I dnes tam měl sedět, se sluchátky a mikrofonem. Kousek od břehů Ženevského jezera měl sledovat zápas Česko vs. Bělorusko. Jenže on je doma. Z pochopitelných důvodů – žádný šampionát se nekoná, turnaj ve Švýcarsku zrušili kvůli pandemii koronaviru. „Ale ani tak se nezastavím,“ řekl Záruba. V rozhovoru pro Deník zavzpomínal na předešlé šampionáty a také se rozpovídal o krizi tuzemského hokeje.

Slyšel jsem, že první zápasy jste pro televizi komentoval dávno v éře Československa. Kdy jste se poprvé objevil na mistrovství světa?
V roce 1992 jsem se dostal na domácí šampionát, tehdy se hrálo v Praze ve Sportovní hale. Krásný zážitek.

O rok později už Češi hráli bez Slováků a hned získali medaili, z Německa přivezli bronz. Tam jste také byl?
Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Asi proto, že turnaj se vyvíjel jinak, než jak skončil. Vezměte si: Švédové hráli špatně, pak došli do finále. Rusové byli minutu od porážky s Itálií, ale nakonec brali zlato. Prý díky palácové revoluci v tom týmu.

Šlo o váš první „výjezd“ do ciziny. Nebyl jste z toho v 25 letech vyjukaný?
Měl jsem štěstí, že jsem tam potkal Ivana Šajnohu, zkušeného švýcarského novináře. Generačně byl jinde, ale oblíbil si mě a poskytl mi vhled do velkého hokeje.

Máte spočítáno, na kolika šampionátech jste byl?
Není to těžké. Od roku 1992 jsem byl všude. Vždy jako komentátor, dvakrát jako reportér.

To je 28 turnajů. Kde se vám líbilo nejvíc?
O kousíček to vyhrávají oba šampionáty v Bratislavě – 2011 a 2019. Tam byla nádherná atmosféra.

A co Jágrománie na domácích mistrovstvích světa?
To bylo atmosférou ještě někde jinde. To, co umíme uspořádat tady, je s cizinou nesrovnatelné. Unikát, jaký máme od roku 1933 jen my.

Teď jste měl být na MS ve Švýcarsku, ale šampionát byl zrušen. Fanoušci přišli o zábavu, televize o zápasy. Už se řešilo, zda vám budou vracet peníze za práva?
Je jasné, že smlouva se bude vzhledem k naprosto neobyčejné situaci upravovat. Horší je to s dalšími náklady, letenky, hotely. Není úplně snadné dostat tyhle peníze zpět, ale to jde mimo mě.

Tak pojďme k náhradě pro diváky. Vysíláte archivní pořady. Koukáte se i vy sám?
Rád bych, ale nemám absolutně čas. Počkejte, podívám se do diáře… Archiv Z dáváme denně od 17. března. To není jednoduché připravit, musíte navíc udělat speciální texty… Udělal jsem také sedm retrokomentářů. A připravovali jsme náhradní program za MS, takovou revue pro diváky.

Chybí vztah k týmu

Ale něco z historie jste viděl, ne?
To ano. Zachytil jsem MS v kolové s bratry Pospíšilovými. To bylo úžasné drama. A potom semifinále Wimbledonu Lendl versus Becker.

V souvislosti s tím jsem si všiml, že žádáte veřejnost o pomoc. Řadu zápasů prý nemáte v archivu a diváci ano. Čím si to vysvětlujete?
Je hodně sběratelů. A pak také funguje naše národní hrdost. Víte, snažíme se získat, co jsme měli. Naši předchůdci to důkladně promazali, něco jsme ztratili sami, když jsme přecházeli z nosiče na nosič. Máme třeba mezinárodní zvuk, ale chybí nám tehdejší komentář. Původní je lepší, autentický.

O co nejvíc stojíte?
Nejvíc cenné jsou samozřejmě nejstarší zápasy. Ty, co se nenabízejí v internetovém obchodě. Měníme je i s televizemi po světě a se Síní slávy v Torontu.

Pojďme k jinému tématu. Na další českou medaili se čeká dlouho, od roku 2012…
To je dost dlouho. Ale ono se to dalo tušit už dřív, že medailí nebude tolik. Řada zemí nás dohnala. A další, jako Finsko a Švédsko, nás předehnaly. Výrazně.

Je mi jasné, že těch důvodů ústupu ze slávy je víc, ale kdybyste měl říct podle vás největší. Je to špatná výchova?
Točíme se v začarovaném kruhu, kdy se ten problém ztrácí ve víru dvou tvrzení. Jiné možnosti dětí a odlišný trénink. I děti ve Finsku mají mobily a nežijí úplně jiné životy, přesto se dokážou dostat na lepší úroveň.

Takže?
Ztrácíme špatným přístupem klubů i rodičů. Není tu důvěra v systém, někteří pak radši vedou děti individuálně a chybí vztah k týmu.

Asi se shodneme na tom, že nejlepším českým hráčem je David Pastrňák. Vy jste jednou po jeho trefě zahlásil „pasta la vista“. Jak vás to napadlo?
Popravdě, hodilo se to. Ale nechci si nárokovat autorství, myslím, že už jsem to někde slyšel, asi v NHL.

Připravujete si hlášky?
Nikdy. Někdy o tom přemýšlíte dopředu, ale formulujete to až během vysílání, spontánně.

Hokejisté vás respektují. Je nějaký, s nímž jste navázal bližší vztah a přátelíte se?
Ano, většinou s těmi, co se pak stali našimi televizními experty. Josef Zajíc, Otakar Vejvoda… Je lepší, když máte s kolegy bližší vztah, ne jen ten profesionální odstup. Přece jen, musíte se na ně spolehnout. Když potřebujete pomoc, tak on zareaguje a ví, že se zachováte stejně i vy.

A jsme zpátky u komentování. Komentoval jste někdy fotbal? Jaký k němu máte vztah?
Jo, jo. (úsměv) Při olympiádě v Riu jsme neměli koho poslat na dva zápasy. Byl to zápas o bronz, nebo finále. Teď nevím… Utkvěl mi v hlavě stadion, na němž se hrálo. Maracaná! Ta představa, že tam kdysi bylo 200 tisíc fanoušků… 

Když jsem se díval na váš jeden starší životopis, tak k 1.9.2010 jste komentoval 906 akcí. Tušíte, kolik jich přibylo od té doby?
Zrovna teď jsem zaznamenal, že jsem překonal hranici 1600 živých přenosů.