Pouze pětice zahraničních soků

„Dávno očekáváná událost – hokejové mistrovství světa 1972 – bude dnes slavnostně zahájena. Praha už popáté je dějištěm vrcholné hokejové soutěže. Zdánlivě je všechno v nových dimenzích – uvítáme jen pět zahraničních účastníků, zato však představitelů světové amatérské špičky. To proto, že samotná soutěž LIHG (mezinárodní hokejová federace) je rozdělena na tři výkonnostní skupiny a že se hraje novým systémem – dvoukolově!“ Referoval o startu šampionátu Gustav Vlk v Československém sportu.

Historie šampionátů na českém území - díl 5. - 1972

Plakát k MS 1972 v PrazePlakát k MS 1972 v PrazeZdroj: se svolením Ivany Roháčkové

Medailové pořadí:
1. Československo
2. SSSR
3. Švédsko

Největší kanonáda turnaje: Československo – Švýcarsko 19:1

Místo konání: Praha

Celkový počet diváků: 269 538

Hokejového svátku se skutečně zúčastnila pouze šestice reprezentací, které se mezi sebou utkaly systémem „každý s každým“, a to hned dvakrát. Finálová skupina postrádala obě zámořské velmoci – Kanadu a USA, k jejichž představení na 39. MS nedošlo. Favority tak mohl tehdejší divák shledat ve výběrech SSSR, Švédska a domácího Československa. Seveřané však byli spolu se sousedními Finy oslabeni o několikero plejerů, kteří se rozhodli pro zámořský sen. V té době totiž vznikla konkurence NHL se zkratkou WHA, a i tam se vydali někteří Evropané.

„Nové je i místo, kde se bude v Praze hrát, i když pro nás je již dávno známé. Minulý pražský šampionát v roce 1959 byl sehrán na k tomu účelu přikryté Štvanici, dějišti i MS 1933, 1938 a 1947. Sportovní hala je dobře připravena splnit jistě velmi náročný úkol, neboť požadavky na vybavení i u hokejistů prudce stouply,“ dodal Gustav Vlk. Hokejové masy zavítaly do sportovní haly v pražských Holešovicích, jež se dočkala otevření v roce 1962, kdy se završila přestavba z původního Strojnického paláce na sportovní kolbiště.

Slavný skalp Kanady znamenal bronz československých hokejistů na MS 1959.
Poprvé v televizi. Slavný skalp Kanady znamenal světový bronz

Sportovní stránka ovšem nebyla jediným tématem, které plnilo novinové titulky. Společnost měla stále v živé paměti události Pražského jara, jejichž pilíře představovaly reformní procesy z roku 1968, kdy došlo k liberalizaci poměrů. Nastalo uvolnění cenzury, společenského a kulturního života, připravovaly se změny v ekonomice pod vedením Oty Šika… S nově nastolenými pořádky však brzy zametly tanky Sovětského svazu a jeho spojenců.

Normalizační dusno dobře ilustroval článek režimního Rudého práva, které si pochopitelně předešlý vývoj vykládalo po svém. „Šampionát se bude konat v období, kdy celá naše společnost, tělovýchovu nevyjímaje, se konečně vypořádala s dědictvím nezdravého vývoje v letech 1968-1969 a je opět na správné cestě budování socialistické společnosti. Bude záležet na nás všech, abychom široké světové veřejnosti, která bude prostřednictvím MS naši zemi kriticky a pod drobnohledem sledovat, ukázali svým chováním, objektivitou v hledišti, pohostinstvím a projevem lidského přátelství vysokou společenskou úroveň i politickou vyspělost,“ napsal stranický plátek KSČ 31. března 1972.

