Nyní se bývalý skvělý hráč přeorientoval do role trenéra. Za mořem vede dorostenecký tým svého syna Václava mladšího Tampa Scorpions, ale hlavně byl jmenován jedním z asistentů trenéra našeho národního týmu pro nadcházející Světový pohár. „Je to pro mě neskutečná čest," tvrdí. A k tomu všemu pochopitelně stíhá sledovat i zatím marný boj českobudějovického Motoru o návrat do nejvyšší soutěže.

Kdo vás oslovil, jestli byste se nestal součástí realizačního týmu pro Světový pohár?
Byl to přímo osobně hlavní trenér Pepa Jandač. Máme spolu velice dobrý vztah, který se datuje už od roku 2004, kdy jsme se poprvé poznali. On mě tehdy vedl jako trenér v Budějovicích v první lize a na konci sezony jsme slavili postup do extraligy. Vždycky jsme spolu vedli velké debaty o hokeji.

Překvapila vás jeho nabídka?
Doslova mi vyrazila dech. Ještě pořád se musím štípnout do tváře a ujistit se, že je to skutečně pravda. Pepa Jandač mě poprvé oslovil v listopadu minulého roku, jestli bych byl ochoten mu pomáhat. Mě to strašně moc potěšilo. Na takovou otázku se snad ani nedá říci ne.

Takže jste mu okamžitě kývl, že nabídku přijímáte?
Pepy jsem se zeptal, jestli by mi mohl dát pár hodin na rozmyšlenou, protože jsem hned nevěděl, co do telefonu odpovědět. Ale zároveň jsem okamžitě věděl, že to vezmu. Po rozmluvě s manželkou a dětmi jsem po dvou hodinách Pepovi zavolal, že to beru. Za tu šanci jsem moc rád.

Trénujete v Tampě dorostenecký tým, kde jste se svými svěřenci každý den. Práce u národního týmu pro Světový pohár je ale naprosto odlišná. Bylo pro vás těžké se přeorientovat?
Je to něco jiného. Dohoda zní vyloženě na Světový pohár, i když už jsem od Pepy Jandače dostal nabídku i na mistrovství světa v příštím roce. Toho si nesmírně vážím. Není to samozřejmě každodenní kontakt s hráči na ledě, ale jsou to hodiny sledování videa a konzultací po telefonu. Dneska už za sebou máme nějaké mítinky a telefonické rozhovory. Spoustu času jsme strávili nad tvorbou nominace a také už jsme všichni byli dvakrát u Pepy v Loděnici u Berouna v jeho penzionu. Tam rozebíráme, jak bychom asi mohli hrát a jak by naše hra měla vypadat. Příprava je z naší strany opravdu svědomitá. Pro mě osobně je fantazie, že se toho mohu účastnit.

Světový pohár bude jedinečný turnaj, kterého se zúčastní všichni nejlepší hráči zeměkoule. Vnímáte jeho unikátnost?
Určitě. Po dlouhé době se na jednom turnaji zase sejdou ti úplně nejlepší hráči. Je situovaný do Kanady, která hokejem žije. Celý turnaj se odehraje na jednom místě v Torontu, které je hokeji doslova zaslíbené. Budou tam skutečně ti nejlepší hráči. Mladí kluci, kteří by se třeba nevešli do národních týmů Kanady a Spojených států, mohou hrát za severoamerický výběr do třiadvaceti let. Je to strašně lákavé.

