Jako hráč odehrál v české extralize skoro 250 zápasů, z toho více než polovinu v dresu Plzně, kde se nyní usadil. Podíval se i do zahraničí, kde jako velký cestovatel vyzkoušel sedm různých lig, ale následně musel nuceně pověsit hokejku na hřebík. Při působení ve Francii mu při přátelském zápase s domácí reprezentací jeden ze soupeřů brutálním zákrokem hokejkou zlomil čelist. Na led se však bývalý hokejista vrátil, pouze změnil roli. Přijal nabídku zapojit se do akademie rozhodčích a během tří let se propracoval zpět do extraligy.

Už je to nějaká doba, co jste utrpěl vážné zranění čelisti, po němž jste ukončil hokejovou kariéru. Jak na tento okamžik vzpomínáte?

Každé zranění je nepříjemné, toto ale obzvlášť, protože bylo nejvážnější a ovlivnilo výrazně moji kariéru.

Přejděme rovnou k příjemnějším věcem. Po konci hokejové kariéry jste se ihned pustil na dráhu rozhodčího. Jak jste se dozvěděl o této možnosti?

Když vyšla oficiální zpráva, že kvůli zranění zvažuji konec, ozval se mi Vláďa Šindler (předseda komise rozhodčích - pozn. red.) s nabídkou rozhodcovské akademie.

Dalo by se říci, že jste přešel na druhou stranu barikády. Co vás přesvědčilo, abyste zkusil novou životní výzvu?

Bylo tam více aspektů. Především jsem měl vidinu toho, že se mohu vrátit zpět do vrcholového sportu a zažiju znovu vyprodané stadiony a adrenalin. I když, jak říkáte, je to jiná strana, jiný adrenalin… Jak jsem ale už poznal, v roli rozhodčího je ten adrenalin o dost větší, než když jsem byl hráč. (smích)

Jakub Šindel
- Narozen: 24. ledna 1986, Jihlava.
- Hráčská kariéra: HC Sparta Praha, Brandon Wheat (Kanada), HC Lasselsberger Plzeň, BK Mladá Boleslav, Pelicans Lahti (Finsko), Kometa Brno, Kloten Flyers (Švýcarsko), Dinamo Riga (Lotyšsko, KHL), Kärpät Oulo (Finsko), Ässät (Finsko), Fassa (Itálie), Kaltern/Caldaro (Itálie), Coventry (Velká Británie), Morzine-Avoriaz-Les Gets (Francie).
- Kariéra rozhodčího: ELH – dosud 15 zápasů v sezoně 19/20.

Jak jste vnímal rozhodčího během hokejové kariéry?

Na to se mě ptá hodně kolegů. (úsměv) Myslím si, že se to dá rozdělit na několik etap. Když jsem byl v dorostu nebo juniorech, byl jsem hodně impulzivní a neodpustil jsem si nějakou narážku. Občas jsem proto vyfasoval nějakou panenku (trest za nesportovní chování - pozn. red.). Neříkám, že jich bylo hodně, ale pár si jich pamatuju. Potom, co jsem přešel jako mlaďas do dospělého hokeje, jsem si toho už tolik nedovolil. Přistupoval jsem k nim s pokorou, protože jsem nemohl jako mladý bažant vyfasovat zbytečně desítku. To si nedokážu představit, co by se pak dělo v kabině…

Jako hráč si všímáte na hřišti úplně jiných věcí než jako rozhodčí. Když jste začínal s pískáním, na co bylo nejtěžší si zvyknout?

Je to velká změna. Chvilku to trvalo. Hokejka mi, musím říct, nechyběla, ale pohyb byl úplně jiný. Jako hráč jsem celý život vyhledával puk, nyní se snažím ho mít co nejdál od sebe (úsměv). Všechno se dá naučit, ale toto byl největší rozdíl.

Podělil byste se o nějakou vtipnou historku?

Těch vtipných je tolik nebo málo, že si nemohu úplně vzpomenout. (smích) Přišli jsme po zápase k autu a měli jsme ho celé zasypané popcornem a politý kečupem s hořčicí od párků. To byla taková vtipná, ale zároveň smutná historka.

Je něco, co jste měl rád na hokejové kariéře a schází vám to?

Schází mi taková denní rutina. Člověk šel do kabiny a zažíval tam každodenní vtípky. Teď je to jiné, ale alespoň při cestách na zápasy, kdy jsme v autě tři nebo čtyři, na nějaký vtip dojde. Také při seminářích je k tomu možnost a vynahrazuje mi to částečně hokejovou kabinu.

Má snazší život rozhodčí, nebo hráč?

Myslím si, že většina lidí bude se mnou souhlasit, ale snazší je být hráčem. Já teda mám velkou výhodu v tom, že nechodím do práce. Klobouk dolů ale před kluky, kteří pracují, a pak ještě jedou pískat. To je opravdu náročné. Bohužel to stále nevypadá na to, že by v budoucnu mohli působit všichni extraligoví rozhodčí jako profesionálové.