Profesionální kariéru si užil a nechtěl ji uměle protahovat. Odešel na vrcholu, když ne na vrcholu, tak jako extraligový borec.

„Hraní mi nechybí, chybí mi lidi, které mám rád. Pozoroval jsem už na sobě, že to jde se mnou výkonnostně velmi z kopce. Nechtěl jsem jít níž a níž. Teď se pohybuji ve druhé národní lize a vidím tam spoustu kluků, se kterými nebo proti kterým jsem hrával. Tohle pro mě nebyla cesta, tak jsem to někde včas uťal. Kdyby jste viděl můj hokejový bágl. Mám tam pavučiny a bordel, protože prostě leží v garáži. Manželka už mi kolikrát říkala: Hele, proč to tam ještě je? Jsem strašně rád za tento zápas. Byl fantastický, ale nevím, jestli už ty věci nedám do šrotu,“ naznačuje Mikeska.

Perníky v kalhotách

Veteránský hokej je někdy ruská ruleta. Mezi hokejovými vysloužilci se najdou stále aktivní hráči, ale také borci, kteří se své bývalé lásce už tolik nevěnují. Tu druhou skupinu pak setkání s realitou bolí. Fyzicky bolí. Souboj legend to nebyla klasická exhibice. Reprezentanti se vytasili s ostrým tempem a Dynamo na něj kývlo. Tohle nebyl žádný přáteláček.

„Na soupeři bylo vidět, že ti kluci chodí pravidelně na led. Oni jezdí spolu hrát do Říčan. Pravidelně se scházejí. Obzvlášť Tlusťoch (Jiří Tlustý). Ten lítal po ledě jako čamrda. Bylo to velmi složité, ale v nějakých únosných mezích. Konec konců furt stojím na nohou. Řeknu to takto: Tempo nebylo sice závratné, ale někdy to nebylo úplně málo. Ale my jsme to tak chtěli. Hrát pardubickým srdcem a ukázat, že se všichni umíme ještě na chvíli hecnout,“ říká Mikeska.

Hvězdám obou týmů se od organizátorů dostalo velkého přivítání, když o každém z nich bylo řečeno pár vět. A v nich se zejména připomínaly největší úspěchy.

„Představování mi ale přišlo zbytečné dlouhé. Navíc v aréně panovalo hrozné vedro a byl špatný led. To není dvakrát příjemná kombinace pro člověka, který nehraje deset let hokej a moc toho za tu dobu ani nenabruslil. Nikam hrát nechodím, protože s hokejem jsem skončil. Takže jsem byl trochu nervózní, abych se někde nerozšvihal,“ podotýká odchovanec Třebíče.

Zdroj: HC Dynamo Pardubice

Legendární jedenáctka se před pardubické publikum vrátila po dlouhé době. A diváci na něj nezapomněli. Michalu Mikeskovi se dostalo velkého přivítání nejen od pořadatelů akce, ale hlavně od fanoušků. Při měření hluku v enteria areně v momentu, kdy vjížděl na led, by figuroval v první pětici.

„Fanoušci. To je, co mě vždy bavilo na hokeji nejvíce. K nim jsem cítil největší zodpovědnost. Také proto jsem si odnesl po zápase v kalhotách perníky. Je povinností vzít si od nich perníky. Druhá věc, a těch jmen je samozřejmě více, jsou spoluhráči. Na Souboj legend přijel Andrej Novotný, to je bez nějakého přikrášlování láska mého života. Když k nám přijede na návštěvu, tak pokecáme, je to super. Být s ním ale znovu ve výzbroji to je věc. Furt jsem ho objímal. Potkal jsem se i s Časym (Petr Čáslava). Bohužel nemohl dorazit Janko Lašák. To jsou pro mě lidi úplně nejvíce. S těmi jsem chtěl být na střídačce i v kabině,“ vyznává se „Mikeš“.

Hokejově staří pánové mají kolikrát strach, jestli zvládnou zápas fyzicky. Na druhou stranu je žene dopředu euforie, že se mohli po letech vrátit na známé místo, kde dobývali úspěchy.

„Euforie vydrží zhruba jedno střídání. Po první třetině jsem byl z toho tepla docela urvaný. Od druhé jsem se paradoxně cítil relativně dobře. Je mi ale jasné, že mě netrénované tělo ztrestá. Jsem připraven na to, že neohnu kolena a tak dále. Bolest hlavy po oslavách, že jsme to přežili, je to nejmenší,“ směje se Mikeska.

Nájezd na půl oka

Podobné mače končí remízami a světe div se, znovu se zrodila plichta. Do klaksonu chybělo sedm vteřin. Chtěl vůbec jeden z týmů vyhrát?

„Chtěl jsem vyhrát. Já tyhle umělé domluvené výsledky nikdy neměl rád. Takže ani teď jsem nechtěl dostat gól. Měl jsem na modré puk, hrál jsem to o buzera na Hejdyse (Milan Hejduk), jenže se to blbě odrazilo k nim, byl z toho útok a vyrovnání. Chtěl jsem dát do prázdné gól, nebo klidně někdo z kluků. Takže mě to pěkně se..,“ rozčiluje se na oko.

