Tak jak to bylo s těmi psy?
Pocházím z Rynholce, kde po válce pes neštěkl. Za války se zkrátka žrali hodně, bylo to běžné. Jednou mi táta přibalil na hokej psí karbanátky. Všem chutnaly, byly opravdu perfektní. Tak se začaly na hokeji dělat, ale nebylo to tak často, jak se říká. Pak se tím tužila parta. Dnes už je to tak, že kdo žere psy, je divný. Ochránci zvířat se bouří. (smích)

V Rynholci se v padesátých letech hrála druhá liga, vy jste byl u toho. Jaké bylo hrát na rybníku?
Tehdy byly zimy příznivé; padal sníh, mrzlo. Zvlášť, když měsíc šel nahoru do úplňku a foukal východní vítr. Na rybníku jsme mohli hrát třeba dva a půl měsíce, tehdy prostě byly pořádné zimy. Dnes je planeta asi fakt oteplená. V sezoně 1949/1950 vyhrál Rynholec kvalifikaci, porazil Čimice 7:5 a Kladno s Jirkou Tožičkou jako trenérem 10:8. A to bylo Kladno posílené o hráče z ČLTK. Pamatuji si, že jsem dal poslední gól brankáři Burgerovi snad z půlky. Divně se za ním otáčel a fascinovaně ho pozoroval, až mu zapadl nad ramenem do vinglu.

Jaromír Jágr
Medaile? Klíčový faktor byl Pastrňák. Jeden bronz nás ale nespasí, říká Jágr

To vám bylo nějakých dvacet let. Od kdy jste hrál za první mužstvo?
Začal jsem hrát hokej v osmi, dělal jsem všechny možné sporty. Nejdřív jsem měl brusle na kličku, po dvou letech mi táta koupil kanady. Nejradši jsem hrál se staršími kluky, to mi hodně dávalo. Měl jsem pak rychlé zlepšení, byl jsem dobře disponovaný. Během nějakých tří čtyř let jsem letěl rychle nahoru. V sedmnácti jsem hrál začal hrát za chlapy. A pak si mě stáhlo Kladno.

Václav Fröhlich
Narozen: 22. února 1939
Post: útočník

Kluby: Rynholec, Kladno, Hutě, Chomutov, Olomouc, Dynamo Praha

Reprezentace: 8 zápasů, 1 branka
Po hokejové kariéře byl rozhodčí. Později se věnoval jachtingu a tenisu.

MS: 1958 Oslo - 4. místo, na ME bronz.

A v roce 1959 jste s ním vyhrál ligu. Jak se vám to povedlo? Tehdy nikdo nečekal, že můžete soutěž ovládnout.
Nikdo z nás to nečekal! Začali jsme tomu věřit až nějaké tři kola před koncem. Každý hráč byl tehdy zvláštní osobnost. Sedli jsme si, trošku tomu pomohl trenér Sýkora. A hráli jsme srdcem, bojovali jsme jako lvi! Celou sezonu, hrála se dvoukolově, celkem 22 zápasů, jsme hráli mimo Kladno, protože se nám na zimáku dělala střecha. Vše jsme hráli na Štvanici v Praze. A musím říct, že jsme měli i štěstí. Zajímavostí je, že nejdřív nám Pražáci nepřáli, ale na konci už nám fandili. Bylo to i tím, že oni neměli rádi především Kometu Brno, našeho hlavního soupeře.

Jak jste slavili?
Tenkrát se moc neslavilo. Akorát nás pozval starosta na radnici, pohostili nás tam, vypili jsme nějaký ruský šampus, picli jsme se, a jinak jsme za mistra republiky dostali poukázku od oddílu na 900 korun. Museli jsme si vybrat něco v obchodním domu Siréna. Nechal jsem to na manželce. Ona byla můj celoživotní fanoušek. Vlastně nás pořádně ocenili až po šedesáti letech. V roce 2019 si nás pozval Jágr při jednom utkání na led, dostali jsme dresy, poděkování. Je škoda, že to nepřišlo dřív, protože nás tehdy bylo už jen šest.

