Další úspěchy a trofeje by zkušený obránce nyní rád přidal s pražskou Spartou. „Hokej mě baví, užívám si to. Po hokejové stránce si nemůžu na nic stěžovat. Po osobní jsme rádi, že jsme doma,“ vypráví Michal Kempný v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Posledních sedm let jste strávil v Americe a do Česka jste se vrátil až loni na podzim. Přitom ještě před letošní sezonou jste podepsal kontrakt se Seattlem. Proč to nevyšlo?
Věděl jsem, v jaké jsem situaci. Po posledním roce ve Washingtonu to nebylo ideální a řešili jsme, co dál. Naskytla se možnost podepsat se Seattlem a já neváhal. Věděl jsem ale, že se budu muset ukázat v kempu a že nemám nic jistého. S tím jsem do toho šel. Celou letní přípravu jsem se dobře připravoval, odehrál jsem první zápas a měl jsem z toho velmi dobrý pocit. Ve druhém zápase jsem ale bohužel měl otřes mozku. Nechci se vymlouvat, že jsem měl smůlu na zranění, ale samozřejmě mi to moc nepomohlo. Pak jsem se dával co nejrychleji dohromady a trochu jsem to i tlačil na sílu. Před posledním přípravným zápasem jsem tedy trenérům řekl, že jsem ready, že můžu hrát. Chtěl jsem se ještě ukázat aspoň v přípravném zápase. Bohužel jsem se nedostal do sestavy a dali mě na waivers. Tím jsem prošel, což jsem ve své situaci čekal, takže jsem odehrál dva zápasy na farmě a rozhodl jsem se, že to tam ukončím.

Michal Kempný po zápase s Kometou.
Kometu budu mít vždy v srdci, krizi zvládne, nezahořkl Kempný po návštěvě Brna

Proč přišlo tohle rozhodnutí? Už jste se nechtěl rvát o místo v AHL, o které se říká, že je dost specifická?
AHL je kvalitní soutěž, ale už jsem totéž absolvoval poslední rok ve Washingtonu, kdy jsem létal mezi farmou a prvním týmem. S rodinou jsem moc nebyl a bylo to takové, že člověk nikde nemá místo. Chvíli je v jednom týmu, pak zase ve druhém. Cítil jsem, že z hokejového hlediska jsem nepatřil ani tam, ani tam. Byl jsem v pozici, ve které jsem nechtěl být. Pořád čekat, jestli se někdo zraní nebo bude z formy, abych dostal šanci hrát… To už jsem nechtěl. Nechtěl jsem čekat na něco, co nebylo vůbec jisté. Rozhodl jsem se, jak jsem se rozhodl, a stojím si za tím. Cítil jsem vnitřně, že to chci udělat. Proto jsme se sbalili a odjeli do Čech. Žádné výčitky nemám. Vím, že jsem do toho dal maximum, odešel jsem s čistým štítem.

Spíš než na kvalitu soutěže jsem narážel na život hráče AHL, který žije se sbaleným kufrem a musí absolvovat náročné cestování…
I moje životní situace byla taková, že jsem to nechtěl. Kdyby mi bylo pětadvacet, tak bych zatnul zuby a jel bych dál. Je mi ale třicet dva let a chci si užívat hokej a chci to nejlepší pro svoji rodinu, která je hrozně moc důležitá. Užv tom nejsem úplně sám.

David Pastrňák se raduje z gólu v dresu Boston Bruins.
Pastrňák a nová smlouva? Teď bude platit všechny večeře, smějí se spoluhráči

Měl jste hned jasno, že chcete hrát zpátky v Česku? V minulosti jste zažil například velmi úspěšnou sezonu v ruském Omsku. Nebylo něco dalšího ve hře?
Rusko? V žádném případě. Z Ruska jsem měl velkou nabídku ještě předtím, než začala válka, během posledního roku ve Washingtonu. To už jsem byl ve fázi, kdy jsem zvažoval, jestli se vrátit, nebo ne. Tam jsem si ještě říkal, že to vydržím a dám do toho všechno, co můžu, abych se dostal zpátky nahoru a nějak to zvrátil na svoji stranu. Dostal jsem se zpátky nahoru a nějaké zápasy jsem tam ještě odehrál, ale situace stejně nebyla taková, jakou bych si představoval. Byl jsem rád, že jsem tehdy neodešel a vydržel jsem tam. V létě už jsme pak byli předběžně domluvení tady a cítil jsem, že tohle je momentálně nejlepší možné řešení. Vůbec jsem neváhal a podepsal jsem tady.

Z vaší odpovědi vyznívá, že je pro vás v současné situaci Rusko velké tabu?
Jo, určitě.

