Ten získal se svými kolegy medaili bronzové hodnoty na šampionátu 2005 v americkém Grand Forks, což je už dlouhá doba. „Medaili mám pořád někde doma, akorát přesně nevím kde, protože od té doby jsme se několikrát stěhovali,“ dodal s úsměvem Petr Vrána.

Jaký byl světový šampionát juniorů, kde jste s českým týmem jako kapitán získal naposledy medaili?
Měli jsme tehdy silný tým, na tu dobu opravdu to nejlepší, co v republice bylo. Hodně kluků pak odstartovalo skvělou kariéru, byli tam David Krejčí, Michael Frolík, Láďa Šmíd, Červus (Roman Červenka), nechci nikoho opomenout. Už tehdy kralovaly Kanada, Amerika a Rusko, zatímco Finové, Švédové nebo Švýcaři ještě tak silní nebyli, takže jsme věřili, že je porazíme. A pokud jsme chtěli udělat medaili, tak jsme museli zdolat i někoho z té silné trojice. Podařilo se nám to v případě Američanů, které jsme porazili už v základní skupině a to nám pak dalo energii a víru v to, že je v boji o bronz můžeme porazit znovu, což se povedlo.

Na tom mistrovství se sešly silné ročníky, bylo z tohoto pohledu památné?
Asi ano, protože šampionát se konal ve výlukové sezoně NHL a hlavně zámořské celky to vzaly víc prestižněji než obvykle. Kanada měla v týmu Bergerona, Getzlafa nebo Perryho, Rusové Ovečkina  s Malkinem. Američané zase Sutera a v brance Montoyu…

Medaile pro hokejový šampionát dvacítek, které Česko na přelomu roků 2019 a 2020 hostí, jsou na světě. Autorem návrhu je Oldřich Sládek.

Brali jste tehdy MS jako vstup do velkého hokeje?
Určitě, i když každý to měl trochu jinak. Třeba já už jsem byl draftovaný a mám pocit, že jsem měl i podepsanou smlouvu. Někdo tam třeba jede před draftem a bez smlouvy. V našem týmu jsme tehdy víceméně věděli, co nás asi čeká, ale to neznamená, že bychom se nechtěli ukázat. Každý věděl, že ho sleduje vedení klubu, že to je výjimečná událost. A pro kluky, kteří draftovaní ještě nebyli, to byla skvělá šance se ukázat a zaujmout skauty.

Co myslíte, že čeká mladé české hráče doma?
Myslím, že se na to v první řadě těší. Kluci, kteří hrají v cizině, mají možnost se na svátky podívat domů. Uvidí je rodina, kamarádi. Naše zápasy v roce 2005 se snad tehdy ani všechny nevysílaly, možná jen ty rozhodující boje. Rodiče si jen něco přečetli v novinách, nemohli nás sledovat na internetu jako dneska. Teď budou mít kluci radost, že si zahrají před svými blízkými, kamarády. Pro některé to může být i vrchol kariéry, třeba už se dál neposunou. Myslím, že si to všichni užijí.

Komu se poštěstí zahrát si juniorské MS doma, že?
Přesně tak, nevyjde to každému. Už je to hodně dlouho, co se v Česku hrálo (na přelomu let 2007 a 2008 v Pardubicích a Liberci – pozn. aut.). Většinou je to v Kanadě nebo v Americe, případně ve Finsku, Švédsku nebo Rusku. Kluci by se měli opravdu těšit. Momentálně to pro ně bude vrchol kariéry. Trochu jim závidím, že mají možnost být tady. 

Pamatujete si, jak vypadá medaile, kterou jste tehdy získal vy?
To už si vůbec nevybavuji. Možná nějaký radující se hokejista, fakt nevím. O tyhle věci se doma stará žena, ta to všechno hlídá a dává do krabic. Já už ani nevím, jak medaile vypadala. Vím jen, že byla bronzová (smích).

A ty české pro nadcházející šampionát se vám líbí?
Ano, vypadají moc pěkně. Na jednu stranu moderně, ale zároveň tvrdě. Jsou zajímavé a přeju klukům, aby jim to vyšlo a na nějakou z nich si sáhli. Získat medaili doma by byl skvělý zážitek. 

Vy trenéra Václava Varaďu znáte velmi dobře. Je typem trenéra, který by to čekání mohl zlomit?
Určitě. Co jsem ho poznal v Třinci, a také s ohlédnutím na jeho hráčskou kariéru, myslím, že kluky bude schopný nabudit. Uvědomí si, že šanci mají, ať už jsou v jakékoliv sestavě a hrají proti komukoliv. Urvat se to dá vždycky.

Co říkáte na základní skupinu, ve které Češi v Ostravě narazí na Rusko, Německo, USA a Kanadu?
Před pár týdny jsme se o tom bavili v Třinci v šatně. Není to jednoduchá skupina. Postupují čtyři týmy, bude hlavní porazit Němce a pokusit se urvat nějaké body se silnými soupeři. Ta skupina je silná, na druhou stranu ve čtvrtfinále by mohl být slabší soupeř. 

V době konání turnaje budete s Oceláři na Spengler Cupu ve Švýcarsku. Mrzí vás, že šampionát neuvidíte na vlastní oči, anebo jste rád, že se naopak vyhnete celému tomu „humbuku“, který se dá očekávat?
Budeme pryč, ale vlastně bychom ani neměli kde trénovat. Je v tom zainteresováno hodně lidí okolo, týmů je dost. Jak říkáte, humbuk, ale trochu mě to mrzí. Kdyby bylo volno, asi bych se zašel na nějaký hokej podívat. Juniorský hokej je opravdu atraktivní a hráči, kteří se tady představí, můžou v budoucnu patřit mezi ty nejlepší v NHL.