Dodržoval jste jako sportovec životosprávu?
Tak jako všichni sportovci tehdy, i já měl hodně blízko k alkoholu. Víno bylo po každém zápase, také pivko. Hodně jsme tužili partu, sedli jsme si klidně i se soupeři do vinárny. Třeba v Brně, Bratislavě. V hospodě jsme byli kamarádi, na ledě jsme se ale mydlili. Teď je to jiné, na životosprávu se dbá víc. Stejně tak se i víc trénuje. My trénovali obden. Ale záleželo, jak se nám dařilo. Po porážkách byl na nás trenér Sýkora ras, honil nás o to víc.

Vy jste ale měl fyzičku, tím jste byl známý.
Jako mladý jsem byl blázen do cyklistiky. Třeba jsem si řekl, že pojedu do Karlových Varů na zmrzlinu. Tak jsem z Rynholce na ni jel jen na otočku. Prostě šoumen. Měl jsem dispozice a kolo mi pomohlo. Cyklistika je pro hokejistu výborná. Kdo nejezdí na kole, ten se ochuzuje. Ale nejde o silový trénink na kole, ale o to hodně kmitat.

Václav Fröhlich
VIDEO: Když zpívá hokejista. Legenda Václav Fröhlich umí kladenskou hymnu

Díky své rychlosti i výborné fyzické kondici jste se dokonce dostal do reprezentace. V padesátých letech ale nebylo snadné se do ní prosadit.
Tehdy bylo opravdu těžké se do národního mužstva dostat. Bylo několik vyvolených hráčů, kteří byli medializovaní, měli společenské postavení. Třeba Danda, Bubník, Bartoň, Konopásek, Zábrodský. Všechno výborní hokejisti, ale média z nich dělala bohy. Když ale nároďák vybouchl v roce 1956 na olympiádě v italské Cortině, dostávali šanci jiní. Já byl v reprezentaci od roku 1957. Stálo mě hodně námahy se do týmu dostat, opravdu jsem dřel. Když jsme s Kladnem začali porážet Kometu, Spartu a Plzeň, tak jsme se začali objevovat v nominacích společně s Jiříkem, Vimmerem, Volfem, Kulíčkem a Standou Bacílkem, který už v reprezentaci byl.

Nakonec jste v reprezentaci podle statistik odehrál osm zápasů a dal jednu branku. Stalo se tak na mistrovství světa v roce 1958 do sítě Finska.
Na tom šampionátu jsme byli čtvrtí na světě a třetí v Evropě, mám bronzovou medaili. Považuji ji za úspěch, vážím si jí. Období od roku 1957 do roku 1959 považuji za svoje nejlepší. Dal jsem jen jeden gól, protože jsem jako střední útočník měl obranné úkoly. Z mé hry bránícího centra těžila křídla Jiřík a Volf. Většinou na nás nasazovali nejlepší hráče soupeře, abychom eliminovali jejich produktivitu. Gól jsme dostali málokdy. Takhle jsme hráli i v lize, tak si nás zkusili v reprezentaci. Hrát se lvíčkem na prsou pro mě bylo nejvíc, toho si obrovsky cením.

Prý jste měl nabídku z NHL, je to pravda?
Mohl jsem jít někdy v padesátém osmém do zámoří, tak to je. Kanadské bafuňáře, kteří sem jezdili s amatérskými týmy, jsem upoutal zřejmě hokejovým projevem a bruslením … Po jednom utkání mě uznale poklepávali po rameni a vyslovili jakousi nabídku, jako že by mne hned brali. Měl jsem hrát v Saskatoonu. Ale v hlubokém socialismu to tehdy nebylo možné.

Když jste přestal hrát hokej, tak jste začal pískat. Být například trenérem jste nechtěl?
To mě nikdy nenapadlo. Dal jsem se na dráhu sudího, protože během toho, co jsem hrál, jsem byl svědkem připískávání domácím týmům, hlavně se to dělo v případě těch lepších mužstev. Myslel jsem si, že napravím, co se děje, ale nenapravil jsem nic. Narazil jsem.

Proč?
Trenéři o rovinu nestáli, nechtěli na ni přistoupit. Když doma prohráli, hned na mě řvali, že potřebují vyhrát, co si to dovoluji. Venku mě ale brali, když jsem pískal rovinu, to chtěl každý Fröhlicha.

