„Mrzí mě to dodnes,“ vzpomíná 55letý rodák z Olomouce a bývalý střelec Vsetína, švédského BK Rögle či Havířova, který dvakrát naskočil v NHL za Edmonton.

Když například Dominik Hašek vykládá o tom, jak byl v osmdesátých letech draftovaný, je to vtipná historka. Tenkrát se to dozvěděl z novin a bylo mu to vlastně úplně jedno. Jak to bylo s vaším draftem v roce 1987?
Měl jsem to podobně. Už si dnes ani nepamatuji, kdo mi to tehdy řekl. Byli jsme z generace, která NHL nějak nesledovala. Nebyla to priorita. Tou bylo dostat se do reprezentace – na olympiádu a mistrovství světa. Byl jsem ale samozřejmě rád, bylo to nějaké ohodnocení mé práce. Ale nevěděl jsem, co a jak.

V sezoně 1990/91 jste ale ve 23 letech za moře přeci jen zamířil. Jak jste se tehdy rozhodoval?
Hlavní skaut z Edmontonu se spojil se mnou a mojí rodinou. Řekl, že mají zájem o to, abych nastoupil do přípravného kempu. Dokonce mi poslali i smlouvu. Byla to výzva, chtěl jsem to zkusit. Dodnes jsem rád, že jsem na to kývl.

Dánští hokejisté se radují z gólu.
První účast pod pěti kruhy a boj s covidem. Na hokejisty čeká houževnaté Dánsko

Nejprve jste ale zamířil na farmu, že?
V kempu byli jak kluci z farmy, tak i z áčka. Já šel na farmu hrát AHL, asi v půlce sezony mě povolali nahoru, kde jsem odehrál dva zápasy za Edmonton. Pak jsem se zase na farmu vrátil. Po základní části jsem byl součástí hlavního týmu coby třináctý útočník. Šanci už jsem ale nedostal.

Pamatujete na své dva starty v NHL? Vedle koho jste nastupoval a co vám uvízlo v hlavě?
V prvním utkání proti Winnipegu jsem dostal i dost času na ledě. Bylo to parádní. Dokonce se hrálo prodloužení, během kterého jsem chodil na led s Craigem MacTavishem, posledním hráčem, který hrával bez helmy (usmívá se), a s Petrem Klímou. Vzpomínám na to velice dobře. Dvacet tisíc diváků v hledišti, byl to zážitek, velká změna. Ve druhém zápase proti New Jersey už jsem poznal to, co většina kluků. To jsem se už spíš šoupal po střídačce a udělal pár střídání.

V kabině jste tenkrát seděl také třeba vedle Marka Messiera. Jaké to pro vás bylo?
Abych pravdu řekl, tak samozřejmě vím, že tam byl. Byly tam všechny ty hvězdy kromě Gretzkyho, kterého tehdy už dva roky zpátky vytrejdovali do Los Angeles. Byl to pro mě zážitek, ale byl jsem mladý kluk a nějak jsem to nevnímal. Soustředil jsem se spíš na sebe, abych podal co nejlepší výkon. Bavil jsem se s mladšími kluky, jako byl třeba Adam Graves. Byl jsem ale limitovaný angličtinou, měl jsem ji ze střední školy a nebyla ještě ideální. Ale kluci se ke mně chovali v pohodě, vzali mě i na večeři. S těmi staršími jsem tolik v kontaktu nebyl.

S Petrem Klímou se ale nejspíš bavil. Byl tam považovaný za velkou osobnost, že?
Petr tam odevzdával fantastické výkony, byl to tehdy top útočník. Komunikoval se mnou, je to bezvadný kluk a hodně mi tam pomohl. Přes play-off jsem u něj i bydlel. Ale do sestavy se člověk samozřejmě musí dostat sám.

