Rozdal desítky rozhovorů, zpotil se v talk show Jana Krause, ve čtvrtek předával více než milionový dar obci Troubky, která byla postižená ničivými povodněmi.

O víkendu zase ukáže pohár pro mistra světa kamarádům a známým. Oslavy nekončí. Kapitán hokejových šampionů Tomáš Rolinek je stále v jednom kole.

„Musím se naučit říkat ne. Jinak bych se z toho zbláznil,“ s vážnou tváří říká třicetiletý útočník Magnitogorsku.

Tomáši, jak se cítíte jako česká sportovní celebrita?

(usměje se) Především se cítím jako mistr světa. Už mi dochází, co se nám povedlo. Že to není jen sen, ale skutečnost.

Kdy jste si prvně uvědomil, že jste světový šampion?

Postupně. Den ode dne. Když vám zvoní neustále telefon a lidi vás zvou na různé podpisové akce, novináři chtějí rozhovory. Tak mi dochází, že se něco změnilo, že jsem mistr světa.

Fanoušci ho zaskočili

Užíváte si to?

Užívám a užívat si to ještě budu. V kalendáři mám ještě naplánované oslavy s kamarády. V prvních dvou týdnech jsem se snažil každému vyhovět. Byli jsme ve Žďáru, na různých podpisových akcích. Ale teď se musím naučit říkat ne. Jinak bych se z toho zbláznil.

Zaskočilo vás, co se v republice bezprostředně po titulu dělo a jaký zájem je speciálně o vás?

(přikyvuje) Zaskočilo. Když se ve fotbale nebo v hokeji dostaneme v turnaji daleko, tak národ tím žije. To je jasné. Ale když jsem viděl lidi, jak byli pobláznění… cestou z letiště, na Staromáku. To by mě nikdy nenapadlo. Všechno je to spojené s tím zázrakem, který jsme v Německu na ledě dokázali.

A také s největší krádeží v hokejové historii. Jak jste váš úspěch trefně glosoval…

(rozesměje se) Ale to není z mé hlavy. Někde jsem to slyšel a pak to použil. Na naše vítězství se to však hodí. Proto jsem to v kabině prohlásil. Nikdo nám nevěřil, vůbec nikdo. A my nakonec dokázali větší zázrak než Řekové na fotbalovém Euru 2004.

Připomenu vám ještě jeden váš proslov. „To je hlavně pro mladý. Vyhráli jsme to tady jako tým. Všichni. Všichni dohromady. To si pamatujte.“

Jasně. Po finále v kabině.

Bezprostřední kapitán

Byl to bezprostřední nápad?

Jo, to se ani nedá naplánovat. Zrovna byla v kabině chvíle, kdy jsme čekali na hráče, kteří přijdou od novinářů a mně ta myšlenka napadla. Mladí kluci si musí zapamatovat, že k vítězství potřebují okolo sebe dobrý tým. Chtěl jsem jim to říct, protože sám už nejmladší nejsem.

Uvědomujete si, že jste prožil životních čtrnáct dní kariéry?

Hmm… Je to tak. To bych se musel ještě jednou dostat na olympiádu a vyhrát ji. Jsem však realista: tohle už nic nepřekoná. Vzpomínám si, jak jsem za žádnou cenu nechtěl jet domů s ostudou. Nechtěl jsem být prvním kapitánem v historii českého i československého hokeje, který by tým nedovedl do čtvrtfinále.

A z pomalu zatracovaného kapitána se stal miláček národa. Lidi v Česku byli hrdí, že céčko nosíte právě vy. Určitě jste to také slyšel?

To néééé. V kabině mohli mít céčko všichni. Nebylo to o mně. Já ho měl na dresu jen nalepené.

Na Klause si dovolil dost

A nejen proto jste přebíral mistrovskou trofej od prezidenta Václava Klause. Vybavujete si tu chvíli?

Měl jsem zatměno. Známí mi pak říkali, že jsem prezidenta plácal po rameni. (chechtá se)

To jste si vážně dovolil dost.

Tímto se panu prezidentovi omlouvám. Byl jsem v momentální euforii. Jinak bych si to v životě nedovolil.

Ovečkin mazal na ošetřovnu

Dali jste pak řeč v kabině?

Prezident měl proslov. Říkal nám, že to bylo jeho třetí finále a třetí vyhrané. Takže i on nám přinesl štěstí. Pak utekl celý promočený od šampaňského. To jsou chvíle, na které se nezpomíná. Po zápase jsem byl minimálně hodinu v neskutečné euforii. Furt jsem křičel, otevřenou pusu, vykulený oči. Náramně jsem si to užíval.

Víte vůbec, že jste v chodbě cestou do kabin potkal smutného Ovečkina?

Jo, to vím. Viděl jsem, jak je rozpáraný na bradě a maže na ošetřovnu.

Na vás bylo krásně vidět, jak si dokážete titul naplno vychutnat. Jste takový i v obyčejném životě?

To bych úplně neřekl. Když jsou nějaké krásné chvíle, a nebudu do toho motat hokej, tak radost dokážu dát najevo. Co se týče dětí, rodiny. To ano. Ale na ledě jsem nikdy přiliš emotivní nebyl. Asi proto, že jsem nikdy nic nevyhrál. Kromě titulu s Pardubicemi. Teď to však ze mne spadlo. Dění kolem jsem vůbec nevnímal, byl jsem v Jiříkově vidění. Kluci mi museli říct, že mám jet pro pohár. Kdyby to bylo na mně, tak jsme pohár snad ani nikdy nedostali. (usmívá se)

Bylo pro vás výjimečné, že od semifinále seděla v hledišti vaše manželka Darina?

