Kliknutím zvětšíteNic na tom nemění ani fakt, že už ve čtvrtek mu bude padesát. „Ani bych neřekl. Neřeším to. Možná to bude i kluky dole,“ poukazuje na mladou kabinu A-týmu muž, který se před rokem a půl vrátil domů do mateřských Vítkovic.
Jako sportovní ředitel se snaží pomoci zpět na extraligové výsluní. „Za tu možnost jsem vděčný,“ říká Šimíček, také asistent hlavního kouče Miloše Holaně.
Pomáhá vám i dravé mladí z šatny cítit se mladší?
Drží mě u toho, že si nepřipouštím, že bych měl mít padesát let. Zaplaťpábůh se cítím zdravotně dobře, ale nechci to zakřiknout. Každopádně na padesát se necítím, mám práci, která mě baví a naplňuje, a mám před sebou obrovské výzvy. Určitě člověku dodávají elán. Když je vidím, vzpomenu si, jak jsem sám začínal.
Takže svůj věk nepociťujete?
Možná ráno, když vstávám, nebo po sportovním výkonu. To je pak všechno těžší. Zrovna nedávno jsem si vyjel na kolo a ujel asi 45 kilometrů. Sice na pohodu, ale druhý den jsem byl mrtvola. Zvlášť když jsem to proložil i nějakým pivkem. Jinak po cvičení cítím každý sval. Až se divím, že jich mám tolik. (usmívá se)
Miloš Holaň má přechod do šesté dekády svého života za sebou od jara, bavili jste se o tom?
Samozřejmě nějaká sranda v kabině musí být. Když jsem si z něj dělal na jaře legraci, řekl mi, ať se nesměju, že mě to čeká za pár měsíců taky. Ale nás je víc. Patrik Rimmel bude mít také pade. Ale myslím, že ten postoj k věku máme podobný, zvlášť když jsme v kolektivu mladých lidí. Ani nemůžeme být skleslí. Člověk musí být pořád nabitý energií, byť nás to pak třeba semele.
Říká se, že do padesáti člověk žije, pak přežívá. Co myslíte?
Těžko hodnotit, protože jsem vlastně pořád před padesátkou. (směje se) A žiju, užívám si. Ale myslím, že ani po překlenutí této hranice se pro mě osobně nic nezmění. Pojedu pořád stejně naplno, i když i relaxovat člověk musí. Psychicky i fyzicky.
Bližší jsou mi ranaři, kteří se s ničím nepárají
Jak odpočíváte?
Nemám problém se jít do lesa projít se psem a být tam třeba pět hodin. Mám štěstí, že bydlím kousek od Odry, kde jsou louky a lesy. Případně si sednu na zahradu. Pořídil jsem si i kolo, chytlo mě to, takže i na něm se snažím maximálně jezdit.
Patříte k těm, kteří se ohlížejí zpět v čase?
Hrozně nerad. Nerad se propírám věcmi, které se staly, protože je už stejně neovlivním. Na druhé straně jsou věci, o kterých víte, že jste měl udělat jinak, důležité je se z chyb poučit. Nejsem typ, který se kouká zpět, ale ani neřeším budoucnost. Žiju přítomností, protože zabývat se tím, co bude, zase bych si tím zabíjel hlavu. Ale samozřejmě občas si člověk řekl, že udělat něco jinak, byly by i další věci od reality odlišné. V osobním i profesním životě. Rozhodně ale nejsem svým životem zklamán. Vážím si každé chvilky a snažím se žít naplno.
Když ale vidíte tu dnešní kabinu a třeba dvacetileté kluky v ní, zobrazuje se vám váš obraz pár desítek let nazpět?
Když já byl v tomhle věku, to byl pravěk. Ano, když se to vezme v globálu, je to stejné. Pořád je to jen hokej, led, puk, branky, do které chcete dát gól. Jen doba je jiná a kluci do toho musí dát víc času, energie, příprava je náročnější. Těžko srovnávat, ani to nechci, kdo byl lepší. Jestli my nebo oni. Ale samozřejmě, občas uvidíte hráče, který něco udělá a řeknete si: „Ty jo, to já taky uměl“. A bližší jsou mi srdcaři, bojovníci, ranaři, kteří se s ničím nepárají. Ale nemůžete mít mančaft složený jen z takových borců.