Nominaci jste skládali tím způsobem, že každý z vás trenérů řekl svůj názor, ale poslední slovo měl Josef Jandač. Liší se hodně konečná verze od té, se kterou jste přišel vy osobně?
Vždycky jsou tam nějaká dvě tři jména, o kterých trenéři přemýšlejí. Jirka Kalous a Jarda Špaček se byli podívat na naše hráče v zámoří, protože se bavíme o nominaci, která je z devadesáti devíti procent tvořena hráči z NHL. Oba tam byli v jinou dobu a každý si udělal svůj obrázek. Já hokej sleduji pořád. V Tampě mám možnost chodit i na tréninky a dokonce jsem hovořil i s trenérem Pittsburghu Mikem Sullivanem v době, kdy ještě nevěděl, že vyhrají Stanleyův pohár. To je taková perlička. Ale zpět k nominaci. Pokaždé jsou tam jeden dva hráči, nad kterými visí otazník. Každý trenér má právo postavit svůj tým tak, jak on chce. To se týká i Pepy Jandače. Od toho tam je a má svou funkci. Právě on se také potom bude zodpovídat hokejovému svazu. V dnešní době už musí trenér po každém turnaji zpracovat analýzu. Pepa nese hlavní zodpovědnost, ale bylo krásné, jaký prostor nám všem asistentům dal. Nebyl to z jeho strany nějaký diktát, ale o nominaci jsme vedli obsáhlé debaty. Byly to několikahodinové telefonní hovory. S Jirkou Fischerem jsme byli ve Státech a ostatní kluci s manažerem Martinem Ručinským s námi komunikovali z Čech.

Máte už rozdělené role, jaké budete mít při zápasech na střídačce?
Máme. Nevím, jestli něco neprozrazuji dopředu, ale Pepa Jandač nám rozdělil úlohy tak, že Jirka Kalous s Jardou Špačkem by měli mít na starosti defenzivu a hru v oslabení. Josef a já budeme řešit útočnou hru a přesilovky. Jasně daní jsou videokouč a trenér gólmanů. Role jsou takhle rozdělené. Když se někomu nebude líbit naše přesilovka, tak všude můžete říkat, že problém je v tom, co jim to tam ten Venca ukazoval (smích).

Nominaci jste měli trošku zjednodušenou z toho pohledu, že v NHL už nepůsobí ani zdaleka tolik českých hokejistů jako v minulosti?
Ano. Když to řeknu bez respektu, tak výběr našich hráčů není takový, jaký byl před nějakými deseti patnácti lety nazpátek. V NHL jsme měli daleko více hráčů. Tenkrát se mohly postavit dva a v době naší největší slávy kolem roku 2000 možná i tři týmy, které by byly konkurenceschopné. Teď byl výběr daleko omezenější, ale velké otazníky v nominaci byly.

V nominaci jsou tři Jihočeši Martin Hanzal a bratři Michálkové. Není to vzhledem k tradici jihočeského hokeje málo? Mohlo jich být i více?
Bohužel jsme v situaci, kdy právě tihle tři kluci jihočeský hokej drží, co se týká NHL. Jsou tady i další hráči, ale ještě se nedostali na výkonnost, aby NHL mohli hrát. Lukáš Sedlák teď vyhrál s Lake Erie Calder Cup a měl vynikající play off. Hodně se to cení. Je to pro něj skvělá motivace do budoucna. Pořád ale ještě není v takové fázi své kariéry, aby se o něm dalo říct, že je to hráč pro NHL. Tady je vidět, jak je složité se do NHL dostat a hlavně se tam pak udržet. Bohužel už je minulostí doba, kdy v NHL pravidelně nastupovalo pět šest hráčů z našeho regionu. Ať už to byl Jarda Modrý, Standa Neckář, Roman Turek, Radek Dvořák, Aleš Kotalík nebo i já. I když je to kluk z Vysočiny, tak také Radek Martínek, jenž odehrál v Budějovicích podstatnou část své kariéry. Dneska už to tak bohužel není. Otázkou je, proč už takové hráče nemáme a nevychováváme je. Ale to není otázka jen pro náš kraj, ale pro celý český hokej. To by však byla debata na dlouhé hodiny.

