V rodném listu máte datum narození prvního ledna 1993, což je zároveň den vzniku České republiky. Neútočil jste na svůj první titul hned při narození, protože to jste reálně aspiroval na primát prvního dítěte nově vznikajícího státu?
První dítě České republiky jsem nebyl. Rodiče to zjišťovali, ale narodil jsem se až v pět hodin odpoledne, takže to jsem první v republice být nemohl (úsměv).

Jako místo narození máte uvedený Horní Bezděkov, což nepůsobí jako větší město s porodnicí.
Narozený jsem normálně na Kladně. Ale jednou někdo uvedl na webu jako místo mého narození Horní Bezděkov, což je vesnice, kde jsme žili. Ale tam bych se musel narodit někde na slámě (smích). To je chyba, kterou pak všichni kopírovali a už se to se mnou táhne. Takže žádná rarita, ale narodil jsem se normálně na Kladně v nemocnici (úsměv).

Za mlada jste hrával kromě hokeje i fotbal. Co rozhodlo, že jste zůstal věrný jenom hokeji?
Fotbal mi také docela šel, ale v hokeji byla větší šance prosadit se. Později už to nešlo skloubit a musel jsem jeden sport upřednostnit. Vybral jsem si hokej a myslím, že toho nemusím litovat. Bylo to správné rozhodnutí.

Do kolika let jste provozoval oba sporty?
Do nějakých osmi let. S hokejem jsem začínal poměrně pozdě v první třídě. Úplně náhodu mě k němu přivedl kamarád, který chodil vždycky po škole na tréninky. On mě tam vlastně vytáhl. K tomu jsem začal hrát fotbal. Kolem osmi let, když už to časově nešlo skloubit, tak vyhrál hokej.

Hrdina české dvacítky Jiří Kulich
Vystřílí si Kulich NHL? Fanoušci chtějí vidět českou kometu v dresu Sabres

V sedmnácti letech jste zamířil na dva roky do zámoří do juniorské soutěže. Jaká to byla zkušenost?
Byla to dobrá zkušenost, které určitě nelituji. Jak po hokejové stránce, tak po té životní. Osamostatnil jsem se, naučil jazyk. Věděl jsem, že co si neudělám sám, tak to nikdo jiný neudělá. Hokejově mi to úplně nevyšlo, protože mě provázela zranění. Ale tak to v životě bývá. Není všechno růžové, jak si to naplánujete. Jsem rád, že jsem tam ty dva roky mohl být. Věřím, že mi to pomohlo, a když jsem se vrátil, tak jsem se i díky tomu rychle dostal do kladenského áčka.

Asi každý hokejista odchází do zámoří s vidinou budoucnosti v NHL. Měl jste to podobně?
Jasně, každý hokejista má sen dostat se do NHL. Z kanadské juniorky je k tomu přece jen blíž, protože její zápasy jsou tam velice sledované. Na každém utkání jsou skauti a o hokej je v Kanadě obrovský zájem. Z tohoto důvodu jsem tam šel, ale bohužel to neklaplo. Ale i ta druhá cesta, že jsem se vrátil a dostal se na Kladně do áčka, byla úspěšná.

Kolik sezon jste odehrál po návratu ze zámoří v extraligovém týmu Kladna?
Když jsem se vrátil z Kanady, tak jsem začal v juniorce a po nějakém měsíci mě povolali do áčka. Tam už jsem pak vydržel a strávil jsem v prvním mužstvu dvě sezony. Po nich mi skončila smlouva a domluvil jsem se s Třincem.

Litvínovský hrdina David Kaše slaví s domácími fanoušky vítězství proti pražské Spartě
Elitní pětka úvodu extraligy: Šílenec z Litvínova, Dědkův snajpr i spasitel Brna

Proč právě Třinec? V té době už to byl silný extraligový klub, ale pořád ještě ne ten úplně top. A vzdálenost z Kladna je pořádná…
Oslovily mě třinecké ambice a zájem klubu. Měli jsme s tehdejším generálním manažerem Pavlem Markem a trenérem Jiřím Kalousem několik schůzek, ze kterých jsem vycítil, že o mě hodně stojí a měla by to být dobrá adresa, kde bych se mohl dál hokejově rozvíjet. Že je tam spousta kvalitních hráčů a organizace chce úspěchy. Pro můj další rozvoj to byla ideální destinace, i když to samozřejmě bylo trochu z ruky, ale dodnes toho rozhodnutí nelituji. Jsem Třinci vděčný, že mě takhle vytáhl do velkého hokeje.

