Stačí si dát s nějakým temperamentnějším chalanem zpod Tater pár skleniček a hned začne rozvádět, jak nespravedlivý byl rozpad společného státu pro slovenský sport.
Chcete příklad? Stačí si vzpomenout na hokej, vedle fotbalu národní sport číslo jedna v Česku i na Slovensku. Naši východní bratia dodnes těžce nesou kontroverzní rozhodnutí Mezinárodní hokejové federace, které určilo za nástupnický tým Československa pouze českou reprezentaci.
A tak zatímco mužstvo trenéra Ivana Hlinky vybojovalo na mistrovství světa v roce 1993 bronz, zklamaní Slováci spadli až do kategorie C (kde je čekaly mače jako třeba ten s Bulharskem, který vyhráli 20:0).
Hokejový komplex
Během dvou let se ale Slováci probili zpět mezi elitu a rivalita s někdejšími federálními parťáky dodávala šťávu mnoha turnajům. „Slováci si prostě musí uvědomit, že nás na žádné velké akci neporazí. A také by si měli uvědomit, co si o nás můžou dovolit před zápasem říkat,“ durdil se český kapitán Robert Reichel na MS v roce 2001. Oba celky se tehdy potkaly ve čtvrtfinále a někteří slovenští borci měli vůči soupeři dost nelichotivé poznámky. Nepomohlo jim to, prohráli.
Národnímu týmu se na hokejových šampionátech proti východnímu sousedovi vůbec dařilo, mluvilo se dokonce o tom, že Slováci mají z Čechů komplex. Ten skončil až v roce 2003, kdy slovenský celek uspěl v Helsinkách ve vzájemné bitvě o třetí místo. „Získali jsme medaili a navíc jsme porazili Čechy, co víc si přát?“ vzpomínal s odstupem obránce Róbert Švehla.
Celkově byli Češi za poslední čtvrtstoletí ve sportu úspěšnější, a to zdaleka nejen na hokejových kolbištích. Stačí se podívat na bilanci obou zemí na olympijských hrách rozdíl je hned patrný. Slováci vozili medaile hlavně díky elitním vodním slalomářům Pavolovi a Peterovi Hochschornerovým a Michalu Martikánovi. Češi mají úspěchy rozprostřené mezi více disciplín. Srovnání pro ně dopadá lépe i pokud jde o fotbal (slavné stříbro z Eura 1996 a třetí místo v roce 2004) nebo tenis.
Společné plány
Mimochodem i v tenise, tradičně považovaném za sport gentlemanů, najdete skrytou rivalitu. Když hraje Slovák proti Čechovi, je to vždycky jiné. „Musím uznat, že Slováci jsou takoví, že v nich ta skrytá řevnivost a rivalita je a asi to budou prožívat víc, než kdyby hráli s nějakými jinými soupeři,“ řekl pro Český rozhlas slovenský novinář Roman Riša.
Rivalitu prý ale víc prožívají diváci v hledišti než sami tenisté. Když před pár lety na Wimbledonu hrála Barbora Strýcová s Magdalénou Rybárikovou, někteří fanoušci se chovali spíš jako na fotbale. „Byli tam dva Slováci, kteří vykřikovali tak, že se jich i Magda ptala, jestli by se nemohli ztišit,“ vyprávěla Strýcová.
Kromě rivality spolu Češi a Slováci dokážou ve sportu i spolupracovat. Často se vrací téma společných ligových soutěží. Dočkaly se už třeba házenkářky, u jejich mužských kolegů se české kluby postavily na odpor. Do ztracena vyšuměly i nápady spojit nejvyšší fotbalovou či hokejovou soutěž.
Letos se ovšem poprvé konal Česko-slovenský Superpohár, v němž Zlín zdolal Slovan Bratislava. „Škoda, že se to nerealizovalo dřív. Je to skvělé zpestření a zase trochu ožije rivalita mezi Českem a Slovenskem,“ pochvaloval si bratislavský útočník Róbert Vittek.
Jisté je, že po 25 letech k sobě mají český a slovenský sport blíž než dřív. A co přinese budoucnost?