Na první pohled Nagano moc neřeší.

Když o největším úspěchu českého hokeje mluvíte s Vladimírem Martincem rychle poznáte, že je nad věcí.

Má podobný přístup jako další hokejová legenda Ivan Hlinka. Že působil v Naganu jako asistent? Že pomohl získat nejslavnější zlato naší hokejové historie? Fajn, ale že by se kvůli tomu muselo střílet…

Když má říct, co první mu vyskočí z japonské olympiády na mysl, tak přemýšlí. A pak rozvážně prohlásí: „ Asi to, že šlo o turnaj, kterého se zúčastnili nejlepší hráči na světě. NHL dala olympiádě konečně  zelenou."

Žádné emoce, slzy štěstí ani moment, na který si vždycky před spaním vzpomene. Ne, je to prostě hokej, jedna placka a hotovo. Rohlíky  kvůli tomu nezlevní a důchody se nezvednou…

Vracejí se někdy zážitky?
Že bych si na olympiádu jako vzpomněl každé ráno? To zase ne. Vracejí se teď, když je Nagana zase všude plno. Média žijí tím, že je to 15 let od finále. Abych se ale přiznal, ani nevím datum. Který to vlastně byl den?

Výročí finále připadá na 22. února…
Hm, pátek. Byl to výjimečný turnaj, kterého zúčastnili všichni nejlepší hráči světa. To se stalo už sice poněkolikáté, jenže teď tomu tak bylo poprvé na olympiádě. Předtím jezdila elita jenom na Kanadské a Světové poháry.

Jak vlastně vypadalo skládání českého týmu?
To je trochu otázka. Jestli ho nevytvořil Ivan Hlinka sám, tak to konzultoval se Slávou Lenerem. Já do toho tolik nemluvil.

Ani pardubického Milana Hejduka jste do nominace neprotlačil vy?
Já tam neprocpal nikoho, tohle byla věc Ivana, a zůstával  jsem trochu stranou. O Milanových kvalitách jsem však byl přesvědčen.

Vážně jste neměl potřebu se ozvat a Hlinkovi někoho doporučit?
Je to asi chyba, ale já nejsem takový, že bych se hlásil o slovo a říkal, že mám k něčemu připomínky. Buďto se o tom diskutuje a lidi chtějí slyšet můj názor, nebo se rozhodnou, že to nějak musí být, a já je nechci znejisťovat. Sám moc dobře vím, jaké to je, když se pro něco  hlavní trenér rozhodne. Je to pak prostě správně.

Ani na vás nepřišly pochyby, že vy sám byste vzal radši do Nagana někoho jiného?
Ne, já to bral jako skutečnost, a že musím udělat všechno pro to, aby mužstvo podalo co nejlepší výkon. Takhle to mělo být a hotovo.

Takže ani náznak myšlenek, že by byl tým špatně složený?
Když tohle někdo řekne, je to špatný. Uráží boha a nemá úctu k hokeji.

Když jste dorazili přímo do Nagana, tak si Ivan Hlinka už nechal poradit?
Nebudeme mluvit o radění. Bavili jsme o spoustě věcí, ale co si z toho vzal, a o čem přemýšlel, to nikdo neví.

Zodpovědnost má hlavní trenér a šmitec?
Jasně, on je šéf realizačního týmu a on všechno řídí. U Ivana bych ale zase neříkal, že dával hlavu na špalek. Byl takovou personou, že i kdyby se to nepovedlo, nic by se nestalo.

Čeho jste si na něm nejvíc vážil?
Asi toho, že byl pořád v klidu. Nějakým pochybovačným řečem nevěnoval žádnou pozornost.

A to jeho krédo „Hlavně se z toho nepos…" ho přesně vystihovalo?
Přesně, vždyť je ten puk jenom kulatej. Můžu s tím jenom souhlasit, jde pořád jenom o hokej, o sport. Jednou jsi nahoře, podruhé dole. Když se něco povede, jsi dobrý trenér, nevyjde to a jsi špatný trenér.

Ivan Hlinka nesnášel, když se z hokeje dělá moc velká věda,   že není dobré se v něm moc šťourat. Co vy?
Řídím se přesně tím samým. Čím větší věda se z hokeje dělá, tím víc se toho  může zkazit.  Proč hokej dělat složitý, když je to vlastně jednoduchá hra? Když ve složitém hokeji přijde jedna špatná přihrávka, je všechno v háji.

Dobře, ale jak tedy mohl Hlinka komunikovat se Slavomírem Lenerem, který je pravým opakem?
Ale kdo byl šéf? (usmívá se). Ivan. Podle mě takhle vybíral i hráče. Věřil, že ti, které si s sebou bere, budou hrát hokej jednoduše.

Jenže většina z jedenácti hráčů z NHL byla zvyklá na podrobné předzápasové rozbory. Tohle jim v Naganu nechybělo?
Oni chtěli hodně informací, to je bez diskuzí. Video se tehdy dělalo jinak než dnes. Měli jsme klasické kazety VHS, dvě videa se propojila a se Slávou jsme pak stříhali záznamy. Informace o soupeřích se sháněly, kluci je vyžadovali.

Vzpomenete si ještě, jak probíhal první společný trénink v Naganu?
Nevím, jestli to byl ten úplně první trénink, ale vzpomínám si, jak Hašan (Dominik Hašek) najednou začal bruslit s mančaftem. Šel s ním do rozcvičky. Jeho přístup byl fantastický, nikdy se na nic nevybodl. Začal strašně makat a najednou se u těch dvaceti hráčů něco zvrtlo a celý mančaft víc pracoval.

