U šálku kávy vysedává v modrobílé bundě s opraným nápisem Suomi, co kdysi dostal od přátel z Finska.

A jen o pár hodin později provádí v užehleném obleku návštěvníky O2 Areny hokejovou Síní slávy. Jako by mu život přinesl jen štěstí a vyzařující elán byl jeho lektvarem na mládí.

Osmdesát let? Ne, nechce se vám uvěřit, že tolik Augustin Bubník před týdnem oslavil. „Sem tam někdo řekne: Pane Bubníku, vždyť vy vypadáte na šedesát!“ vypráví. „Odpovím: Děkuji. Ale ještě kdyby mi těch šedesát bylo,“ rozesměje se.

Během rozhovoru pro Deník se rozesměje několikrát…

Třebaže toho v hokejové minulosti prožil jako málokdo jiný. Kvůli zranění musel předčasně skončit rozjetou kariéru.

A na pěkně dlouho se stal obětí komunistického režimu. Dnes o jeho dřívějších zločinech Augustin Bubník přednáší na školách a stará se o politické vězně.

„A jakmile můžu, sleduju zápasy. Bez toho bych nemohl být,“ povídá legenda.

Kdy jste vlastně stál naposledy na bruslích?

Loni, občas jsem učil začínající děti bruslit. Pak jsem při utkání na Spartě upadl a zlomil si žebra s ramenním kloubem. Teď to nejde, protože mám potíže s okem. Ale na led se ještě postavím, to vám slibuju.

Stále vypadáte plný nadšení…

Vždyť já nejsem dědek, který by v parku krmil holuby. Žena říká, že jsem blecha. Že prostě musím být mezi lidmi. Ale tak je to správně, člověka nejvíc udržuje při životě vůle.

Při zápasech Slavie děláte fandům v O2 Areně průvodce Síní slávy…

…ale jen těm ze skyboxů, což je obrovská škoda. (doplní) Mělo by to být přístupné všem.

Baví vás to?

Ani nevíte jak! Je nádhera, když můžete lidem přiblížit sto let historie českého hokeje.

Už ji znáte nazpaměť, ne?

Dovolím si tvrdit, že v tomhle moc konkurentů nemám. Ale dnes a denně čerpám ze starých knih a pokaždé se něco nového dozvím. Pak si nadávám: Ty blbče, vždyť je to vlastně trochu jinak!

Celý rozsáhlý rozhovor s Augustinem Bubníkem si přečtěte v pátečním Deníku.