Vraťme se ale k NHL, v níž máte obdivuhodnou bilanci – šest sezon a zisk Stanley Cupu. Jste spokojený, jak se to vyvinulo, nebo je tam z konce trochu pachuť?
Když to vezmu z hlediska kluka, který nikdy ani nesnil, že bude hrát v NHL, tak to, co se mi podařilo tam odehrát, je super. To, že jsem mohl zvednout Stanley Cup, je něco, na co nikdy v životě nezapomenu. Jsem za to neskutečně vděčný a moc si toho vážím, protože vím, kolik práce za tím bylo. Jestli mám nějakou pachuť z toho, jak to skončilo? Určitě bych rád pokračoval v NHL. Měl jsem dvě těžká zranění, což mě taky trochu zabrzdilo. Na nic se ale nevymlouvám. Stalo se, prošel jsem si, čím jsem si prošel, ale nelituju absolutně ničeho. Nic bych nevrátil. Hrozně moc jsem si čas v NHL užil a budu na to rád vzpomínat. Úplně se nepasuju do role Davida Krejčího, který si tady odehrál rok v extralize a pak se rozhodl, že se zase vrátí do NHL. To jsou hráči, kteří jsou speciální, když si tohle můžou dovolit.

Michal Kempný.Michal Kempný.Zdroj: ČTK/Kamaryt Michal

Bez překážek se nemůžete stát lepším

Vážíte si toho, čeho jste dosáhl, víc i proto, že jste měl složitější cestu do NHL? Nikdy jste neprošel draftem, poprvé jste si tam zahrál až v šestadvaceti…
Moje cesta taková byla. Byla trošku jiná, než má spousta jiných kluků, ale jak jsem řekl, nelituju jediného dne na té cestě. Občas byla hodně kopcovitá a trnitá, ale bez překážek se nemůžete stát lepším hokejistou nebo člověkem. Tak to beru. Vím, že i v budoucnu to vždycky nebude procházka růžovým sadem. Je to o procesu. Věřit tomu, co člověk dělá, a jít si za tím, co chce. Určitě není podmínkou být draftovaný. Člověk se tam může dostat i jinou cestou a já jsem toho příkladem. Kdyby si to vzalo k srdci pár dalších kluků, tak bych byl rád. Když se mě třeba kluci ptají, jaké to bylo, čím jsem si prošel, tak vždycky moc rád předám své zkušenosti a rady. Třeba jim to taky pomůže na jejich cestách.

Po konci v zámoří jste podepsal smlouvu právě se Spartou, která v sezoně prošla až zázračnou proměnou a z předposledního místa se vyšplhala na přední příčky. Co se s týmem stalo?
Já přišel až do krize, která tady panovala. Nebylo to úplně ideální rozpoložení, ale došlo k výměně trenérů a to byla asi ta zásadní věc, která nastartovala celý obrat k lepším výsledkům. Trošku nám teklo do bot, každý si musel sáhnout do svědomí, začít sám u sebe a začít hrabat. Vyhráli jsme pár zápasů za sebou a začali jsme získávat zpět sebevědomí. Celá hra se změnila k lepšímu. Jsme rádi, že jsme to takhle přetočili na naši stranu. Víme, že kvalita je na naší straně obrovská, takže jsme moc rádi, že jsme tam, kde jsme teď. Snažíme se zlepšovat každý zápas a pracovat na malých detailech, které můžou v play off rozhodovat.

Jaká byla nálada v týmu, který má nejvyšší ambice a najednou je předposlední? Nebyla tam panika?
Panika bych neřekl. Byla to krize, to víme všichni. Ještě před výměnou trenérů jsme hráli proti Pardubicím a ve Vítkovicích a některé zápasy nevypadaly špatně. Chyběly nám ale body. Pořád tomu scházelo něco, co jsme nemohli otočit na svoji stranu. Potom jsme ale začali víc hrabat, na trénincích s pokorou pracovat a to nám přineslo výsledky. Zlepšily se určité části hry a šlo to dopředu, za což jsme rádi. Určitě bych to ale nenazýval panikou. V kabině sedí spousta hráčů, kteří mají něco za sebou. Snažili jsme se zachovat chladné hlavy a taky přelomit štěstíčko na svoji stranu.