Vám se v NHL prosadit nepovedlo. Mrzelo vás to hodně?
Špatný jsem z toho nebyl, ale samozřejmě jsem od toho měl trošku jiné očekávání. Dva roky v Kanadě jsem hrál svůj nejlepší hokej v životě, docela jsem se i prosazoval. Na tréninkovém kempu druhý rok jsem byl dokonce jeden z nejlepších hráčů. Tehdy mi to říkali novináři. Bohužel tam funguje trošku i politika a člověk musí mít také štěstí. Ale určitě ničeho nelituji. Zdokonalil jsem se v angličtině, osamostatnil jsem se, byl jsem tam i s rodinou, užili jsme si to.

Martin Ručinský a jeho nová role hospodského
Ručinský věří parťákovi z hospody. Získáme medaili, řekla legenda

Proč jste se v roce 1992 rozhodl pro angažmá ve Švédsku?
Chtěli jsme se vrátit do Evropy, protože jsme měli nějaké rodinné problémy. Měl jsem tehdy několik nabídek, ale vybral jsem si Leksands ve Švédsku.

Byla pro vás z Evropy snazší cesta do reprezentace?
Z Evropy bylo samozřejmě do nároďáku blíž. Tenkrát tam byla velká konkurence, hodně výborných hráčů. Šance dostat se z AHL na olympiádu nebyla. Takže to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se vrátil. Byl pro mě cíl hrát za nároďák, podřídil jsem tomu všechno. V první sezoně ve Švédsku se mi dařilo a dostal jsem se do povědomí. V další sezoně už jsem s Rögle vyhrál střeleckou tabulku nejvyšší švédské soutěže. A tím pádem už jsem měl dveře otevřené. Dostal jsem se do nominace a byl jsem šťastný.

Jak jste si užíval olympijské hry v roce 1994? Jaké vzpomínky převládají?
Byl jsem samozřejmě nadšený! Byla to taková domácká olympiáda, fantastické prostředí, krásné haly. Ale co se hokeje týče, mrzí mě to dodnes. Předtím jsme vyhráli Švédské hry, měli jsme dobře poskládaný tým s výbornými trenéry (Ivan Hlinka, Stanislav Neveselý, pozn. red.). Bohužel jsme prohráli 2:3 s Kanadou, přestože jsme byli podle mě padesát minut lepší. Pak jsme v oslabení v prodloužení dostali gól (rozhodl Paul Kariya, pozn. red.). Mrzelo nás to. Chtěli jsme ale v turnaji ukázat, co umíme, v boji o umístění se nám to podařilo a skončili jsme pátí.

Ve čtvrtfinále proti vám v dresu Kanady nastoupil Petr Nedvěd. Jak zvláštní to bylo?
Méďa hrál už dlouhé roky v Kanadě. Samozřejmě jsme to vnímali, ještě když on vyhrál to buly, po kterém jsme dostali rozhodující gól. Ale takový je sport. Škoda, že nehrál za nás. Hrál tenkrát v obrovské kvalitě. Vím, že se nedohodl na smlouvě a vynechal skoro celou sezonu v NHL. Možná proto mu hodila laso Kanada, možná dříve než si to Češi uvědomili. Nevím, jak přesně to bylo.

Co atmosféra olympijské vesnice v Lillehammeru? Potkávali jste se s dalšími olympioniky?
Potkávali jsme se s nimi převážně na jídle. Měli jsme tréninky a zápasy, bylo toho dost, ale pamatuji si, že s kamarádem Jaroslavem Sakalou jsme se párkrát sešli a byli jsme se i podívat na jeho závody. To ale bylo tak všechno. Sjezdové disciplíny se odehrávaly asi 25 kilometrů od Lillehammeru. Nebyl na to čas.

Zahrál jste si pak na dvou následných mistrovstvích světa. O zlatou Vídeň jste ale přišel. Neštvalo vás to?
Byla to věc trenérů. Rozhodli se, že mě nevezmou, i když si myslím, že jsem tenkrát výkonnost na reprezentaci měl. Samozřejmě to vždycky zamrzí. Člověk pak přeje Česku, aby získalo medaili. Ale je pravda, že jsem si říkal, že je to škoda. Ale život šel dál.