Ceny vstupného

Lístky bylo možné pořídit i za 25 Kčs, přičemž se jednalo o vstupenku na západní tribunu v kategorii C. O stupeň vyšší kategorie vyšla hokejového nadšence na 45 korun. Ještě vyšší sumu pak musel divák zaplatit, chtěl-li lepší místo v sektoru D, to stálo až 70 Kčs. Tehdejší socio-ekonomická situace přitom nebyla zrovna růžová. Zaostalost ekonomiky demonstroval v roce 1968 ekonom Ota Šik, který došel k závěru, že zatímco československý dělník musel na kilogram čokolády vydělávat 10,5 hodiny, tomu západoněmeckému stačilo pouze 1,5 hodiny. Pro tvrdě pracujícího občana, který si zašel na hokej, tak musela být událost patrně velkým svátkem.

Zpět ale k dění na ledové ploše. Domácí výběr koučů Pitnera a Kostky reprezentovaly taková jména jako bratři Jaroslav a Jiří Holíkové z Jihlavy, tři tyče hájil Jiří Holeček a branku soupeřů naopak ohrožovali Václav Nedomanský, Vladimír Martinec nebo Ivan Hlinka, pozdější strůjce zlatého příběhu v Naganu. Partě z roku 1972 dělal kapitána bek František Pospíšil, jenž se nedávno dočkal pocty v rámci EHT, před níž navlékl památeční sako jako důkaz díku a gratulace k jeho osmdesátým narozeninám.

První tři měření sil Čechoslováci zvládli, když nejprve deklasovali Švýcarsko, po něm si připsali pohodlné skalpy Švédů a západních Němců. Následoval tradičně vyhrocený duel se SSSR, který měl od srpnové okupace daleko větší rozměr než pouze sportovní. Přestože hokejisté se lvem a hvězdou na dresu v podstatě celý zápas vedli, Sověti nakonec gólový účet dorovnali. Ani trefy Machače, Fardy a Klapáče, kteří překonali brankáře Treťjaka, tak k vítězství nestačily a zápas skončil nerozhodně 3:3. První polovinu šampionátu zakončili českoslovenští hokejisté výhrou nad Finy 5:3. Odvety s prvními třemi soupeři skončily taktéž triumfem.

Co jste možná nevěděli?

Normalizační režim si chtěl dění v holešovické hale pohlídat. V aréně došlo k rozmístění kamer, jejichž cílem bylo monitorovat jakýkoliv neklid či podezřelé chování ze strany fanoušků. Ochozy uvnitř se neobešly ani bez lidského dohledu. Nescházela přítomnost civilně oděných osob, ale ani takzvaných „helmutů“. Tak byli nazýváni příslušníci esenbáckých kordonů v mohutných bílých přilbách, kteří občas vyvedli nějakého toho „neposlušného“ fanouška z haly. „Ti policajti se vůbec nekoukali na hokej, dívali se do hlediště, aby tam nebyla nějaká výtržnost. Pochopitelně. Byl to první start ruského mančaftu po okupaci v Praze,“ objasňoval v rozhovoru pro podcast Nosiči ledu tehdejší reprezentant Vladimír Bednář.

Pokoření nezastavitelné „rudé mašiny“

Schylovalo se k rozhodující odvetě s rudou mašinou. 20. dubna praskala holešovická aréna ve švech. V rozmezí 9. a 10. minuty se domácí borci dostali do vedení 2:0, davy rozjásal Nedomanský s Fardou. Střelce doplňoval znamenitými pasy Martinec. V prostředním dějství ale soupeř snížil. V rozhodujícím momentu účinkoval Jaroslav Holík, který mířil na zteč k Treťjakově kleci, a přestože mnozí očekávali, že bude přihrávat, forvard z Dukly Jihlava vzal odpovědnost na sebe. „Plácl“ holí do kotouče a ten pak doputoval do sítě. „To nebyla střela, to bylo hození,“ vzpomínal po letech na památnou trefu Holík.

Československo porazilo Sovětský svaz:

Zdroj: Youtube

Po konci zápasu svítilo na světelném ukazateli skóre 3:2. O mistrech světa pro rok 1972 bylo jasno. Čechoslováci ukončili třiadvacetiletý půst a pověsili si na krk potřetí v historii zlaté medaile. Poslední utkání s Finskem už představovalo třešničku na dortu, i to ale výběr Pitnera a Kostky opanoval. Nejenom, že tuzemští hokejisté ukončili nejdelší čekání na titul mistra světa ve svých dějinách, oni rovněž porazili Sovětský svaz, který předtím vyhrál všech deset velkých akcí v řadě, ať už MS, tak i ZOH. Pražské mistrovství se přitom shodou okolností poprvé samostatně konalo v témže roce jako olympijský turnaj.