Mikeska vstřelil fyzicky první gól Dynama (braný jako druhý, protože první vznikl jako bod Petra Sýkory v dovednostní soutěži). A druhý mu byl připsán po nájezdech.

„Kvůli lidem mě štve, že jsem nedal gól ve Fantomasovi. Jenže jsem mohl koukat jen na půl pravého oka. Nebylo to úplně komfortní. Nicméně, když jsem viděl, jak to šmrdlají ostatní, tak jsem si říkal: Ty jo, tak tady nebudu vytahovat nějaké velké věci a zkusil jsem takovou mrchu mezi nohy. Ale bohužel to bylo asi uhozené. Tak snad alespoň lidi zase toho Fantomase přijali. Ti starší, co ho viděli v černobílých televizorech, si mohli zavzpomínat,“ chechtá se.

Milan Hejduk si užil návrat do Pardubic.
Hejduk v místě titulu. Vrátily se mi krásné vzpomínky na šest pardubických sezon

Gól z nájezdu sice nedal, ale za své číslo vyinkasoval od odporné poroty složené z průkopníků historie pardubického hokeje (Vladimír Martinec, Bohuslav Šťastný, Jiří Novák, Josef Paleček) nejvíce bodů. Čtyři devítky. Tím rozhodl o výhře týmu v soutěži nájezdů.

„Možná, nebylo na mě poznat, jestli mám tu masku, nebo ještě ne. Porota umělecký dojem ocenila. Šlo ale o estrádu. Jsem za takovou akci strašně rád,“ rozplývá se dobyvatel KHL, který s Ufou získal vítězný Gagarinův pohár.

V masce Fantomase se zjevoval v prvních letech nového milénia. Takže už něco pamatuje.

„Tahle ale už dávno není původní. Na rozdíl od doby naší společné popularity jde koupit poměrně jednoduše na internetu. Klub mi ale sehnal nějakou půjčenou. Nevím, jestli z divadla, nebo půjčovny kostýmů. Ale byla fajn, tedy až na ten výhled. To mě limitovalo. Snad fanoušci ocenili snahu je pobavit a celé číslo splnilo účel,“ přemítá.

Zdroj: Youtube

Deset let bez aktivního hokeje je pořádná porce. Michal Mikeska dal profesionální kariéře sbohem ve třiatřiceti. Po patnácti letech se vrátil do Třebíče, ale už za dva roky rozjel trenérskou kariéru u pardubického dorostu.

„Teď bych možná měl říct něco srdceryvného. Ale hraní mi nechybí, chybí mi ti lidi, které mám rád. Pozoroval jsem už na sobě, že to jde se mnou výkonnostně velmi z kopce. Nechtěl jsem jít níž a níž. Teď se pohybuji ve druhé národní lize a vidím tam spoustu kluků, se kterými nebo proti kterým jsem hrával. Tohle pro mě nebyla cesta, tak jsem to někde včas uťal. Kdyby jste viděl můj hokejový bágl. Mám tam pavučiny a bordel, protože prostě leží v garáži. Manželka už mi kolik říkala: Hele, proč to tam ještě je? Jsem strašně rád za tento zápas. Byl fantastický, ale nevím, jestli už ty věci nedám do šrotu,“ naznačuje Mikeska.

Útočník, který měl vedle sebe v mistrovské sezoně 2004/2005 Milana Hejduka a Jana Bulise. Ukončil své trenérské volno a v rozehrané sezoně se postavil na střídačku Šumperka ve druhé, jak on říká podle starých zvyklostí, národní lize.

„Byl jsem půl roku bez práce. Měl jsem čas trochu přemýšlet. Ohlédl jsem se za těmi pár lety, co jsem odtrénoval. Kde byly chyby, co jsem dělal špatně. Pak jsem ale řekl: Ty vole, vždyť já vlastně o víkendu nemusím na zimák. Proč bych měl každý den a každý víkend být někde v práci. Můžu za kamarády, na golf. Také jsem se podílel na podcastu Zimák. To bylo super, taková brigádička jednou za čtrnáct dní. Nechával jsem se unášet větrem a dělal věci, které mě baví. Občas zpomalit je někdy dobré. Půl roku jsem měl úžasný život, proto jsem váhal, jestli se vrátit do toho kolotoče,“ přiznává.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

„Život má ale vývoj. Nemůžu být zamknutý na jedné věci. Nechával jsem tomu volný průběh. Já jsem to měl vždycky tak ve smyslu: Buď něco přijde a nebo nepřijde nic. No a přišla nabídka ze Šumperka.“

Kromě zážitků v hlavě a perníků v kalhotách si Michal Mikeska odnese ze Souboje legend rovněž fotkami napěchovaný mobil. Pilný byl už při rozbruslení.

„Musel jsem si udělat nějaká selfíčka, dokud jsme ještě mladí (smích). Momentálně mám v telefonu poklad,“ řehní se.

Pobavilo ho ještě jedna chvilka. A to, když potápěč přes pardubickou střídačku nesl v Labi vylovený pohár pro vítěze extraligy.

„Čekal jsem, že nám ho nechá a že by mohla být rekonstrukce předávání.“

Nevyděsil se, že je to originál?

„Už jak s ním šel po ledě jsem poznal, že to je nějaká náhražka. Já vím nejlíp, kde je ten pravý,“ dodává dobře naladěný Mikeska.