V rozhovoru pro Deník se člen širšího kádru české reprezentace rozpovídal o přestupu do Omsku, životě v moskevském azylu i srovnání běžného hokejisty s Jaromírem Jágrem.

Česko svírají protikoronavirová opatření. Jak je na tom Rusko?
Žije se tu skoro bez omezení, neplatí žádné zákazy. Jediné nařízení se týká roušek, které jsou vlastně povinné. Někde chtějí, abyste platil v rukavici. Ale to je vše. Rusko rozvolňuje.

Předpokládám, že hokeje se to netýká…
Ale ano. Hrajeme už zase před fanoušky. Nemusíme být v bublině, normálně nás klub pouští domů. Teď za mnou přijela rodina, takže chodíme do restaurací, plánujeme návštěvu muzea.

Všiml jsem si, že jste se ženy a synka nemohl dočkat. Proč nepřijeli dřív?
Rusko má v podstatě zavřené hranice, kvůli koronaviru se nedovoluje sem cestovat. Takže to bylo několikaměsíční martyrium. Řešili i to, aby byli úplně zdraví. Museli na HIV testy. Nejen manželka, ale i tříleté dítě! Kompletně je proklepli, chtěli mou pracovní smlouvu se všemi detaily… Naštěstí mi pomohl klub a můj agent. I touhle cestou jim chci poděkovat.

Nemusel jste se tedy sám angažovat?
Naštěstí ne. Ale řeknu vám jedno: je rozdíl, když potřebujete něco zařídit jako hráč Omsku a naopak když hrajete za Kunlun.

Tím jsme se dostali k vašemu poměrně nečekanému přestupu. Na začátku listopadu, v rozehrané sezoně, jste vyměnil dres čínského Kunlunu za ruský Omsk. Jak se to seběhlo?
Musím říct, že to bylo nečekané pro všechny. Já ani nevěděl, proč mě berou. Pak jsem se dozvěděl, že si mě vyhlédl skaut Omsku, který má důvěru vedení i trenéra.

Nebyl to z vaší strany riskantní krok?
Jasně, ale co by to bylo za život, kdybyste neriskoval? Oni pak navíc jednoho gólmana prodali, takže svou strategii měli.

Předpokládám, že angažmá ve špičkovém klubu si pochvalujete…
Je to jiný svět. Ale nedivme se, my hokejisté jsme takové zboží. Starají se o nás, aby mašina fungovala.

V čele dobře namazaného stroje stojí zkušený kanadský kouč Bob Hartley. Jaký na vás dělá dojem?
Nemůžu si stěžovat. Ale pro mě je hlavní, že tu je výborný trenér brankářů. Takovou intenzitu jsem ještě během své kariéry nezažil, řešíme nejmenší detaily. Asi mám dost štěstí, protože vím, že mnozí další na trenéry v Rusku nadávají.

Kdybyste měl Omsk a jeho podmínky srovnat s vaším někdejším zaměstnavatelem Třincem… Spoustu fanoušků zajímá: jak by úspěšný český klub dopadl?
Pokud se bavíme o zázemí a možnostech, tak tady je to o úroveň výš, což mě i trochu překvapilo. Myslím z toho důvodu, že Třinec je opravdu špička. Navíc teď hrajeme v Moskvě, halu na Sibiři rekonstruují, tak jsme v azylu.

Když se řekne Avangard, nejednoho fanouška tady napadne, že to bylo působiště Jaromíra Jágra. Vzpomíná se tam na něj?
Vím, že se tím vedení občas rádo chlubí, ale jinak to nevnímám.

Slavný český hokejista se nedávno mihl na oslavách výročí založení klubu…
…ano. To nás trochu vrací k té debatě o možnostech přijet do Ruska. Já čekal na rodinu pět měsíců, jeho sem dostali během osmačtyřiceti hodin.

Zní to, jako byste na něj žárlil.
(úsměv). Jméno dělá divy. Ale je to tak, trošku jsem žárlil.

V kabině máte českého parťáka, ale útočník Jiří Sekáč je teď mimo hru. Držíte spolu?
Samozřejmě, chodí normálně na zimák. Myslím, že vedení má české hokejisty rádo, snad všichni tady zanechali dobrý dojem. Asi je to proto, že dokážeme tmelit partu, bavíme se rusky s místními hokejisty i anglicky s dalšími cizinci.

Zatímco před Vánoci jste chytal co zápas, poslední dobou jste na střídačce. Jak vycházíte s ruským sokem?
My to tak nebereme. Naštěstí to je jako v Kunlunu. Řekli jsme si, že chytat může jen jeden, tak ať ten druhý není naštvaný, když zrovna sedí. Celkově bych řekl, že hodně záleží na tom, jak se chováte vy. Pak se i ti druzí k vám chovají dobře.

Ještě jsme neprobrali ambice Omsku. Nyní vám patří druhé místo ve Východní konferenci. Spokojenost?
Zatím plníme, co máme. Ale vždy rozhoduje play-off, které je nevyzpytatelné. Klub by samozřejmě chtěl co nejvýš, myslím, že vyhrát konferenci by se dalo. A v superfinále už je to opravdu o maličkostech. Jeden zápas nevyjde a začne panika…

Na závěr se vraťme do Česka. Sledujete jako odchovanec Českých Budějovic současné trápení Motoru?
Mám to z první ruky, vždyť táta tam trénuje, ale zápasy nesleduji. Proto bych to nechtěl nějak víc komentovat.

Ale když se letos nesestupuje, tak to tolik nevadí, ne?
To je jediné štěstí. A vlastně i naděje pro další sezonu. Teď si oťukali zápasy mezi elitou, už by mohli vědět, co zlepšit, kolik posil bude třeba.