Nominace všech tří Jihočechů byla jasná?
Nebyla. Martin Hanzal figuroval hned v první nominaci. Tam to jasné bylo. Ale o obou bratřích Michálkových se diskutovalo. Jsem rád, že se tam všichni tři dostali. S Hanzim i Milanem Michálkem jsem hrál a vím, jací jsou to kluci i hokejisté. Zbyňka Michálka osobně až tak neznám, ale mám o něm přehled. Vím, jaký je to hráč a v NHL si drží svůj standard, i když už začíná mít věk. Dnes se soutěž hodně omlazuje a jeho pozice v Arizoně se mění. Jsem rád, že kluci z jihu Čech na Světovém poháru budou. Bylo by krásné, kdyby jich bylo ještě více, ale situace je momentálně takováhle.

Byli ve hře alespoň v roli náhradníků brankáři Alexander Salák a Jakub Kovář?
Debatovalo se o nich, ale Pepa Jandač to řekl velice dobře. Bude se hrát v Torontu na malém hřišti, proto byli nominováni tři gólmani z NHL. Věřím, že všichni z trojice Mrázek, Neuwirth a Pavelec mají takovou výkonnost, aby český nároďák podrželi. Každý z nich je schopen se postavit do branky a týmu pomoci.

Na Světový pohár nejedete s přehnanými ambicemi. Mohla by to být výhoda pro psychiku týmu?
Určitě je výhoda, že do Kanady nejedeme jako nějaký obrovský favorit. Ty doby bohužel pominuly. To si nesmíme nic nalhávat. Ale na druhou stranu se tam nejedeme jenom zúčastnit. Kdyby to tak mělo být, tak nemusím trávit x hodin po večerech psaním toho, jak bychom asi měli hrát. To bychom se mohli sejít, sednout si do letadla, odletět, užít si v Kanadě nějaké dva nebo tři týdny a pak říct: bohužel, nepovedlo se. To ale nikdo nechce.

Takže dopředu žádná poraženecká nálada?
Jestliže do turnaje půjdeme s respektem, pokorou a s tím, že každý zápas začíná od stavu 0:0, tak máme šanci jako každý jiný. Když to srovnám s fotbalem, tak bych určitě nechtěl, abychom dopadli jako český nároďák na mistrovství Evropy. Z pozice fanouška se na to ani nedalo koukat. A to fotbalu zase tolik nerozumím a nechci ze sebe dělat nějakého chytráka. U nás je také trend, že co fanoušek, to trenér. A to samé bude za pár měsíců při hokeji při Světovém poháru. Lidi ocení, když do toho mužstvo vlítne, nechá na ledě duši, srdce a promiňte mi ten výraz i koule. A i kdyby se to v tom případě nepodařilo, tak to lidi vezmou. Dnes už totiž bohužel mezi hokejové velmoci nepatříme. Tu cestu zpátky si musíme najít.

Vnímáte prognózy ze zámoří, že Česká republiky by měla být vyloženě outsiderem turnaje?
Pro nás to může být jedině dobře. Až nastoupíme 17. září v Torontu k prvnímu zápasu proti Kanadě, tak v hale asi nebude sedět moc fanoušků, kteří by fandili českému týmu. Určitě nemáme co ztratit. Prognózy takové jsou, úbytek kvalitních hráčů i výsledků je v posledních letech znatelný. Nelze se potom divit, že nás experti pasují do této role.

Ve skupině máte dva největší favority turnaje Kanadu a USA. Neposteskli jste si, že k vám byl los nemilosrdný?
Ono je to relativní. Ve druhé skupině jsou zase Rusko, Švédsko a Finsko. Bude to hokejový svátek, na kterém nebude slabého soupeře. Nesmírně silný bude i výběr Evropy nebo tým Severní Ameriky do třiadvaceti let. To jsou hráči, kteří už teď táhnou své týmy v NHL. Celá soutěž se omlazuje. Klobouk dolů pře Jardou Jágrem, že se dokázal adaptovat a pořád v NHL může hrát. Ale takových hráčů už tam moc nebude. Věková hranice půjde níž a níž. Nedávno byl otevřen trh s volnými hráči a zatím podepsal jen jeden český hráč.