Sportovní ředitel hokejového klubu HC Vítkovice Ridera Roman Šimíček. Foto: Deník/Lukáš Kaboň
Co jste si myslel ve dvaceti o padesátnících?
(rozesměje se) Že jsou hrozní dědci. Ale to vážně. Já to mám i s dcerou, která mi vykládá nějaký příběh a říká: „Tam byl starý děda…“ Kolik mu bylo?, ptám se. „Tak kolem padesáti.“ Prosím?, reaguju. „Tak ne, on byl starší.“ A podobně jsem na tom byl já tehdy. Já si ale rozhodně nepřipouštím, že bych po padesátce měl jen přežívat. Naopak. Musím jet naplno. Jinak to ani nemá smysl.
Potřebujete k tomu hokej?
Samozřejmě. Nedokážu si představit, že bych z toho režimu vypadl a nebyl v něm zakotvený. Zasáhl skoro celý můj život, věnuju si mu čtyřicet pět let. Můžu si dovolit říct, že ho miluju. Je to droga, která mě naplňuje, jindy mě zase sundá dolů, že je těžké se postavit na nohy, ale bez hokeje by to u mě nešlo.
Chtěl bych cirkulárku, rodina je proti
Čím byste vlastně byl vy, kdyby ne hokejistou?
Vůbec netuším. Asi bych to ani neměl mluvit nahlas, protože to pro mladé ambiciózní kluky není správný vzor, ale já od sedmnácti říkal, že nic nepotřebuju, protože se budu živit hokejem. Jistě, je to hloupost, protože jsem žil jinak a v hlavě jsem měl jen hokej. Mě se to povedlo, ale takových je nás málo. Ale víte co?
Povídejte…
Myslím si, že jsem manuálně zručný, miluji práci se dřevem, takže k tomu bych to i směřoval. Pořídil jsem si veškeré nářadí na opracování dřeva, všechno si dělám sám. Ještě když jsem bydlel ve Viganticích, měli jsme tam ranč s koňmi, tak jsem s kamarádem stavěl celé stáje. Nebo porodnu pro poníky. Střechu nebo krovy jsem si dělal sám. Těší mě každá blbost. A je jedno, jestli je to právě stáj, nebo ptačí budka, či krmítko. Tohle mě baví a práce se dřevem mi voní. Úžasné, miluji to.
Takže byste byl truhlář…
Možná jo. Udělám téměř cokoliv. Taková pergola? Maličkost. (mávne rukou)
A kde jste k tomu vůbec přišel?
Já nevím. Prostě mě to bavilo vždycky, ještě jako mladý jsem vyřezával věci ze dřeva. Potom asi v těch Viganticích se to ve mně probudilo naplno a nakoupil jsem si i nářadí. Ale mám ještě sny, co bych potřeboval koupit. Nemám třeba cirkulárku, ale to nevím, jestli se mi povede. Měl jsem ji a ušmikl jsem si kousek palce.
Takže z toho máte respekt?
To ne, já bych to chtěl, jenže celá rodina je zásadně proti. Jak viděli můj rozsekaný palec, tak řekli dost. Ale to jsem ještě hrál hokej, takže to asi nebylo tak vážné. Bohužel, pod stromeček na Vánoce ji asi nedostanu. Holt si budu muset udělat radost sám.
Když byla řeč o mladých, pomáhají vám porozumět i vaše děti…
Už mám i vnuka. Ročního. Ale když s ním někam jdu, stejně si nikdo nemyslí, že jsem děda. Ani mi to nevadí. Milionkrát jsem si řekl, že jo, mladé chápu, ale po milionté prvé mě zase překvapili. Třeba v kabině. Takže můžete si myslet, že jste připravený, ale nejste. Na druhé straně jak už jsem řekl, svou bezstarostností vás nabíjejí. To je super. Mám sice děti, ale už jsou to dospělí lidé. Syn má rodinu, dcera si také už jede svoje, takže těžko říct.
Syn a hokej? Citlivé téma
Syn Patrik se v minulosti prosadil ve florbale, za FBC Ostrava hrál superligu. Nemrzí vás, že ho neživí hokej?
