Chemici na podzim 1999 vedli ve druhé periodě nad Valachy 3:1, Krátký udělal na modré kličku vyjíždějícímu Čechmánkovi a pak už pílil osamocený vstříc prázdné vsetínské kleci. Fanoušci byli na nohách, jenže bek domácího celku nepochopitelně přestřelil. Vsetínští rychle otočili na 4:3 ve svůj prospěch, remízu pak Litvínovu zachránil na začátku posledního dějství Balázs.
„S odstupem času se to špatně hodnotí,“ vrací se dnes 46letý „Kraťas” o 23 let nazpátky. „Vím, co se o pár let později stalo Patrikovi Štefanovi, ale já bych se vůbec nechtěl vymlouvat na to, co se stalo jiným. Asi bych dokázal dovézt puk do brány, ale mně tenkrát ta situace přišla tak zvláštní… Říkal jsem si, že to dám do víka, že se nemůže nic stát. Ale stalo se. Byla z toho ostuda, která se mě drží doteď.“
Tou dobou už měl Petr Krátký stříbrnou medaili ze sezony 1995/1996, která byla mezi dospělými jeho premiérová. V Litvínově tehdy prožil fantastický ročník po boku mnohem zkušenějších Prachaře, Jeřábka, Alinče, Kysely nebo bohatýrů z východu Sejejse a Butka.
„Ta první sezona byla jednoznačně moje nejlepší. Mám na ni jen dobré vzpomínky. Tenkrát jsem zažíval přechod z juniorského do dospělého hokeje, ale kluci v kabině mi hodně pomohli, byli zkrátka skvělí.“
Litvínov nejprve vyřadil ve čtvrtfinále Zlín, v semifinále pak udolal favorizovanou pražskou Spartu. „Se Zlínem jsem hrál, ale ve druhém utkání jsem namazal Meluzínovi, když jsem udělal v obranném pásmu cross pass. Mám to jako před očima, tohle si člověk pamatuje celý život. Stejně jako ten nájezd se Vsetínem,” usmívá se po letech téměř dvoumetrový dlouhán. „Teď je to vše sranda, ale tedy mi dobře nebylo. Naštěstí jsem se z toho dokázal oklepat,“ přidává.
Po skolení Sparty čekal na Severočechy ve finále suverénní Vsetín. „Se Spartou to bylo vyhecované, bylo to takové poloderby. Užili jsme si šest parádních zápasů a řekl bych, že se to pro nás bylo malé finále. Vsetín byl totiž neporazitelný; přišlo mi, že jsme hráli proti reprezentaci. Mohli jsme ho porazit jednou, což se i stalo, ale ne čtyřikrát. Série se Vsetínem zkrátka bylo něco navíc. Snažili jsme se, ale bylo vidět, že na to nemáme.“
Litvínovští přitom vyrukovali na Valachy s různými taktickými záměry, například David Balázs osobně střežil famózního centra Jiřího Dopitu. „Třeba jsme věděli, že Roman Čechmánek je trošku tlučhuba, tak tam docházelo k nějakým střetům. Nejen ve finále, ale i v sezonách potom, kdy ještě za Vsetín chytal. Snažili jsme se ho rozhodit. A Balázs měl také svoje úkoly. Takoví hráči jsou v týmu potřeba, v určitých chvílích můžou provokace pomoct.“
Vystřídal několik zemí
Po sezoně 1999/2000 Krátký z české extraligy zmizel a během následujících devíti let vystřídal několik klubů a zemí. Hrál například KHL v ruské Ufě i soutěže v hokejově méně atraktivních destinacích. „Byl jsem asi v šesti, nebo sedmi zemích. Co se týče cestování, tak toho bylo dost. Ale střídal jsem angažmá i proto, abych se naučil víc jazyků a abych poznal víc destinací; hledal jsem místo, kde by se mi mohlo líbit, kde bych mohl žít. Nakonec jsem se ale vrátil sem. Žiji v Meziboří, jsem litvínovský patriot. Ať to kdekoliv bylo sebehezčí, tak jsem cítil, že patřím sem.“
Jak již zaznělo, litvínovský odchovanec si sezonu zahrál i ruskou KHL v Ufě. Jak se s odstupem času ohlíží za angažmá v zemi, která je v současnosti hokejistům de facto zapovězená. „Když jsem v Rusku byl, tak jsem byl spokojený. Vycházeli nám tam vstříc, nemůžu říct nic špatného. Byly peníze, servis, všude se lítalo. Druhou stranou mince bylo, že jsme měli méně volno, drželi nás stranou. Co se týče politiky, tu bych nerad míchal se sportem. Nevím, jak by vše bylo dnes, ale tenkrát jsem byl v Rusku spokojený.“
Jedno ale ví Petr Krátký stoprocentně - se svým někdejším pojetím hokeje by v tom dnešním neuspěl. „Já to měl tenkrát vše postavené na fyzické složce. Tenkrát se celkově hrálo víc do těla, bylo tam víc emocí. Mojí velkou výhodou byla výška, to mi pomáhalo. Teď můžou být obránci klidně o dvacet čísel nižší a uplatní se. Hokej je teď víc atletičtější, rychlejší. Vše je v rychlosti. Já bych se do něj nehodil.“
Ten, kdo „Kraťase” pamatuje z devadesátých let, by měl možná s jeho identifikací nyní problém. „Je pravda, že já měl tenkrát dlouhé vlasy, nosil jsem je promelírované. Hrozně rád jsem jezdil na windsurfingu, bylo to moje vyjádření svobody, možná i image. A teď už nemám vlasy vůbec. Ale tím, jak jsem pořád tady v Litvínově, tak mají místní můj ksicht pořád na očích. Občas se setkávám s rozpačitými pohledy, ale většinou mě lidi poznávají.“
Naposledy si Krátký zahrál hokej za Bílinu ve třetí lize. „To už jsem měl ale po kariéře nějaké dva tři roky. Když jsem skončil v zahraničí, tak jsem stavěl barák, měl jsem rodinu, dítě, hokej jsem bral jako uzavřenou kapitolu. Ale přemluvili mě, pár zápasů jsem za Bílinu odehrál, i když jsem ani nechtěl. Pak už byl konec definitivně, pracuji jako obchodní manažer. Hokej je skvělý, ale podstatná část života začíná až po kariéře. Tak by to hokejisté měli brát a i během aktivní kariéry přemýšlet nad tím, co budou dělat, až skončí.“
Skvělá rodina
Někdejší litvínovský obránce, kterého fanoušci pamatují s čísly 9, 33 a 55 či 69, si současný život pochvaluje. „Mám skvělou rodinu, nejlepší na světě; manželku, děti. Jestli ony budou sportovat, to nechávám na nich. Klukovi je devět, hokej hraje ve čtvrté třídě. Netlačím ho, ale rád pomůžu. Když mi řekne, že hokej hrát nechce, svět se nezhroutí.“
Během letní rozlučky litvínovských dvojčat Hübla a Lukeše s žluto-černým dresem se Krátký představil v týmu hvězd. Dokonce divákům dal dvakrát zavzpomínat na svůj nechtěný kousek z roku 1999; poprvé při vyjetí Pavla Francouze á la Čechmánek s chutí opuštěnou klec minul, během nájezdů pak do prázdné branky skóroval střelou za nohou á la Kysela. „Byl jsem moc rád, že mě kluci pozvali, že jsem si mohl zahrát. Byla to pro mě velká čest.“
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