Jaká je vaše osobní vzpomínka na poslední Světový pohár, který se hrál v roce 2004 a vy jste na něm vypadli až v semifinále po báječné bitvě s domácí Kanadou 3:4 po prodloužení?
Ta vzpomínka je trochu smutná, protože krátce před Světovým pohárem měl autonehodu Ivan Hlinka, při které zahynul. Vybral si mě už na olympiádu do Nagana, kam se mi kvůli zranění nepoštěstilo jet. Nominoval mě i na Světový pohár, což byla vlastně jediná možnost, jak pro něj hrát. K týmu přišel Vláďa Růžička, což byl v té době asi jediný trenér, který to mohl vzít. Za výsledek jsme se nemuseli stydět. Na čtvrtfinále jsme jeli do Stockholmu, nikdo nám nevěřil a my jsme spláchli Švédy 6:1. Prohráli jsme až v semifinále v prodloužení s Kanadou. Rozhodující gól nám dal můj spoluhráč z Tampy Vinny Lecavalier. Z těžkého úhlu. On se uměl prosadit z neskutečných pozic a pustil to tam Tomáši Vokounovi do vinglu. Byla to škoda.

Odehrál jste tehdy v Torontu celé semifinále s Kanadou?
Mně osobně se ten zápas moc nevydařil. Táhli nás Martin Havlát s Patrikem Eliášem, kterým se vedlo. Do poslední třetiny mě vystřídal Petr Čajánek, který zápas dohrával mezi Martinem Strakou a Jardou Jágrem. Mně se ten duel nijak moc nepovedl, ale jeho atmosféra byla elektrizující. Byl to svátek hokeje, který to bude i teď. Byla to paráda a bylo krásné být součástí takového týmu. Měli jsme opravdu silný celek. Když se teď člověk ohlédne, tak to byly samé osobnosti českého hokeje. Dnes už jsou to prakticky legendy. Jarda Jágr, Martin Ručinský, Jirka Šlégr, Martin Straka, Tomáš Vokoun v brance. Kluci, kteří zanechali v českém hokeji obrovskou stopu. Vzpomínka je to fantastická. Mohli bychom na to zkusit navázat i letos, protože tehdy nám také nikdo moc nevěřil. Ve skupině se nám tenkrát také nijak extrémně nevedlo.

Stíháte sledovat také českobudějovický Motor?
Sleduji ho neustále. Budu upřímný, pro mě je to pořád zklamání. Zklamán jsem byl už po základní části. Klobouk dolů před fanouškovskou základnou, že tady chodí lidi na hokej v takovém počtu. To zde nebylo, ani když tu hrálo šest hráčů z NHL. Ukazuje to, že v regionu je o hokej fantastický zájem. Současným hráčům to v koutku duše závidím. Přál bych jim to srdce a chtíč, aby se dokázali do extraligy dostat. Jsem velký kamarád se Standou Bednaříkem, Romanem Turkem, Petrem Sailerem, Alešem Kotalíkem a Radkem Bělohlavem, kteří jsou ve vedení klubu. Všichni jsou to kluci, se kterými jsem měl možnost hrát a sedět v jedné kabině.

Vás nelákalo aktivně se zapojit do práce v Motoru?
Pevně věřím, že kdybych tady žil, tak bych byl v klubu zainteresován také. Hokej je naše vášeň a láska, která nás provází celý život. Hrozně by mě to naplňovalo, ale z dálky to bohužel nejde dělat. Moc a moc bych klukům přál, aby se dostali tam, kam se chtějí dostat. A to je do extraligy. Ta do Budějovic prostě patří. Město a okolí s obrovskou hokejovou tradicí, stadion s výborným zázemím. Už jenom masér Pavel Vlašic, který strávil spoustu let u reprezentace. Jeho kolega bývalý hráč Polda Bláha. To jsou kluci, kteří dobře vědí, jak to funguje ve vítězné organizaci. Nestydím se to říct, pro mě byla minulá sezona velkým zklamáním.

