc dopředu. Jestli se věci kolem nezmění, tak tam klidně další dva, tři nebo čtyři roky zůstanu. Nebyl bych proti.

A co třeba taková polární noc, kdy je skoro celý den tma… Ta vám nevadí?
Prosinec a leden jsou takové horší. Ve tři hodiny odpoledne začíná být šero a svítat začne někdy o půl deváté. Tma je tam dlouhá. Jsem ale člověk, kterému tohle zase tolik nevadí.

Deprese u vás nehrozí?
Vůbec. Ale asi jsou lidi, na které tma působí a depka může být ve hře. Florida je Florida, že jo… Ale ta je moc daleko (rozesměje se). Nepotřebuju mít deset měsíců v kuse teplo a hezké počasí na trenky. Plus třicet, minus třicet…, mně jsou tyhle věci úplně jedno.

Chápu, jste ve Finsku kvůli hokeji a šmitec.
Jasnačka, a od hokeje se život sportovce odvíjí. Převážnou část sezony tam mám rodinu, což je taky velké plus. Jsem moc rád, že je tam výborné prostředí i pro ni. Dcera normálně může chodit do školy. Mně třeba ten rok strašně utekl, když se sezona chýlila ke konci, rozhodně v sobě nemám pocit, že bych chtěl trhat kalendář a říkal si, sakra, kdy pojedu asi tak domů.

Jak jste na tom vlastně s finštinou?
Otevřel jsem učebnicu, došel do půlky první stránky, pak ji zase zavřel a dal ju někam hodně hluboko (směje se). Pár věcí umím. Ale ve Finsku a Švédsku skoro všichni lidi umí dobře anglicky. Tou se docela slušně domluvím, takže mě nic nenutí, abych se do finštiny naplno obul.

A teď zpátky do Švédska… Měl jste po další vydřené výhře nad Slovinskem (4:2) dobré spaní?
Jak člověk stárne, usíná čím dál hůř (usměje se). Jak bych to jenom řekl aspoň trochu slušně… Ten sport je někdy kur… těžkej. I když moc slušné to nebylo.

Výstižné ale ano…
Přijdou fáze, kdy jste strašně unavení a všechno stojí strašně moc psychických a fyzických sil. I když to třeba nevypadá. Za výhru nad Slovinskem jsme rádi, i když hra byla pořád hodně špatná. Takové zápasy ale prostě přicházejí. Podstatné pro nás je, že jsme pořád ve hře. A doufám, že v ní budeme i za týden.

Máte toho za sebou už hodně. Utěšuje vás myšlenka, že většinou, když má český tým namále, zapne na vyšší obrátky?
Takhle se přemýšlet nedá. Vždycky je to o nejbližším zápase. Chcete ho vyhrát. A když to vyjde, řeknete si, fajn, situace je lepší.

A když nevyjde?
Sakra, musíme se chytit příště. Někdy jsou turnaje, kdy všechno šlape jako na drátkách, třeba jako před dvěma roky v Bratislavě. Nad hokejem ani nepřemýšlíte, jenom přijdete, dáváte góly a mančaft jede. Pak ale přijdou fáze, kdy o situaci spekulujete horem, dolem a nehnete se z místa. Jste v medu a nemůžete nastartovat.

Tak se cítíte teď?
Jo. Ale ve sportovní historii se stalo už mnohokrát, že mančaft, který turnajem hladce procházel, vypadl. A ten, co byl bit jako žito, došel k velkému výsledku. Bylo by fajn, kdyby to byl i náš případ.

Podobně jako na MS v Německu v roce 2010. Vážíte si pak úspěchu o to víc?
Život letí strašně rychle. Deset dnů po mistrovství si už nikdo nevzpomene, kdo a kde hrál. Teď jsme uprostřed šampionátu, mohl jsem po úspěšné sezoně ve Finsku hokejový rok zapíchnout a jet s rodinou na dovolenou. Doma mít pohodu, chodit na pivo, na fotbal, hodit nohy nahoru. Ale my se tady chceme vydat ze všech sil dál. Bojovat.

V pondělí by se měl k týmu připojit Tomáš Plekanec. Může národní tým nakopnout na vyšší level?
Je jeden z těch top českých hokejistů za poslední roky. O jeho herních kvalitách nemá cenu se ani bavit. Jenom jeho samotná přítomnost v mančaftu zvedne výkon ostatních kluků o deset procent. Mužstvu může strašně pomoci.

Je potřeba si ale asi i uvědomit, že nestačí jenom to, že přijede, luskne prsty a národní tým začne předvádět hokej snů. Je to tak?
Přesně. Nemůžeme hledat žádné spasitele. Víme, co hokej obnáší, a každý bude šťastný, že se k nám připojí. A víte, co se mi líbí?

Povídejte…
Měl těžkou sezonu. Začal na Kladně, měl zhuštěný program v NHL, navíc play-off, a on ještě sedne na letadlo a letí za námi. Přes půl světa si přijede zahrát pár zápasů. Tohle si zaslouží respekt. Ale to není jenom o Plekym. Všichni jsme mohli sedět doma, pěstovat mrkev nebo já nevím co dělat.