Poslední zápasy v reprezentaci jste odehrál v ročníku 1997/97. Dostat se do Nagana, kde poprvé hrály i hvězdy NHL, už bylo nereálné?
Takhle to zase nejde brát. Člověk hraje v klubu a snaží se podávat maximální výkony. Každý by samozřejmě měl mít cíle a chce se dostat do mezinárodních zápasů. Pokud se mi dařilo v klubu, tajně jsem doufal, že bych se do nominace mohl dostat. Ale záleží to na trenérech.

Kanadská hokejistka Natalie Spoonerová (vpravo) a Veronika Koržaková z Ruska v utkání ZOH v Pekingu.
Hokej v rouškách, k jídlu tuk na kosti. Na olympiádě přibývá bizarních momentů

V klubu se vám samozřejmě dařilo. Ty nejkrásnější roky jste strávil ve Vsetíně. Vyzdvihl byste jeden ze získaných titulů?
Všech pět titulů, u kterých jsem byl, byly krásné. Asi bych vypíchl ten první. Přišel jsem v rozběhnuté sezoně, nikoho jsem neznal a bylo pro mě důležité, abych se zapracoval do mužstva a podával kvalitní výkony. Byl jsem z toho nervózní. Před prvním zápasem jsem na stadion přišel ve tři hodiny, hrát se mělo v pět. Už ve tři tam byla úplně narvaná hala! To jsem nikde na světě nezažil (směje se). Všichni začali vyvolávat moje jméno, tak jsem šel do kabiny a říkal si – kurňa, co tady se děje? To byl asi největší zážitek ze Vsetína. Ten zápas jsem zvládl, vyhráli jsme a pak už to šlo.

Věřil jste, že to ještě tolikrát zopakujete?
Samozřejmě byl pro mě první titul krásný, protože do té doby jsem žádný týmový úspěch neměl. Byl jsem nadšený. V duchu jsme si řekli, že to bylo nádherné, i ty oslavy. Tak jsme to chtěli zkusit zopakovat. A od té doby to jelo.

Závěrem se musím zeptat. Co čekáte od českého týmu na olympiádě v Pekingu?
Je to v prvé řadě zvláštní doba. Mužstvo je ale podle jmen zkušené, nemělo by ho nic položit. Nejsou tam hráči z NHL, takže šance opravdu stouply. Bude záležet, jak se kluci dají dohromady jako tým a jak budou pracovat. Kvalita je tam, co se evropských soutěží týče, obrovská. Budu jim držet palce, snad se jim to povede. Vše záleží na jednom zápase, tím je čtvrtfinále.

Tomáš Sršeň
Narozen: 25. srpna 1966 v Olomouci (55 let)
Pozice: pravé křídlo
Hůl: levák
Draft NHL: 1987, Edmonton Oilers, 147. celkově (7. kolo)

Hráčská kariéra: Olomouc, Zetor Brno, Jihlava, Edmonton (NHL), Cape Breton (AHL), Leksands IF (SWE), Rögle BK (SWE), Vsetín, Essen (GER), Havířov, Vítkovice, Merano (ITA), Wolfsburg (GER2), Lillehammer, Frederikshavn (DEN), Uničov

Trenérská kariéra: Uničov (hrající trenér), Prostějov, Poruba, Poruba U20, Poruba U17

Největší úspěchy: 5x mistr extraligy (Vsetín 1995 – 1999), 1x extraligový bronz (Vítkovice 2001), nejlepší střelec švédské Elitserien (Rögle 1993/94), utkání hvězd EL(1996, 1997), nejproduktivnější hráč, nejlepší střelec a nahrávač play-off EL 1997, nejvíce gólů v jednom utkání play-off EL (5, 1. semifinále 1997 Vsetín - Pardubice)