Aréna v Tampere.
Náhrada za Rusko. Hokejové MS se příští rok uskuteční v Tampere a Rize

Pokoušely se vás kluby ovlivňovat?
Samozřejmě. Někteří rozhodčí to dělali za koruny. Možná, že je to ještě dneska. Ale už to jde hůř, protože jsou moderní technologie, které můžou vrátit sporné okamžiky. Snaha uplácet, prodávat zápasy byla i za mé aktivní kariéry hokejisty. Ve společnosti se různě podvádí, v politice. Ani sportu se to nevyhýbalo a nevyhýbá.

Chtěli vás někdy fanoušci jako rozhodčího zbít?
Třeba v Bratislavě. To hrál ještě Nedomanský, nejlepší hráč Slovanu. Domácí vedli nad Spartou 3:0, nakonec to skončilo remízou 3:3. Haas v utkání udělal rybičku, nafilmoval pád. Já to neodpískal. Nadávali mi trenéři, diváci, hráči. Nedomanský vykulil oči, švihl jsem mu panenku, desítku. Policie mě pak hlídala, šla se mnou i do sprchy. Ze stadionu mě také doprovázeli. Aby se mi nic nestalo, se snažil zajistit i Július Černický, který hrál za Slovan. Byl to můj kamarád, postaral se o mě.

Kromě hokeje jste se v pokročilejším věku prosadil v jachtingu. Čím si vás tenhle sport získal?
Jachting je jako šachy; je to doslova ,,vědecká práce“, protože musíte zmáknout termiku podle terénu kolem vody. A potřebujete k němu velkou fyzičku. Tu já jsem měl z hokeje a cyklistiky. Chyběla mi jen výška. Spřátelil jsem se s lidmi z tohoto sportu, propadl jsem mu. Jezdil jsem na Barboru na Teplicko, tam je skvělé prostředí, trávil jsem na ní i dovolené. Snažil jsem se být co nejvíc aktivní. Ještě v 82 letech jsem byl na mistrovství republiky na Lipně. A před čtyřmi lety jsem ještě hrál tenis, ten mi také šel.

Teď je vám 92 let a vypadáte výborně.
Žiji čtvrtým rokem v Dubí u Teplic v domově důchodců. Když jsem přestal být soběstačný, tak jsem chtěl dožít o syna nebo u dcery, ale bohužel to nevyšlo. Vnuk Denis si mě chtěl vzít k sobě, ale řekl jsem, že v žádném případě. Ze své rodiny vím, že ty konce nejsou dobré, vzpomněl jsem si třeba na babičku. Proto chci dožít u cizích. Mám se tu dobře, věnuji se především zahradničení, které mě provází celým životem. A naučil jsem se s tabletem, i když jsem dřív tuhle moderní techniku odmítal. Před čtyřmi roky mě vnoučata přesvědčila a na Vánoce jsem pod stromečkem našel tablet. Teď na něj nedám dopustit; jednak je to skvělá hračka, pak také je výborný pro komunikací s nejmilejšími, s přáteli, bývalými spoluhráči a příznivci sportu. Jsem ve spojení s řadou spoluhráčů, jsme denně ve spojení. Třeba Tonda Bechyně má 97 let a ještě jezdí autem! Chodí o berlích, ale má řidičák, zvládá to. To je naprosto neuvěřitelné!

Rytíři Kladno (v bílém) porazili v souboji špičkových celků WSM ligy České Budějovice 3:0. Šťastný Miura
Jeho otec hrál v Naganu, on zářil mezi českými juniory. Miura teď sní o NHL

Hokej určitě pořád sledujete. Co říkáte na ten současný?
Ano, sleduji. Nelíbí se mi na něm, že trvá vinou komerčních reklam hrozně dlouho. Ty přestávky kazí zážitek. Přišlo to z Kanady… Díval jsem se na mistrovství světa, naši se mi moc líbili. Třeba přesilové hry měli famózní. Ale po porážce od Kanady jsem jim už moc nevěřil. Bronz současnému mužstvu moc přeji.