Je to hodně citlivé téma. Nejvíc smutný, nebo zklamaný, je z toho on. Jeho to asi bude mrzet do konce života. Mě ani tolik ne, protože nejsem typ rodiče, který by své dítě do něčeho tlačil. Já je podpořím ve všem, vždycky to tak bylo. Dcera také měnila. Jednou tenis ano, pak ne, pak zase ano, a poté znovu ne. Pokaždé jsme ji podporovali. Ale holt jsem otec a tady funguje klasická fráze, že já budu šťastný, když děti budou šťastné. Ať dělají, co chtějí. Proto já neřeším, že hokej syn nehraje. Mám teď vnuka a i v něm se mohu realizovat. Ale rozhodně nebudu děda, který za každou cenu ho bude tlačit do hokeje.
Jaké bylo, když Patrik přišel s florbalem?
On to měl těžké, protože pořád cestoval. Finsko, Amerika, zase Finsko, Praha… Stále něco měnil a nakonec z toho vyplynulo, že bude hrát florbal. A já ho podporoval. Pořád ale vím, že hokej by pro něj byl víc. Možná s tím i on bojuje. Ale zklamání v sobě žádné nemám. Byla řada hráčů, kteří hokej hrát chtěli, hráli, ale když už pak nemohli, bylo složité pro ně se zařadit do normálního života. Vím, jaké to bylo pro mě, když jsem ve 42 letech končil. Měl jsem jen štěstí, že přišla nabídka z Vítkovic, abych šel dělat Peteru Oremusovi asistenta. Za to jsem vděčný. Není to jednoduché. Jste na něco zvyklý, a najednou to jde do kytek. A začínáte od nuly. On si udělal školu, je inženýr, má práci a jsem hrdý na to, co dokázal. Ale vím, že jeho mrzí víc než mě, že hokej nehraje.
A oklikou se vracíme k jedné z předchozích otázek. Co by bylo, kdyby ta nabídka tehdy nepřišla?
Samozřejmě jsem o tom přemýšlel, ale pořád jsem to směřoval k hokeji. Dělal jsem si školu, abych mohl trénovat jako hlavní trenér, ale vůbec jsem nečekal, že by to bylo tak rychlé. Spíše jsem chtěl začít u mládeže. Já to vzal opačně. Nakonec jsem se tu dostal až k této funkci sportovního ředitele. Rovněž překvapení. Příjemné.
Že byste se na hokej vykašlal úplně, to jste neuvažoval?
Takhle jsem to neměl, ale byly chvíle, kdy jsem měl strach, že bych hokej mohl přestat hrát. Třeba po operaci kolene v Americe, kdy to se mnou nevypadalo dobře. Ale ne, že bych řekl, že na to kašlu a půjdu někam pracovat. Nicméně poslední rok kariéry už byl špatný. Tam člověk nešel do zápasu ani tréninku s chutí. Dál jsem nechtěl, akorát v hlavě máte: a co bude dál? Ale přišel blesk z čistého nebe a nabídka z Vítkovic.
Jak jste se za ten rok a půl sžil s funkcí manažera?
Já nevím, to musí hodnotit jiní. Jen musím zopakovat, že mě to hrozně baví a líbí se mi to. Přitom jsem si vždy myslel, že budu trenér. Že mě to bude naplňovat. Nad manažerem jsem vůbec neuvažoval. Ale teď jsem v tom šťastný.
V minulosti jste řekl, že na střídačku se už nevrátíte. Loni jste to změnil, když jste se týmu ujal jako asistent Miloše Holaně, nicméně to mělo být jen dočasné. V nové sezoně ale opět stojíte bok po boku. Co vás přesvědčilo pokračovat?
Jak o tom mluvíte, takový byl scénář. Jenže během léta jsme se o tom s Milošem i s majitelem Alešem Pavlíkem bavili a došli jsme k tomu, že i Miloš by byl rád, kdybych zůstal. I spolu s Radkem Philippem i dalšími kluky nám to fungovalo, známe se, takže jsem kývl. Zase jsem se nechal ukecat. (směje se) Ale pokud to má klubu pomoci, tak s tím nemám problém.
Až jednou Vítkovice opustíte…
(potichu prohodí) …to jedině v rakvi.
V jaké by to mělo být situaci?
Na tuhle otázku nechci odpovídat, protože si ji nepřipouštím. Jsem dost mladý na to, abych si odchod z Vítkovic připouštěl. Chci tu být, co nejdéle to půjde.
2
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