Hvězdy šampionátu

Václav Nedomanský
Mistr světa z Prahy v roce 1972 a persona, jejíž životní příběh stojí za to. Ke konci 60. a na prahu 70. let se z forvarda stal obávaný kanonýr. V reprezentačním dresu nastřílel celkem 163 branek a z toho hned 65 na světových šampionátech, což z něj činí 5. nejlepšího střelce v historii všech dosavadních MS. Kromě vynikajících střeleckých schopností disponoval i výbornými fyzickými proporcemi – 190 centimetrů a něco přes 90 kilogramů na váze. Nedomanského životní story je ale zajímavá také tím, že se stal prvním Evropanem z východního bloku, který emigroval a naplno prorazil do zaoceánského profesionálního hokeje. Nejprve působil ve WHA, tedy dnes již neexistující lize, která tehdy konkurovala NHL. Průkopník, přezdívaný Big Ned, začal v zámořském týmu Toronto Toros. Později zakotvil i ve slavnější soutěži, kde oblékal dres Detroitu. Svým počinem pak prorazil cestu i dalším vynikajícím Evropanům, kteří se rozhodli zkusit štěstí za velkou louží. Po konci kariéry působil jako skaut několika klubů NHL.

Vladislav Treťjak
Možná nejlepší hokejový brankář všech dob. Famózní gólman spojil celou svou klubovou kariéru s moskevským CSKA, s nímž vyhrál hned třináct mistrovských titulů. Treťjak byl i obávaným strážcem tří tyčí v týmech sovětské sborné. Opora v brance získala celkem deset titulů mistra světa, osm titulů mistra Evropy a tři zlaté olympijské vavříny z let 1972, 1976 a 1984. Jenom ZOH 1980 nevyhrál, na což se váže zajímavý příběh. V utkání s USA byl po první třetině vystřídán a tuto výměnu pak udával jako jeden z důvodů, proč SSSR nezískal zlato. Sovětský strážce se účastnil i letních serií proti All-Stars z NHL. Do samotné soutěže ale nikdy nenakoukl, přestože byl v roce 1983 draftován Montrealem. V zámoří se alespoň stal po konci kariéry trenérem brankářů, kde mu pod rukama prošli i Dominik Hašek, nebo Martin Brodeur. Aktuálně působí jako prezident ruské hokejové federace, přičemž si několikrát neodpustil kontroverzní výroky v souvislosti s vyloučením Rusů z hlavních akcí kvůli jejich probíhající invazi na Ukrajině.

Jorma Valtonen
Člen síně slávy IIHF, nejlepší brankář podle direktoriátu turnaje na pražském MS z roku 1972 a reprezentant Finska na ZOH 1980. Na již zmíněném československém šampionátu se stal také 5. nejlepším gólmanem v úspešnosti zákroků. Časopis Stadion uváděl cifru 85,8 % vychytaných střel, což v dnešním pohledu nemusí působit jako ohromující číslo. Musíme si ale uvědomit, že v dané době nepatřila finská reprezentace k absolutní špičce jako dnes, a častokráte obdržela velké gólové příděly. Po konci kariéry působil jako kouč brankářů, mimo jiné v Lokomotivu Jaroslavl. A to v době, kdy došlo k letecké tragédii z roku 2011. On ale na palubu letadla nakonec nenastoupil. Život mu prý zachránil skaut týmu Jurij Karmanov, který zašel za vedením s tím, že by měl Valtonen zůstat v Jaroslavli, kde bude užitečnější při práci s mládeží. „Jorma mi pak volal a brečel mi do telefonu: 'Díky, Juriji, zachránil jsi mi život',“ prozradil Karmanov.