Kde je podle vás ta hlavní příčina?
Bohužel Standa Bednařík jako generální manažer nemůže někam dojít a přivést hráče, kteří by to pomohli dotáhnout k vysněnému cíli. A potom to táhnout i v extralize. Je škoda, že se tady v Budějovicích rok co rok mění trenéři u mládeže. Za mých mladých let a za generací před námi se hrálo v mládežnických kategoriích o titul. Dneska se hraje o záchranu a je úspěch, když některý z týmů vůbec postoupí do play off. Mladší dorost letos vyřadil v play off nejlepší celek základní části Plzeň a vypadl až se Spartou, jinak by postoupil až na závěrečný turnaj. To byla škoda, protože by to byl světlý moment, který by mohl znamenat zase jistý impulz pro celý mládežnický hokej. Ale co junioři nebo starší dorost? Nechci to hanit, nejsem tady každý den, ale to nemůže být v trenérech. Věřím, že jsou tady dobří trenéři, organizace je dobrá a zdravá.

V čem je tedy podle vás ten největší problém?
Do svědomí by si měli sáhnout hráči a jejich rodiče. Co pro hokej dělají a jestli děti podporují tím správným směrem. A jestli mladí hráči jdou správným směrem. Také je otázka, jestli se správně trénuje. Jestli se netrénuje moc a hráči nejsou přetažení. Jestli se netrénuje tak, aby z nich byli spíše vytrvalci. Jestli se trénuje tak, aby z nich byli výbušní hokejisté, kteří se z bodu A do bodu B dostanou rychleji než soupeř. Výkladní skříní toho, jak se s mládeží pracuje v klubech, by měly být mládežnické reprezentace. Není dobrým vysvědčením, když ve čtvrtfinále mistrovství světa dvacítek prohrajeme 0:8 s Amerikou. Vím, jak to ve Státech funguje a kolikrát denně se tam trénuje. Kolik hodin, ale hlavně v jaké intenzitě. Jak už jsem řekl, trenéři jsou tady dobří. Měl jsem možnost to poznat loni, kdy jsem sem v létě přivezl z Tampy svůj tým. Všem trenérům i hráčům bych přál, aby se třeba na dva týdny mohli do Ameriky podívat. Vidím, že hokejový svaz pořádá semináře, snaží se. A kde je pak problém? V té mládeži. Pokud tímto někoho naštvu, tak ať se podívá do zrcadla a sáhne si do svědomí, co pro hokej dělá.

Motor je klub, který by měl sázet hlavně na vlastní odchovance. Podle vás nevyrůstají hráči pro první tým v dostatečné počtu?
Pokud já budu Standa Bednařík, budu se chodit dívat na juniory a starší dorost a neuvidím tam nikoho, kdo by mi rostl pro áčko, tak začnu hledat problém. Vždycky se tady v regionu vyprodukovali dva tři kluci, kteří byli svým způsobem výjimeční. Jarda Modrý, ale třeba i Luboš Rob nebo Radek Ťoupal. Všichni se nedostali do NHL, ale po Evropě mohli dlouhé roky hrát. V NHL byli Roman Turek, Radek Dvořák, Standa Neckář i já. Jak to, že nemáme najednou nikoho v reprezentaci ve dvacítce? Jak to, že junioři tady hrají každý rok o udržení? Přitom áčko by si každý rok mělo jednoho až dva hráče z juniorky vytáhnout, aby se tam uplatnili. Tohle je pro mě obrovské zklamání. První rok jsem bral jako zkušební, ale v dalších dvou tady byl vynikající mančaft a neslyšel jsem nic jiného, než že jdeme na postup. Tendence výkonů směrem k play off ale byla v letošní sezoně klesající. Potom přijede Slavia, která si prošla tím samým, čím Motor před třemi roky. S mužstvem, které stavěli za pochodu a pomalu ani netrénovalo, tady Slavia vyhraje v semifinále play off 4:0 na zápasy. Nad klubem s takovým vedením a fanouškovskou základnou. Kde je pak chyba?