Ovšem má to háček… Legendami obsypaný „zlatý hattrick“ je sice dávno součástí kolektivní sportovní mytologie národa, nicméně s odstupem času se s čím dál větší naléhavostí objevují otázky. V čem byla tehdejší generace českých hráčů tak výjimečná? Kde se v nich brala ta schopnost vyhrávat i ztracené zápasy? A hlavně: proč to dnes už nejde?

Vítězné šampionáty v letech 1999 až 2001 se totiž nenesly ve znamení nějaké brutální české nadvlády. Nároďáku na nich mnohokrát teklo do bot. Opakovaně se kymácel na hraně vyřazení a zuby nehty vzdoroval osudu. A vždycky se nakonec našla cestička, jak proklouznout ke zlatu. Cesta zbrocená potem a krví, s pokladem na konci.

„Sešla se generace kluků, kteří neuměli prohrávat,“ vzpomínal Pavel Patera, jeden z klíčových útočníků a čtyřnásobný mistr světa. „My centři, tedy já, Robert Reichel a Jirka Dopita, jsme toho byli jasným příkladem. Všichni jsme porážky přímo nesnášeli. Naše vítězná mentalita se projevovala neustále, i na tréninku,“ popsal pro web Bezfrází.cz.

Umanutá neochota prohrávat se plně projevila i na MS v roce 2001. Jak v semifinále se Švédy, tak ve finále s Finy čím dál unavenější Češi dotahovali. Jenže v klíčových okamžicích se ukázalo, jak důležité je, že jádro týmu je pohromadě už léta a leccos si spolu prožilo.

„Výhra je pro tohle mužstvo rutina. Je to návyk, který si člověk získá a těžko si odvyká. Někdy to nejde jako po másle, jenže když se podívám na semifinále a finále, v kabině nebyl ani jeden hráč, který by nevěřil, že oba zápasy vyhrajeme,“ hodnotil před devatenácti lety v Hannoveru po (dalším) vítězném zápase o titul Martin Ručinský.

Fanouška může logicky napadnout: to jsou současní reprezentanti o tolik slabší než tehdy? Jsou Jakub Voráček, Jan Kovář nebo Milan Gulaš horší hokejisté než Robert Reichel, Jiří Dopita nebo Martin Procházka? To jistě ne. Jde ale o celkovou atmosféru v mužstvu, které si věří a ví o svých kvalitách. A také jde o hlad po úspěchu nebo schopnost obětovat osobní ambice týmu. Dnes se často říká, že klíčovým duelem MS je čtvrtfinále. Když ho reprezentace zvládne, nastane plesání. „Co to má být? A co semifinále? A finále? Nikdy jsem nehodlal odjíždět s tím, že jsem přelezl čtvrtfinále a tím jsem si něco splnil. Já to chtěl vyhrát celé,“ zdůraznil Patera tehdejší bohatýrský přístup opor mužstva.

„Zlatý hattrick“ rozjel v roce 1999 v roli trenéra Ivan Hlinka, následujícím dvěma titulům veleli už bez Hlinky Josef Augusta a Vladimír Martinec. Jejich role je dnes někdy trochu podceňovaná, byla však klíčová. „Uvědomovali si sílu týmu a každému dali potřebnou volnost. Snažili se hru co nejméně ovlivňovat zásadními zásahy, což bylo výjimečné, jelikož většina trenérů to nedovede. Neomezovali nás a nesvazovali nás složitými systémy. Sestavu netajili a všem hráčům předem řekli, že o ně mají zájem,“ chválil přístup trenérů Michal Broš.

Zní to jednoduše? Není to jednoduché.

Důkazem budiž, jak dlouho už český hokej čeká na medaili z mistrovství světa.

Hnilička v životní formě, P+P zazářili v bitvách o všechno

Zlatý hattrick a Kladeňáci opět byli u toho. V Německu 2001 odchytal životní turnaj Milan Hnilička, v obraně připojil svůj už čtvrtý titul František Kaberle a útočníci Pavel Patera s Martinem Procházkou se také čtvrtým zlatem kariéry pasovali v té chvíli za dva nejúspěšnější Čechy v historii hokeje. Měli totiž v kapse i olympijský titul z Nagana.

Patera s Procházkou přitom na šampionátu dlouho nebyli produktivní, jako by souhra s vítkovickým Davidem Moravcem neklapala. Patera za sebou neměl zrovna nejlepší ročník v Minnesotě (spíše na farmě) a nebyl v pohodě.

Vše se měnilo v závěru šampionátu. „My vždycky chceme vyhrát poslední zápas sezony,“ vyprávěl později jeden z hlavních režisérů zlatých českých představení.

V Kolíně narýsoval na Moravce v prodloužení další dokonalý pas, rozhodující. Ne náhodou, lepší periferní vidění zřejmě v historii českého hokeje nikdo neměl, Patera svou přihrávkou pomohl rozhodnout už třetí finále.

Ojedinělá bilance.

Martin Procházka prožíval chvíle slávy předtím. Nejdřív semifinále se Švédy, kde na rozdíl od hvězdných Sundina či Alfredsona proměnil svou tradiční kličkou do bekhendu nájezd. Ve finále pak jeho zlatá hokejka zasáhla ve chvílích temna. Finové vedli 2:0 a téměř do ničeho Čechy nepouštěli. Až na souhru Patýze s Prochym neměli. „Rozhodla znovu naše větší vůle po vítězství. Právě to nás možná odlišuje od ostatních. Asi to chceme více,“ rozplýval se Martin Procházka a dodal: „Vždyť už je to pět let. To nemůže být jenom náhoda…“

A největší hrdina? Trochu nečekaný. Milan Hnilička. V Atlantě ten rok odchytal jen 36 zápasů, mnozí mu tradičně nevěřili. Raději by Haška, Turka nebo Čechmánka. Jenže ti byli za mořem, a Hnilda zachytal úchvatně.

Po dramatickém čtvrtfinále se Slováky zvládl i Švédy a jejich drtivý tlak, dokonce Matsu Sundinovi geniálně čapl nájezd. Proti Finům ze sebe musel podle svých slov mačkat poslední zbytky sil, severští Lvi byli dlouho lepší od těch českých. Když v poslední minutě uhájil bránu i proti tisíciprocentní šanci Ylönena, Finové uhasínali. „Hnilda nám dal šanci vyhrát tohle finále,“ shodli se všichni hráči.

A on nezapomněl pochválit je. „Máme největší srdce, to rozhodlo. I když nám to někdy nejde, dokážeme v sobě najít ještě nějakou sílu,“ vyprávěl po rozhodujícím mači.

Zajímavý byl šampionát také pro čtvrtého Kladeňáka. František Kaberle získal stejně jako duo P+P také čtvrtý titul. Tehdy spoluhráč Milana Hniličky z Atlanty se s týmem do bojů o Stanley Cupu nedostal, zatímco jeho bratr Tomáš s Torontem ano. Maple Leafs tehdy vypadli až v sedmém duelu druhého kola s New Jersey a Tomáš by stihl leda semifinále. Jenže zatímco švédské legendě Sundinovi tamní televizní kanál rychlý přesun zpoza oceánu do Německa zaplatil, kouč Čechů Josef Augusta už do kádru zasahovat nechtěl stejně jako před rokem v Petrohradu tak na Tomáše místo nezbylo.

Zlata se ale dočkal i on o čtyři roky později.