Píše se rok 1994. Mladý Luca sleduje Jaromíra Jágra během jeho italského působení jako u vytržení. Dostane se až přímo k němu. Dodnes uchovává společné fotky jako oko v hlavě, jako rodinný poklad. A hned se s nimi chlubí. „Vidíte sami, byl jsem pěkný kluk,“ vytahuje se s fotkou v telefonu.

Kolem už je klubko dalších italských fanoušků. Sport milují, to je všem jasné. Ti v Bolzanu, na rozdíl od jiných italských, zbožňují víc hokej než fotbal. Město pod Alpami sice vládne hodně zdatně i němčinou, názvy všeho možného jsou i v řeči Goetha a Schillera, ale přece jen – leží přímo pod vrcholky Alp a hokej sem prostě patří. Dokonce tady vyhráli ceněnou EBEL ligu, naposledy předloni. „Je to náš sport,“ hrdě hlásí Luca.

Sledoval, jak to šlo celou Jágrovu kariéru: triumfy v Pittsburghu, s národním týmem, kariéru v New Rangers, ruském Omsku, ale i pozdější úspěchy ve Philadelphii, Dallasu, Bostonu, Floridě a také naposledy v Calgary. „Co šlo, tak to jsem viděl. Víte, získal si mě tím, jak hrál kdysi za Bolzano. Už měl dva Stanley Cupy, přesto dřel a dal našemu týmu šanci vyhrát Alpskou ligu. Perfetto!!!“

I proto Luca neváhal a na turnaj Südtirol Summer Classic sháněl vstupenky. Vidět naživo Jaromíra Jágra si ani po pětadvaceti letech nenechal ujít.