Vladimír Martinec
Martinec vzpomíná na zlaté Nagano. Hašek? Všechny seřval a pobláznil, říká

Trenér Miloslav Hořava působil skoro jako kouzelník, protože po jeho příchodu jste začali pravidelně vyhrávat. Co konkrétně přinesl do týmu?
Jak už jsem zmiňoval, začali jsme víc pracovat. I tréninky byly intenzivnější. Pan Hořava navíc nemá přehnaný respekt k hráčům, což je taky dobře, protože v šatně sedí spousta kluků, kteří něčím prošli. Každý hráč dostal svou roli a když je budeme plnit, tak máme velkou šanci být úspěšní, protože tým je dobře poskládaný. Když jsme byli v krizi, tak se každý soustředil na každý zápas, každé střídání, každý trénink. Všichni jsme měli v hlavě, že to musíme přelomit na svoji stranu a dostat se z těch pozic, na kterých jsme byli. To se podařilo a drží se to u nás doteď. Přistupujeme k tomu skromně, s pokorou a nechceme létat ve výšinách. Zůstáváme nohama na zemi a víme, že nás čeká velký boj jako v každém play off.

Kdo je podle vás největším favoritem letos v extralize?
Nechtěl bych tady něco vykřikovat, ale samozřejmě vím, jak na tom jsou třeba Pardubice. Vítkovice letos taky hrají výborně a skončily druhé v tabulce. Plus jsou tam samozřejmě další dobré týmy. Na rovinu ale říkám, že se soustředíme na sebe. Na svoji hru a na to, jak my budeme připravení do play off. Pokud jako tým chceme být úspěšní, tak musíme porazit každého. Takhle to funguje všude ve světě a stejně k tomu budeme přistupovat i my. Na rovinu říkám, že favoritů může být víc.

Pardubice ovládly základní část, vy jste je ale dokázali třikrát porazit. Je to pozitivní znamení před play off?
Když každý děláme to, co máme, a držíme se naší hry, tak můžeme opravdu porazit každého. Vím, že ostatní týmy s námi budou mít problém. Jde jenom o to, abychom byli v play off ready od prvního zápasu a šli si za tím, co všichni chceme. Soustředíme se sami na sebe.

Sezona ale nebyla celou dobu jen zalitá sluncem i z vašeho pohledu. Například krátce po vašem příchodu jste v Litvínově nedohrál po hrozivém zranění nohy. Co se tam tenkrát stalo?
Byla to taková shoda náhod. Standardní střela od mantinelu, ale trefila mě přesně do mezery mezi holenním chráničem a bruslí. Dostal jsem tam už tisíckrát, ale nikdy se nestalo to, co se stalo v Litvínově. Trefilo mi to přesně žílu a ta začala okamžitě krvácet. Vypadalo to docela hrozivě, ale nakonec z toho byly asi dva stehy a bylo to v pohodě. Akorát v tu chvíli nastala trochu panika, protože krve tam bylo opravdu dost. Nikdo jsme netušili, jestli jsem rozřezaný, jestli jsem byl v kontaktu s bruslí. Říkal jsem hned, že ne, jen jsem zblokoval střelu. Pak jsme usoudili, že to bylo asi jen nastřelené. Vypadalo to ale hrozivě. Ani já jsemz toho nebyl úplně odvařený.

Alexandr Ovečkin (vpravo) se svým otcem Michailem.
Muž, který stvořil geroje. Otec platil Ovečkinovi za góly, v Soči měl infarkt

Sleduje vaše snoubenka vaše zápasy? Jaká byla případně její reakce, když tenhle úraz viděla?
Na zápas v Litvínově asi zrovna nekoukala, ale teď si nejsem jistý. Když něco takového v minulosti proběhlo, tak to pro ni samozřejmě příjemné nebylo. Ví ale, co dělám, v hokeji se může přihodit opravdu cokoliv. Myslím, že je na to už zvyklá. Hned po tom, co se to stalo, jsme si napsali nějaké zprávy, takže bylo všechno v pohodě.

Nepříjemný pro vás musel být také první návrat do Brna, kde jste v minulosti strávil šest sezon. Jaké bylo přivítání teď v dresu rivala?
Počítal jsem s tím, tak nějak jsem se připravoval na cokoliv. Bylo to, jaké to bylo. Prvních pár střídání nebylo úplně příjemných, ale zvykl jsem si na to a zápas jsem odehrál v pohodě. Pískot je jedna věc, druhá věc je, když na tebe celý stadion řve sprostá slova. To příjemné není. Trošku mě to mrzelo, ale na druhou stranu fanoušky chápu, že to vzali tak, jak to vzali.

Návratem do Česka se vám také otevřela lepší možnost, jak si zahrát za reprezentaci, se kterou jste loni získal bronz na mistrovství světa. Je to pro vás velký plus?
Určitě jo. Byl to taky jeden z důvodů, který mi pomohl v rozhodování, jestli se vrátit. Z Ameriky mi to párkrát uteklo kvůli play off nebo zranění. Teď jsme měli turnaj a já si ho užil. Vždycky jsem rád reprezentoval a vždycky to tak bude. Nároďák si užívám. Je to něco, co mě láká. Vždycky se těším.