Do Třince jste odcházel s přítelkyní a také o pět let mladším bratrem Lukášem, kterého jste dostali na starosti. Jemu bylo šestnáct let, vám jednadvacet. Jak jste novou životní situaci zvládali?
Je jasné, že v šestnácti měl brácha ještě jiné priority. Pro nás to bylo s tehdejší přítelkyní a později manželkou také něco nového. Do té doby jsme bydleli u rodičů. Střídavě u našich a u jejích. V Třinci jsme poprvé začali bydlet spolu ve vlastním a museli jsme se o sebe postarat. A do toho jsme ještě dostali bráchu, který tam měl v baráčku svůj pokojík. Myslím, že jsme to zvládli dobře a ve všem jsme si vyšli vstříc.

Když mluvíme o bratrovi Lukášovi, jak vnímáte jeho kariéru, kdy se mu pořád nedaří nikde na delší dobu usadit? Zahrál si už v celé řadě klubů a loni působil i právě v Motoru.
Samozřejmě mě to mrzí. Začátek měl v Třinci dobrý, dařilo se mu a odehrál i dost zápasů. Pak to ale začalo brát jiný konec. Mrzí mě to i za něj, že tam nevydržel déle. A je škoda, že loni odešel z Budějovic, mohli jsme tady teď být spolu. Momentálně to vypadá, že se chytil v Porubě, které se daří a hraje na špici první ligy. Moc mu to přeju a doufám, že někde zakotví na delší dobu a nebude se muset pořád takhle stěhovat.

Dostat se domů bylo v sezoně nemožné

Když jste přišel do Třince, neotvírala se zrovna nová Werk arena?
Ano, přesně tak. Byl to i jeden z aspektů, na který mě tam lákali, že otvírají novou halu. Samozřejmě to nebyl hlavní důvod, proč jsem tam šel. Ale bylo super, že jsem přišel do nové arény.

Je třinecký svatostánek svým zázemím nejlepším stadionem, jaký jste zažil?
Určitě. Byl jsem tam dlouho, takže jsem zase tolik ostatních kabin tak detailně nepoznal. Ale co jsem hrál i s reprezentací, tak Třinec byl suverénně nejlepší. Co se týká zázemí, velikosti a možností, tak rozhodně. Když se hala stavěla, tak se myslelo opravdu na všechno.

V Třinci jste nakonec strávil dlouhých devět let. Napadlo vás, že by to mohla být až taková doba?
Určitě ne. Hlavně poté, kdy jsem viděl, kolik se tam ze začátku protočilo každou sezonu hráčů. Poslední roky už byly úspěšné, tak bylo jádro týmu stabilizované a hráči se obměňovali v jednotkách. Ze začátku se to ale hodně střídalo. Většinou kdo přišel, tak to byl pojem. Buď se vracel z NHL nebo z KHL. Rozhodně jsem nepočítal, že bych tam byl tak dlouho. Ale nakonec z toho bylo krásných devět let, plno úspěchů a zážitků. Jsem za to rád.

Jak se žije v Třinci?
Bydleli jsme pět minut od Třince v Bystřici. Pokud člověk nežije přímo vedle fabriky, tak ani pořádně neví, že tam vůbec je. Život kolem Třince je pěkný. Hned vedle jsou Beskydy, je tam možnost krásných procházek. Když jsme potřebovali na nějaký větší nákup, tak nebyl problém dojet do Ostravy. Horší bylo, že jsme to měli všude daleko na zápasy. Cestování bylo náročné a víceméně na každé utkání jsme jezdili den dopředu. Dostat se domů bylo v sezoně prakticky nemožné. V tom to bylo trochu obtížnější.

Litvínovské poděkování fanouškům za podporu v zápase se Spartou
KVÍZ: Litvínov se těší skvělé formě. Co o tomto hokejovém klubu víte?

V posledních čtyřech sezonách jste udělali mistrovský titul. Vnímal jste, že síla týmu od vašeho příchodu rok od roku roste?
Hned první sezonu, když jsem do Třince přišel, jsme byli druzí. Prohráli jsme ve finále s Litvínovem, což mě dodnes mrzí, že jsme to nezvládli. Myslím, že jsme měli lepší tým, ale soupeř do toho dal větší srdíčko. Od nás to chtělo víc. Ale později jsme si to vynahradili. Naše výkony měly stoupající tendenci hlavně od doby, kdy k týmu přišel jako trenér Venca Varaďa. Nejprve jsme si zkusili finále, ve kterém byla Kometa Brno lepší. Měla výborný tým kolem Martina Erata. Tam jsme byli od titulu ještě daleko. Další rok už se to ale povedlo. Nastavila se nějaká pravidla, výkonnost a věděli jsme, co je k takovému úspěchu zapotřebí. Od začátku sezony tomu šli vždycky všichni naproti a věřili jsme, že se to povede.

