V Kladně vás přivítalo pět tisíc diváků, vyprodaný stadion, navíc parádní mediální i světelná show. Na váš vstup na led se čekalo do poslední chvíle, lidé se dojímali při sestřihu vašich slavných moment. Jak jste to vnímal?
Bohužel, pro diváky ani pro nás to nedopadlo příjemně a omlouváme se jim za to. Začalo to v Ústí nad Labem a tým je od té doby v křeči. Za tu úvodní oslavu chci ale těm, kdo se na ní podíleli, i divákům, poděkovat. Škoda, že jsme pak podali hrozivý výkon a musíme se z toho nějak dostat.

Ten úvod možná byl i motivací pro soupeře, co říkáte?
S tím bychom se měli vyrovnat. Ale je dobře, že hrajeme s mužstvy, která chtějí podávat co nejlepší výkony, aspoň je vidět, jak na tom jsme. Ne moc dobře. Podle mne je to nejlepší příprava před play-off, ale musíme se hrozně moc zlepšit. Začíná to u mě a končí u posledního hráče.

Jak vám bylo před zápasem. Přece jen jste se vracel po pěti letech na kladenský zimák jako hráč?
Už toho mám hodně za sebou, ale jsem rád, že diváci přišli a zatleskali. Můj cíl je ale hrát co nejlepší hokej, abych mužstvu pomohl postoupit. Není to pro mě jednoduché, bude mi 46 let, přesto odevzdávám maximum, i když to možná není pokaždé vidět.

Už po výhře nad Benátkami jste naznačil, že kladenské mužstvo možná není tak silné, jak jste si myslel. Pak navíc přišly dvě porážky. Jak vidíte aktuálně cíl Rytířů – dostat se zpátky do extraligy?
Já mohu těžko srovnávat, když jsem odehrál jen tři zápasy a ani jeden se nám víceméně nepovedl. Soupeř byl často lepší, ale měli jsme také dobré fáze, jako proti Litoměřicím ve třetí třetině. Jenže to je moc málo, když chceme postoupit. Musíme ale brát, že každý hráč umí bruslit a je jedno, jestli hraješ NHL nebo druhou ligu. Pořád je to o bojovnosti.

Cítíme od soupeřů nějaký respekt?
Vůbec, navíc jim k tomu sám pomáhám, protože kdybych dal pár gólů, cítím se mnohem lépe a oni by to měli těžší. Možná se mi spíš zdá, že do mě hrají víc než do jiných.

V přesilovce jste dvakrát nabíjel Miloši Hořavovi, nemrzí váš, že z toho nepadne jasný gól?
To ne. Spíš mě mrzí, že si nejsme schopni vytvořit větší tlak, přidržet soupeře v jeho třetině, aby šla šance za šancí. Aby se unavili. Když máme jednu šanci a puk jde pryč, končíme v útočné třetině. Špatně reagujeme, jdou nám hůř nohy a chvílemi mi to připadá, že hrají v šesti nebo v sedmi.

Co chybí vám?
Hodně věcí, co si budeme namlouvat. Ale není mi dvacet, to spíš novináři ze mě dělají něco. Přece se nemohu srovnávat sám se sebou, když mi bylo pětadvacet. Sám vidím i trénink, který je naprosto jiný než před patnácti, dvaceti lety. Hráči dřou na ledě, pak v posilovně. I když to teď není vidět. Pro nás starší hráče je to jiné, my musíme mnohem víc regenerovat.

Zatím naskakujete hodně, přitom se mluvilo, že kvůli zranění budete někdy naskakovat jen občas.
Většinu zápasů jsme prohrávali, nebo to bylo vyrovnané. Já se snažím, i když se některá střídání necítím moc dobře. Záleží na mně, jak se k tomu postavím.

Když se necítíte dobře, je na vině hlavně bolavé koleno?
Spíš jsem dlouho nehrál, a když, tak ve čtvrtý lajně. Nebudeme si nic namlouvat, já hrál naposledy pořádný hokej před devíti měsíci. Hrát dvacet minut za zápas jako v Kladně, to už si dlouho nikde nepamatuju. A je ohromný rozdíl hrát pár minut, kdy od tebe nikdo nic nečeká, nebo v první lajně.

A byl byste si schopen říci v Kladně, že už třeba nemáte takový přínos pro mužstvo?
S tím bych neměl problém. Spíš kdybych nehrál, zase by mi všichni vyčetli, že jsem to nezkusil. Před návratem jsem řekl, že udělám maximum a to platí. Když to třeba nepůjde, tak se nedá nic dělat. Zeměkoule se nezboří a svět se bude pořád točit dál.

Vrátil jste se domů po pěti letech, o to víc výsledek asi mrzí. Navíc jste hrál před mámou?
Není to příjemné, ale je to realita. Nemáš pokaždé slávu, jakou bys chtěl. Byla sláva, teď přijde kritika a nejsem první ani poslední, kdo to zažije na vlastní kůži. Co se mámy týče, byl bych raději, kdyby nepřišla (úsměv).