Kliknutím zvětšíteSparta v poklidu kráčí tabulkou vzhůru, zdá se, že krize je definitivně pryč. Mám pravdu?
Celá ta sezona je vždycky velice turbulentní a plná zvratů, asi nikomu se nepodaří ji odehrát v jednom cyklu bez jakéhokoliv zaváhání. Každý tým si projde menší či větší krizí. Vypadá to, že nám se to naše první krizové období podařilo překonat a věřím, že si vítěznou vlnu udržíme i do dalšího průběhu ročníku.
Ne nadarmo se tak říká, že mít Miloslava Hořavu na lavičce od začátku sezony, dost možná se nyní ohříváte na čele extraligy. Jak je možné, že si to všechno tak hezky sedlo?
Těch faktorů je určitě více, ale jednoznačně za tím stojí osobnost trenéra Hořavy. Většina z nás ho zažila už v loňské sezoně, takže jsme věděli, jak to pod jeho křídly funguje. Všechno je propracované do úplného detailu, ať už je řeč o taktice jako takové, oslabení nebo třeba napadání. Každý máme v týmu svou roli a nikdo si nedovolí cokoliv vypustit. To je jedno z kouzel, které do kabiny přinesl pan Hořava.
Dodal tomu pomyslnou třešničku na dortu příchod švédského asistenta Hanse Wallsona?
Určitě. Komunikace v angličtině, poctivý severský přístup a mnoho dalšího. Je to zase něco nového. Taková příjemná změna, kterou jsme všichni v kabině potřebovali a nyní z toho těžíme.
Uvolnil jste se na ledě i vy osobně?
Nevím, jestli přímo uvolnil, ale každopádně se mi hraje mnohem lépe, když se vyhrává a člověk je ve větší pohodě. Ale snažím se hrát pořád stejně. Na ledě dřít, plnit úkoly trenéra a snažit se ze sebe dostat co nejvíc, abych si prostor na ledě zasloužil.
Hokejista Jakub Konečný.
Pevné místo v sestavě Sparty asi bylo hlavním cílem do této sezony, že?
Byl to jeden z hlavních cílů, už jenom kvůli tomu, že jsem prvním rokem stabilně mezi dospělými. Věděl jsem, že pokud se letos nedostanu do kádru Sparty, tak už žádná zadní vrátka v podobě juniorského týmu neexistují. Chtěl jsem si proto své místo v prvním týmu vybojovat. Už od letní přípravy jsem si takhle nastavil hlavu a věřím, že se mi to vyplatilo.
Tým výrazně posílil, do kabiny přišla jména jako Dominik Simon nebo Gustaf Thorell. Neměl jste přeci jen mírné obavy?
Tohle je Sparta, kde jsou na všechny hráče neustále kladeny ty nejvyšší nároky a boj o místo v kabině zde probíhá každoročně. Věděl jsem, že mě čeká dlouhá cesta a že to rozhodně nebude jednoduché. Ale obavy? To ne, kdybych si nevěřil, tak tady dneska spolu asi nesedíme. (smích)
Vidíte, a nakonec jste produktivnější než obě výše zmiňované posily. Budu upřímný, před sezonou bych si na to asi nevsadil.
To já asi taky ne, ale přiznám se, že nejsem úplně ten typ hráče, od kterého by se tady očekávala nějaká bodová exploze. Samozřejmě sem tam ten bodík navíc je určitě příjemný, ale moje role jako taková je spíše o bruslení, aktivitě a vytváření tlaku na soupeře. Na kanadské body tu máme zkušenější mazáky. (úsměv)
Našel byste něco, co vám stále chybí k úplné spokojenosti?
Stále je toho mnoho, na čem mohu pracovat. Je mi 20 let, řekl bych, že ten seznam věcí ke zlepšení by byl poměrně dlouhý. Nejvíc se ale snažím zapracovat na váze, abych přibral pár kilo, s čímž už bojuju nějaký ten pátek. A pak je to určitě lepší koncovka, ve které to zatím také není úplně ideální.
Sem tam jste se na začátku sezony ještě objevil na hostování v Sokolově. Vnímal jste to pořád jako příjemnou povinnost, nebo už jste se definitivně usadil v kabině Pražanů?
Určitě jsem nebyl naštvaný, spíš mě to trochu mrzelo, protože jsem si na začátku sezony věřil. Ale nám vstup do sezony vůbec nevyšel, změna byla jednoznačně potřeba, takže se klub rozhodl pro mé hostování v Sokolově. Odehrál jsem tam pár zápasů, dostal větší prostor na ledě a když jsem se poté vrátil zpět do sestavy Sparty, tak už jsem si své místo udržel. Takže takhle zpětně to bylo rozhodně ku prospěchu věci.
V hlavním městě už jste nyní jako doma, nemám pravdu?