Čtyřikrát jste zažil mistrovské oslavy, pozoruhodných zážitků z nich musíte mít spoustu. Prozradil byste některý z nich?
Vzpomínek je opravdu spousta a mohl bych o nich vyprávět donekonečna (úsměv). Třeba jeden ze spoluhráčů zkusil s pohárem dělat benč, a jak už byl trochu připitý, tak si nevšiml, že je blízko u hlavy. Pohárem si rozsekl čelo a doktor mu to musel zašívat. Stalo se, že pohár spadl a rozbil se jeho podstavec. Po oslavách byl vždycky trochu poničený, ale to k tomu patří. Historek bylo nespočet a každý titul jsme suprově oslavili.

Má pro vás osobně některý ze čtyř titulů větší cenu? Třeba ten poslední, kdy jste šli do play off až z pátého místa po základní části?
Vážím si každého, protože všechny byly nesmírně těžké. Ono se to možná zdá jinak, když vás před sezonou považují za papírové favority, ale pokaždé je nesmírně složité titul zopakovat. Každý soupeř vám ho chce vzít a vytáhnout se na vás. Je fakt, že ten poslední nikdo nečekal a sáhli jsme si úplně na dno. Vyřadili jsme týmy, které měly asi větší hokejovou kvalitu než my, ale urvali jsme to chtíčem, bojovností a srdcem. Posledního titulu si cením asi úplně nejvíce, protože ten čekal zřejmě málokdo.

Zůstává vám v hlavě jeden z klíčových momentů úplného závěru sedmého semifinále v Pardubicích, kdy jste zachraňoval na brankové čáře?
Tam bylo plno infarktových momentů. Vyrážel jsem puk z brankové čáry a pak hlavně tři vteřiny před koncem chytil Ondra Kacetl nájezd Hyky. Ale jakmile jsme to v Pardubicích zvládli, tak už jsem věřil, že když jsme tak blízko, tak bychom si to neměli nechat ujít. Když jsme vyřadili Litvínov, Spartu a Pardubice, tak by byla velká škoda, kdybychom to nedotáhli. V ten moment jsem začal věřit, že by se to mohlo znovu podařit.

Máte čtyři extraligové tituly, ale pouze jednou jste si zahrál za národní tým na mistrovství světa. Není to málo?
Vážím si toho, že jsem na mistrovství světa v Rusku mohl být. Dařilo se nám, vyhráli jsme základní skupinu, jenže ve čtvrtfinále jsme vypadli na nájezdy s Američany a tím pro nás turnaj skončil. Mrzelo mě to, protože tým jsme měli dobrý tým. Byla to ale celkově daň za úspěchy v Třinci. Tím, že jsme vždycky hráli play off tak dlouho, tak jsem se nemohl účastnit přípravných kempů před mistrovstvím světa. Když jsme skončili týden před šampionátem, tak už se většinou jenom čekalo na hráče z NHL nebo nějaké velké osobnosti. Nebylo tak tolik šancí se do nominace dostat. Ale nelituji toho. Vždycky je něco za něco. Úspěchy v Třinci, to je paráda a člověk si to bude pamatovat do konce života. Stálo to za to.

Michal Jordán v reprezentačním dresu
Ostuda, Jordáne. Český hokejista čelí ve Finsku nenávisti kvůli ruské minulosti

Věříte, že byste pořád ještě mohl do reprezentace nahlédnout?
Určitě jsem nic neuzavřel, ale nijak se k tomu neupínám. Už je to nějaký rok, kdy jsem byl v reprezentaci naposledy. Soustředím se na co nejlepší práci v klubu, aby se nám tady v Motoru dařilo. Kdyby přišla nějaká pozvánka, tak bych to řešil. Ale teď to není žádná moje priorita.

Po devíti letech jste Třinec opustil. Už jste potřeboval změnu?
Ano. Už jsem to na sobě pociťoval, že potřebuji okysličit vzduch a přijít na jiné myšlenky. Vůbec toho nelituji. V Budějovicích jsem maximálně spokojený. Chytili jsme začátek sezony a daří se nám. Doufám, že v tom budeme pokračovat. V kabině je skvělá parta kluků a všechno si sedlo. Každý den se chceme zlepšovat a věřím, že bychom v sezoně mohli být úspěšní.

Dá se alespoň částečně porovnat zázemí Werk areny v Třinci s českobudějovickou Budvar arénou?
Zázemí je tady trochu skromnější, ale máme všechno, co k hokejovému výkonu potřebujete. V tom žádný problém není. Všichni kolem klubu perfektně fungují a hráčům připravují výborné podmínky, aby byli na zápasy co nejlépe připraveni.