Občas si promítne svůj život, zavzpomíná na silné chvíle. Třeba když odehrál první zápas v NHL. Nebo když národu přivážel se zlatou generací jeden triumf za druhým.
Tu sbírku vavřínů mu ostatní závidí. Jenže on žije ještě jeden sen. Sáhnout si na stříbrnou trofej, které se nikdy ani nepřiblížil. Vyhrát Stanley Cup.

Povězte, jak vypadá váš všední letní den?
Trénuju hlavně dopoledne, protože člověk je později víc unavený. Ráno jdu do posilovny, teď už i na led. Apo obědě si dám třeba golf.

Pořád si zakládáte především na sílu v nohách?
Ano, těm věnuju osmdesát procent přípravy. Kromě strojů dělám dost dřepů, nebo jezdím na kole.

Vždy se vám to vyplatilo, že?
Na tom je postavena moje hra. Na nohy jsem se vždycky mohl spolehnout.

Nedávné zdravotní problémy se už neozývají?
Kyčel v létě pobolívala, ale rameno už je v pohodě úplně. A teď? Osobně jsem překvapený, že na ledě nic necítím.

Ani svých šestatřicet let?
Já se cítím mladší. (směje se) Jsou dny, kdy poznám, že už mi není pětadvacet. Ale když tělo zapracujete do tréninku, pořád to jde.

Aby ne, když máte příští sezonu v NHL dosáhnout tisícovky odehraných zápasů. Co budete vyprávět svým dětem, až se vás jednou zeptají: Táto, jaký jsi byl hokejista?
Pak jim odpovím, že jsem vyhrál olympiádu a třikrát titul mistra světa. A byl součástí zlaté generace. Kdybych měl uzavřít kariéru k dnešnímu dni, budu spokojený. Protože bych skončil s klidem a čistým svědomím, že jsem udělal vše, co bylo v mých silách.

Jedna věc vás ale stále hlodá…
Myslíte Stanley Cup?

Ano. V St. Louis, které je poslední ročníky v útlumu, máte ještě rok smlouvu.
Klub prochází obměnou, buduje mužstvo. Část sezony byla po výměně trenéra lepší, ale bodový deficit už jsme neměli šanci dohnat. Myslím, že teď můžeme být zase o něco lepší.

Teď však přijdete o českého parťáka Radka Dvořáka, který přestoupil na Floridu.
A to je velká škoda. Pro mě je Dvořka vynikající hráč, strašně rychlý, nesmírně platný. Loni měl dobrou sezonu, jen se mu střelecky moc nedařilo. Přeju mu hodně štěstí.

Nebude se vám stýskat, když jste bydleli ve stejném domě?
To je život. Byli jsme si dost blízcí, jezdili spolu na tréninky, občas mě pozval k sobě na oběd. Aspoň tam pořád mám Péťu Čajánka.

Ovšem Rangers, kde jste dříve působil se šesti Čechy, vám to asi nevynahradí, že?
To už byl extrém. (usmívá se)

Co jste vůbec říkal spekulacím o vašem návratu do New Yorku?
Něco jsem v zimě zaslechl, ale neřešil to.

Ani na minutu jste se tím nezabýval?
Nikdo mi nic konkrétního neřekl, takže pro mě bylo dané, že jsem v St. Louis. Nemělo smysl se tím zabývat.

A kdyby z Rangers přišla konkrétní nabídka, vzal byste ji?
Třeba ano. Ale hlavně by se musely dohodnout kluby. Nerozebírejme nějaké spekulace, chci se soustředit na St. Louis.

Toužíte vyhrát Stanley Cup a St. Louis určitě nepatří k favoritům soutěže. Nehlodá vás tak trochu, že se sen ztrácí? Že nejste ve špičkovém týmu a nemáte už moc času?
Já nikam utíkat nebudu. Víte, mně už se stalo, že jsem byl v mužstvu, které pohár vyhrát mohlo. A stejně se nám to nepovedlo…

Kdy to bylo?
Když jsem hrál za Montreal. Tam jsme měli výborné hráče. Všude se říkalo, že máme velkou šanci.

A?
Vypadli jsme v druhém kole s Buffalem. Nikde není psáno, že papírový favorit musí vyhrát. Ano, pořád na tu šanci čekám, ale je i spousta jiných hráčů, kterým se to nepodařilo. Když už jsme se dostali k Rangers: podepsali teď výborná jména a ke Stanley Cupu určitě mají nakročeno. Jenže cesta je dlouhá a trnitá…

Tvrdíte, že jste se Stanley Cupu nikdy nepřiblížil. Na druhou stranu jste nezažil bolest z porážky ve finále nebo těsně pod ním…
Na tohle jsem měl vždycky štěstí. Když jsem se dostal někam daleko, většinou jsem vyhrál. Já bych třeba bral víc bronz než stříbro. Protože třetí místo slavíte, ale druhé vám přináší zklamání. Prohrát finále je strašně těžké.

Zvlášť asi v NHL…
No právě. Po dvou měsících opravdu tvrdého hokeje odejít s prázdnou? Nedovedu si to představit. A doufám, že mě tohle nikdy nepotká.

Co si myslíte o letních divokých trejdech, kdy se podepisovaly desetimilionové kontrakty?
Ptám se, proč jsme tedy rok stáli, když se teď rozhazuje ještě víc. Nejdřív si stěžují, že jsou platy vysoké a dva roky po výluce jsme zpátky. Tohle mi nejde do hlavy.

Neříkáte si, že až vám vyprší kontrakt, můžete na tom vydělat také?
Mně už o peníze nejde. Mám vytyčený cíl, chci zůstat zdravý a hrát. Tedy pokud budu mít motivaci a vědět, že jsem prospěšný. Nehledím dál než rok dopředu. Až mi skončí smlouva, uvidí se co dál.

Za rok pořádá světový šampionát Kanada. Jaký bude podle vás?
Zatím si to neumím moc dobře představit. Bude ho pořádat poprvé, ale hlavně bude v té době probíhat play off. A NHL je v Kanadě na prvním místě.

Nepřesvědčil by vás pořádající Quebec, kde jste zámořskou ligu začínal, k návratu do národního týmu?
Mě už nepřesvědčí nic. Ani v koutku mysli mě nenapadá, že bych se měl vrátit.

Takže stoprocentní definitivum?
Po Turínu jsem řekl, že končím a na tom se nic nezměnilo. Nedokážu si představit, že bych teď hrál v týmu s daleko mladšími kluky.

Neutvrdily vás v to ještě více letošní výsledky českého hokeje?
Z áčka bych tragédii nedělal, skončit ve čtvrtfinále může každý. Nejhorší je sestup osmnáctky, protože na ní bude bitý další ročník. Vždyť to vidím na Litvínovu: když jsem tam vyrůstal, v každé třídě bylo pět kluků, kteří se mohli probojovat do áčka. Teď člověk musí hledat jednoho.

Nemáte strach, kam tento útlum bude směřovat dál?
Je to k zamyšlení. Musíme hledat příčiny, proč mládežnický hokej trpí. Protože za pár let se můžeme topit v problémech.