Pro Brňáka hodně nepříjemná otázka, to vám řeknu. (smích) V Praze už jsem čtvrtým rokem, takže se tu vyznám podobně jako doma v Brně, kde jsem zase prožil své mládí. Ale samozřejmě se vždycky vracím domů velice rád, mám tam rodinu i spoustu přátel. Takže i vzhledem k tomu je pro mě Brno jako město stále číslo jedna.
Hokejista Jakub Konečný.
Už byte tu zvládl novým spoluhráčům udělat prohlídku?
Myslím si, že ano, tohle bych asi zvládl. Ale i přesto si troufám říct, že v kabině je spousta kluků, kteří se v Praze vyznají mnohem lépe a roli průvodce by zvládli důstojněji než já.
Co vlastně znamená pro rodilého Brňáka být hrdým sparťanem?
Má to určitě něco do sebe. Jak dobře víte, Sparta je klub, který buď nenávidíte, nebo naopak milujete. Já jsem ten, který tady přišel a všechno si okamžitě zamiloval. Prostředí, město jako takové, lidi okolo mě. Dýchá na mě neustále velice pozitivní energie a můžu říct, že jsem hrdý na to být součástí takové organizace.
S tátou, který vedl vaše první hokejové krůčky, musíte vést doma velice peprné diskuse.
Budete se divit, ale zrovna táta je ten, který mě v rozhodnutí odejít do Prahy podpořil a na základě dlouhých debat on sám došel k závěru, že Sparta je nejlepší volba pro mou budoucnost. Různé legrácky a řečičky spíše posloucháme od našich rodinných přátel. Kdykoliv s nimi trávíme čas v Brně, tak si z nás obou dělají srandu. Už jsme si na to ale zvykli.
Když se vyhrává, dobrá nálada v šatně je samozřejmostí. Pamatujete vůbec takovou pohodu ve Spartě?
Těžko říct. Ale pokud si dobře vzpomínám, tak i v loňské sezoně jsme měli podobnou šňůru, kdy se nám výsledkově dařilo a získali jsme několik vítězství v řadě. Samozřejmě si to užíváme i nyní, zároveň ale víme, že se to může kdykoliv otočit proti nám. Proto nesmíme polevit ani o kousek.
Takhle dominantní Spartu si já osobně pamatuji z loňského play-off, které jste však nakonec sledoval pouze z tribuny.
No, máte pravdu, to mě dodnes trochu mrzí. Ale samozřejmě jsem rozhodnutí trenérů respektoval. Sparta mířila za titulem s obrovskými ambicemi a tlak na každého hráče byl skutečně velký. Skončil jsem jako náhradník, ale tak to v hokeji zkrátka chodí. Odehrál jsem si své play-off v Sokolově a na závěr ročníku se nakonec připojil i k juniorům.
Stříbrnou medaili jste si ale i přesto vystavil, viďte?
Nebudu vám lhát, mám ji doma vystavenou po boku dalších medailí. (smích)
Jakub Konečný, útočník pražské Sparty.
Trápí vás jako brněnského rodáka v Praze, jak je na tom momentálně váš mateřský klub?
Extraligové výsledky pravidelně sleduju a samozřejmě mi neuniklo ani trápení Komety. Je to můj mateřský klub, takže mě to pochopitelně mrzí. Ale podívejte se, my jsme také měli v úvodu velkou krizi a nakonec jsme se z toho dokázali dostat. Navíc ten, kdo už v brněnském hokeji umí malinko chodit, dobře ví, že období kolem Vánoc nikdy nebylo příliš šťastné. Ale věřím, že se z toho vyhrabou, kádr mají silný, rozhodně ne stavěný na současnou pozici v tabulce.
V kabině teď musíte být terčem legrácek.
Tak to je samozřejmost. Jako Brňák v Praze se asi nemám čemu divit, každopádně i já velice rád provokuju kluky, když na ně schválně mluvím hantecem (brněnské nářečí, pozn. red.). To byste měli vidět, jak se vztekají a nadávají, jelikož mi nic nerozumí.
Radost vám ale museli udělat čeští junioři, kteří si ze světového šampionátu odvezli historické stříbro. Už proběhlo slavnostní přivítání spoluhráče Petra Hausera?
Slavností přivítání úplně ne, ale druhý den po finále jsme hráli domácí utkání, v rámci něhož proběhlo na kostce velké poděkování celému týmu a speciálně Petrovi. Je to opravdu skvělý úspěch pro celý český hokej, a nejen ten mládežnický. Po dlouhé době zase žila hokejem celá republika, což jen svědčí o tom, jak výjimečný turnaj to byl.
Sledoval jste zápasy živě, nebo u vás zvítězila varianta spánek?
Když to nebylo v noci, tak jsem se snažil sledovat. Zrovna to finále jsem ale vynechal, protože jsme na druhý den hráli zápas. Ale vzpomínám si na ten moment, když jsem se probudil. Jakmile jsem viděl výsledek, navíc takhle těsný, tak mě to mrzelo ještě mnohem více. Ale i přesto před klukama smekám.
7
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