Hašek je strhnul?
Ano, podle mě šel příkladem, většinu týmu zvednul. Hráči na něj koukali, byli překvapení, co dělá.

Velkým tématem byl i návrat Vladimíra Růžičky do reprezentace. Jaká byla jeho role, měl třeba trochu přistřihnout křídla tehdy velmi „živému" Jaromíru Jágrovi?
Byl to jeden z nejzkušenějších hráčů v týmu. Já bych řekl, že to byl stejný šéf jako Ivan Hlinka zamlada. Když jsme před čtyřiceti lety s Ivanem začínali, vzpomněl si na těch deset sezon v nároďáku a viděl jsem pak Růžu, bylo to úplně to samé, Hlinkova kopie.

Růžičkův přínos v kabině se nejvíc ukázal při legendárním projevu po první třetině čtvrtfinále s Amerikou. Spoluhráče seřval a tým pak začal šlapat. Co jste v tu chvíli dělali trenéři? Poslouchali jste za dveřmi?
Ježiš, to určitě ne (usmívá se). Řeknu vám, co jsme dělali. V té době jsem ještě kouřil, takže jsme s Ivanem chodili o přestávce ven na cigaretu. Já nebyl na střídačce, ale seděl jsem na tribuně. Řekl jsem mu tam moje postřehy. Ivan někdy stihnul dvě cigárka a šlo se zpátky. Mezitím si to kluci vyříkali. Jsou věci, které je lepší probrat bez trenéra. Tohle byl ten případ.

Myslíte, že to opravdu byla klíčová přestávka celého turnaje?
Mohlo to být tohle, ale stejně také první třetina, kdy Hašan chytil Američanům pět gólů. Bylo víc věcí, které byly důležité. Především si myslím, že hráči po pár trénincích začali pracovat jinak, aktivněji. Byl z nich cítit hlad a touha po vítězství.

Zapochyboval jste někdy, že by mohlo Nagano skončit průšvihem?
Ne. Protože jsem viděl, že mančaft pracuje. Kdežto předtím na Světovém poháru, v létě 1996, to byla jen skupinka kluků, co si přijela zahrát hokej. To nebyl tým, který by šel za tím, aby něco ukázal. Neměli úctu k soupeři, ať  byl jakýkoliv. Pokud úctu nemáš, urážíš štěstí, a to se ti vrátí. Jako nám v zápase s Německem (Češi prohráli 1:7).

Jak jste prožíval olympiádu z tribuny?
Bral jsem to jako skutečnost. Prostě jsem byl na tribuně a bylo.

To je jasné, ale jak jste zápasy prožíval vnitřně? To musela být hrozná muka, když jste nemohl na střídačku.
Radši bych byl na střídačce. To říkám na rovinu. Jestli mě to štvalo, mrzelo? Nevím. Ani si vlastně nepamatuji, proč tomu tak bylo. Jestli podle reglementu turnaje mohl být na střídačce jen určitý počet lidí. Možná proto. Dnes už tam stojí lidí… Kondiční trenér, masér, lékař, fyzioterapeut. Všichni tam stojí seřazení, ale tenkrát to nešlo.

Co jste dělal bezprostředně po vítězství? Hopsal jste na tribuně?
(směje se) To ne. Normální chůzí jsem šel dolů. Probíhal ceremoniál, ani nevím, zda se hrála hymna. Big Hat nebyla velká hala, za minutku jsem byl dole a pořád jsem si s někým povídal.

Na olympiádě trenéři medaili nedostávají. Mrzí vás, že takový poklad nemáte?
Tak to bylo dané. Takový by zákon. Olympijský výbor takhle rozhodl.

Měl jste to udělat jako Viktor Tichonov. Zlatou medaili z olympiády v Albertville sebral třetímu brankáři Chabibulinovi.
No joo… To by nešlo. To může jen Tichonov.

Máte aspoň památeční prsten, který si celý tým nechal vyrobit?
Nemám. Co vím, tak ho mají i lidi, kteří s naganským úspěchem neměli až tolik společného. Já ani nevím, proč ho nemám.

Legendárními se staly oslavy. Jak na ně vzpomínáte?
V letadle jsem seděl ve vládní lóži. S Katkou Neumannovou a s ministrem Cyrilem Svobodou. Něco jsme pojedli, popili. A když pak kluci začali blbnout, začal jsem se trochu bát  a šel si sednout dozadu. Letěli jsme vládním speciálem  TU-152 s krátkým doletem. Dvakrát jsme přistávali, v Jekatěrinburgu a někde před Moskvou. Kdybychom letěli normálně, byli jsme doma o dvě hodiny dřív.

Asistoval jste u holení kníru Slavomíra Lenera?
Ne, u toho jsem nebyl.

Co kdyby tenkrát přišli i za vámi, abyste „odevzdal" knír. Bránil byste se?
Žádný velký problém by mi to nedělalo. Jako jsem ho neměl do pětaosmdesátého, tak bych ho neměl zase.

Jaká scénka z oslav se vám zaručeně vybaví, když se řekne Nagano?
Bylo to hektické. Řev v kabině, stříkalo šampaňské, byly tam doutníky. Asi jsme si i dali panáka. Jako s Ivanem před každým zápasem.