Bylo to hezké. Vždycky je to lepší, když víte, že na tribuně někdo sedí a drží vám palce. I moje maminka se sestrou byli na zápase s Lotyšskem, kdy nám šlo o hodně. Navíc se mi podařilo dát dva góly, o to to bylo hezčí.

Krause chtěl původně odmítnout

Viděl jste, jak manželka po finále plakala?

Viděl jsem ji. Moc dobře. Stále si držela hlavu, kamarádka vedle ní ji skoro podpírala. Často jsem směrem k ní zapichoval svůj pohled. No, a pak tam najednou nebyla. Tak jsem hned věděl, že už to také neunáší. Bylo krásný sledovat, jak byla šťastná.

Manželka vás zase z první řady sledovala při účinkování v talk show Jana Krause „Uvolněte se, prosím.“ Nebyl jste na pohovce v divadle Ponec nervóznější než na ledě?

Když mi volal agent, že mám nabídku k účinkování v Krausově pořadu, tak jsem v první chvíli myslel, že to odmítnu, že tam nemám co dělat. Nakonec jsem do toho šel.

Jaké bylo natáčení?

(rozpustile) Jak já jsem byl rozklepanej. Myslím, že to na mně bylo poznat i v televizi. Hodně jsem se bál, ale zvládl jsem to. Ani jsem nekoktal. V televizi to bylo hodně vystříhané. Pořad trval hodinu a půl. Bavili jsme se královsky.

Trenéři, hokejoví experti a vybraní novináři vás vybrali v anketě Zlatá hokejka mezi desítku nejlepších hráčů sezony. Berete to jako ocenění za výtečnou sezonu?

Ne… To je vtip. Být mezi deseti nejlepšími hokejisty… prostě si myslím, že mezi ně nepatřím. V Evropě i v NHL hraje plno lepších hráčů. Když už tam jsem, tak samozřejmě na slavnostní večer pojedu a uvidím, kolikátý skončím. Je to odměna.

Zlatá hokejka je poctou

Zapadl jste mezi ohromná jména českého hokeje – Haška, Jágra, Vokouna.

Jistě. A podívejte se na tu desítku. Kolik tam je vynikajích hokejistů. Možná dalších deset kluků, kteří tam mohou být místo kohokoliv jiného.

Rozsekalo mě, když zvedl pohár

V kolínské Lan〜xess Areně vzlykala DARINA ROLINKOVÁ štěstím, když prezident Václav Klaus předával do rukou jejího manžela pohár pro mistra světa. I televizní kamery si záběry na kapitánovu dojatou ženu vychutnávaly.

„Hned mi přišlo několik esemesek od známých, že mě viděli na obrazovce,“ usmívá se sympatická brunetka. A vzápětí se pustí do vypravování.

„Na Tomáše jsem hrdá opravdu moc. I proto, že byl kapitánem. Cítila jsem, jak mu záleží na tom, aby nevybouchli. Aby se neříkalo, že pod Rolinkem dosáhli nejhoršího výsledku v historii českého hokeje. Prožívala jsem to s ním. Myslím, že kdyby neměl to céčko, tak to nebylo tak emotivní.

Po semifinále nebrečela

Třeba po semifinále jsem vůbec nebrečela. I když to byly hrozné nervy, ale já jsem i těch sedm vteřin před koncem veděla, že kluci dají gól a Švédy porazí. Prostě jsem to cítila.

Emoce ze mě vyplavaly až po finále. Všichni, co tam byli okolo, mi říkali, že patnáct minut se mnou nebyla žádná řeč. Moc si toho nepamatuju. Jak Tomáš dostal pohár do ruky… to mě úplně rozsekalo. Strašné dojetí, slzy.

Hned mi přišlo několik esemesek od známých, že mě viděli v televizi. Přitom jsme seděli hodně nahoře, tak jsem si před zápasem říkala, že nás kamery nezaberou.

Manžel tichým kapitánem

Během mistrovství jsem si z Tomáše dělala srandu, jak může být kapitánem, když je tak tichý. Ptala jsem se ho: Co v tý kabině říkáš? Si tě tam nedovedu představit, jak kluky hecuješ a křičíš: Pojďte do toho! A on, že je to úplně v pohodě, že všechno zvládá.

Často jsme se o tom bavili. Tom vnímal kapitánství a zodpovědnost. Vzpomínám si, jak mi volal, že se musí dostat do čtvrtfinále, jinak to bude hrozná ostuda. A on pod tím neúspěchem bude podepsán jako kapitán. Měl obavy. Ale nakonec to dopadlo nejlíp, jak mohlo.

Hokej dost prožívám. Třeba během zápasu se Švédy jsem se rozčilovala na rozhodčího. Tomáše drželi za dres, ani nemohl bruslit, a oni to nepískli. Jsou to nervy. Nejhorší ale je, pokud se zraní. Jako když při utkání s Lotyšskem naletěl po gólu ramenem na tyčku. To bylo hrozný! Když jsem viděla, jak odchází do kabiny, tak jsem si říkala, že je to v háji. Hned mi psala mamka, že má po náladě a vypíná televizi. Jak se vrátil na led, tak mě to moc uklidnilo.

S Tomášem se oslav neúčastním. To je jeho záležitost. Je fakt, že jsem mu to i vyčítala, protože si nepamatuji, kdy by mě vzal na nějakou oslavu. Všechno to jsou pánské jízdy bez bab. Snad jen tenkrát při titulu s Pardubicemi jsme byli společně v baru. Ale to Tomáš nebyl kapitán. Teď je, a já jsem pyšná.