Nároďák přitom z Lotyšska přivezl stříbrné medaile, což je (nejen) z dnešního pohledu úspěch jako hrom. Jenže náročná obec fanoušků byla ještě zmlsaná zlatými bakchanáliemi z předchozích let, zatímco v hráčích doznívalo zklamání z prohraného finále se Švédskem. Netrvalo dlouho a za turnajem se tiše zavřela hladina.

Rok 2006 se tak do dějin tuzemského hokeje vepsal jako možná nejméně doceněná „placka“ od rozpadu federace. Jako by stříbro bylo zhýčkaným Čechům málo… „Jsme druzí na světě, a to není tak špatné. Ukázali jsme, že umíme hrát hokej,“ podotkl po návratu útočník Martin Erat, jeden z mnoha tehdejších debutantů na MS.

Neoblíbený kouč

Tak moment: copak úřadující mistři světa potřebovali dokazovat, že umějí hokej?

Tady je třeba menší vysvětlení. Před sezonou se role reprezentačního kouče ujal Alois Hadamczik a po olympiádě v Turíně (byť bronzové) se ocitl pod prudkou palbou kritiky. Část fanoušků a médií nevěřila, že dokáže ukočírovat hvězdné hráče a dá mužstvu řád. Množily se posměšky i pomluvy.„Měl jsem bezesné noci,“ přiznal později Hadamczik.

Svérázný Slezan to nesl těžce, dokonce uvažoval o rezignaci. Před mistrovstvím světa v Rize se mu nálada moc nezlepšila. Z různých důvodů se mu omluvilo celkem 27 hráčů, konečná nominace se tak slepovala všelijak. K důvěře ze strany veřejnosti nepřispěly ani chabé výsledky před turnajem.

„Bylo to pro nás něco nového. Předtím jsme vždy patřili mezi favority, zatímco tentokrát se pochybovalo, zda vůbec postoupíme do nejlepší osmičky,“ řekl po MS útočník Jaroslav Hlinka.

V kádru patřil k těm zkušenějším, zato spousta hráčů jela na šampionát poprvé. Vedle Erata šlo třeba o forvardy Tomáše Plekance, Tomáše Rolinka, Petra Hubáčka, Zbyňka Irgla, obránce Zbyňka Michálka a další budoucí opory.

Nejen Finové zírali

„Velkou roli hrálo to, že novináři spoustu hráčů podceňovali, podle mě neprávem, a oni chtěli dokázat, že s nimi to jde také,“ vzpomínal Hadamczik.

Tým se v Rize i díky tomu semkl. Rozjezd byl pomalejší, ale hlavně vítězství 6:4 nad silnou Kanadou (s mladičkým Sidneym Crosbym) v osmifinálové skupině ukázalo potenciál mužstva, kterému málokdo věřil.

Čtvrtfinále s našlapanou ruskou sbornou rozhodli brankář Milan Hnilička (i on byl přitom během turnaje kritizovaný za několik lacinějších branek) a Irglova show v prodloužení. Finové pak nevěřili, že se v semifinále utkají právě s Čechy, kterým před turnajem ani oni nedávali šanci. Vždyť na Švédských hrách pokořili český nároďák 5:1.

„Ville Peltonen se nás tehdy udiveně ptal, jestli to je ta sestava, se kterou chceme jet na mistrovství, a my říkali, že jo, to už je ono. Pak dost koukal, že jsme se dostali až proti nim do semifinále,“ pousmál se Hnilička.

Tým kapitána Davida Výborného pak Finy přejel 3:1, a i když ve finále nestačil na zcela suverénní Švédsko, vybojoval medaile, ve které nedoufal skoro nikdo. „Je to pro mě životní satisfakce,“ usmíval se trenér Hadamczik po stříbru vyvzdorovaném proti všem.

Brzy bylo hůř…