Jak se cítíte po prvním tréninku?
Bylo to výborné. Jsem moc spokojený.

Na ledě jste se objevoval zejména po boku Viktora Hübla a Františka Lukeše. Naskočíte takhle do příštího zápasu?
Teď to tak vypadá. Ale uvidíme. Necháme se ještě překvapit, s čím přesně přijdou trenéři.

Jak probíhaly námluvy s Litvínovem?
Byly korektní a docela rychlé. V podstatě se čekalo jenom na vyjádření Miroslava Vaňka (generální manažer Karlových Varů – pozn. autorky). Byly ještě nějaké jiné nabídky, ale pro mě bylo prioritou jít sem.

Kvůli Radimovi Rulíkovi? Je to prý jediný trenér, který vás dokáže zvládnout.
Hlavně kvůli Radimovi. Jsem s ním v kontaktu mnoho let. Zná mě od nějakých čtrnácti nebo patnácti let. Víme o sobě plno věcí. Spolupracoval jsem s ním před pár lety v Chomutově a bylo to super. Motivovala mě ale i spolupráce s dalšími lidmi odsud, které znám. Těším se na spolupráci s panem Miloslavem Hořavou, s Jiřím Šlégrem. Jsou to moc zajímaví lidé. Já chci svůj hokej pořád někam posouvat, takže tohle jsou pro mě dobré atributy. Pokud jde o mě, myslím si, že problém je v hlavě, věřit si. Pak se ta mašina zase rozjede.

Musel jste Miroslava Vaňka přemlouvat, aby svolil s přestupem právě do Litvínova, který v tabulce sousedí právě s Karlovými Vary?
Zezačátku mě pustit nechtěl, ale nakonec jsme si to vyříkali. Pak už věděl, že dostane Kubu Svobodu z Pardubic, takže už to bylo v pohodě.

Provází vás pověst rebela. Jak se hraje s tím, že v nových působištích se už tak nějak přirozeně čeká na nějaký váš průšvih?
Přijdete někde do kabiny, tam čte spousta kluků bulvár a hned máte strašnou reklamu. Vím, že ta pověst není růžová, ale já pořád říkám, že lidé, kteří mě doopravdy znají a spolupracovali se mnou, tak na mě rádi vzpomínají. Jenom pár lidí ví, jaký doopravdy jsem. Každý si musí ten obrázek udělat sám.

Mnoho lidí by možná tipovalo, že jste hned před prvním tréninkem vletěl do kabiny jako velká voda.
To vůbec. Tohle ze mě právě dělají média. Myslí si, že přijdu a budu tu dělat bůhví co. Já ale takový vůbec nejsem. Když něco budu chtít říct, tak to řeknu, ale teď jsem tu potřebu fakt neměl. Moje práce tady je klukům pomoct. Rozhodně se nepovažuji za žádného spasitele. Chci přiložit ruku k dílu. Nesnáším prohry, nechci prohrávat, neumím to.