Čtyřiadvacetiletý obránce strávil povedenou sezonu ve zbrusu nově založeném debrecínském celku DEAC, působícím v maďarské Erste Lize. S týmem hned vybojoval bronzové medaile. Ve výborně zajištěném univerzitním klubu navíc může s profesionálním hokejem spojit i studium na prestižní univerzitě v Debrecíně.

Využije jedinečné šance? Nebo je ve hře návrat k Zubrům z Přerova? „Chtěl bych si minimálně na letní přípravu domluvit trénování s klukama v Přerově, ať už pak budu působit kdekoliv. Pak uvidíme,“ prozradil v zajímavém rozhovoru.

Jiří, nejprve se zeptám, jak jste se vůbec k angažmá v Maďarsku dostal?
Nabídka přišla zčistajasna. V Přerově mi nebyla nabídnuta nová smlouva, tak jsem řešil, jak dál. Skrz Jakuba Ižackého a trenéra Davida Musiala se mi ozvali. Jestli bych neměl zájem tam odejít.

Takže v tom měl prsty i spoluhráč Jakub Ižacký?
Dá se říct. Když do DEAC šel, trenér prohodil, že by chtěl i nějakého obránce. Jelikož s Kubou jsem dobrý kamarád, zmínil se, že jsem skončil v Přerově. David Musial mě znal z předešlého angažmá, tak se toho hned chytil. Já v té době dokončoval vysokou školu, takže jedinou podmínkou bylo, abych dodělal bakaláře a mohl odjet.

Jaké to bylo, jít do neznáma, navíc do Maďarska, kde je velká jazyková bariéra?
Něčím už jsem v hokeji přeci jen prošel, když jsem jednu sezonu jezdil do Ruska (v sezoně 2014/2015 hrál v Karlových Varech ruskou MHL, pozn. red.). Nějaká očekávání jsem měl, ale takto plnohodnotně jsem šel do zahraničí poprvé. Takže to samozřejmě byl šok. Jazyk – nula. Tam se člověk nic nedomluví. Ale tím, že jsme tam byli tři Češi a dva kluci už v Maďarsku hráli v předchozí sezoně, dostával jsem cenné rady. Navíc o mě bylo suprově postaráno. Management kolem týmu fungoval výborně.

Viděl jsem, že jste snad dostal i služební vůz, jedním ze sponzorů byla česká Škodovka, je to tak?
Už před sezonou jsme měli takovou ústní dohodu a povedlo se. Tak nám to pak slavnostně přivezli před zimák. V komplet výstroji s hokejkami jsme pak seděli v autě, jsou z toho super fotky. Dostali jsme tři Češi do trojice úplně nové auto. Dokonce se nám během pauzy na podzim podařilo vyjednat, že v listopadu jsme tím vyjeli do Česka. Takže i po Přerově jezdilo auto s maďarským logem (úsměv).

A co po finanční stránce, polepšil jste si?
Co je diametrálně odlišné – tam je člověk zaměstnanec toho klubu. Snad jen Česku a na Slovensku vás berou jako OSVČ, z čehož vám vyplývají všechny další povinnosti. Myslím si, že ve všech okolních státech jste jinak zaměstnancem, což je velká výhoda. Když jsme se domlouvali na nějakých podmínkách, všechny peníze byly v čistém. Asi není nějakým extra tajemstvím, že finančně jsem na tom byl asi dvakrát lépe než v Přerově. Já jsem tam teda nešel za penězi, byl to ale příjemný benefit.

Nic příjemného ale asi není maďarština. Jaké jste se naučil první slůvko?
Nevím, jestli to úplně můžu zveřejňovat (smích). Komunikace na zimáku a o hokeji probíhala v angličtině. Takže první maďarská slovíčka, co jsme se naučil, byla až „na zdraví“, když jsem šel s klukama večer na pivo. Já jsem jinak z nás tří Čechů uměl anglicky nejlíp, takže to spíš bylo tak, že já jsem jim překládal. Takže byli nakonec oni rádi, že mě tam mají (úsměv).

Jinak to ale s komunikací, třeba ve městě, bylo těžké, ne?
Bylo, to určitě. Musím říct, že město je velké, je tam vyhlášená univerzita se spoustou zahraničních studentů. Takže spousta lidí byla zvyklá na angličtinu. Když jsme šli někam do města s týmem, bavili jsme se spíš my Češi mezi sebou. Málokdo z mladých uměl anglicky a chtěl se s vámi bavit.

Jak jste vlastně v Debrecínu trávil čas, když jste měl odtrénováno?
Samozřejmě proběhly nějaké videohry na Xboxu, já tomu teda tolik neholduji, ale spolubydlící byli přeborníci ve Fortnite a jiných populárních hrách. Tím, že Debrecín je velký a studentský, taky jsme si občas zašli někam se pobavit. Třeba když byl nějaký koncert nebo nějaká večeře se spoluhráči. Hodně jsme i sami trénovali, zašli si do posilovny. Chodili jsme i hodně do města, je tam pěkné starobylé centrum, dobré restaurace, spousta možností. Bydleli jsme kousek od parku s jezery.

Zajímavé je, že klub DEAC vznikl teprve vloni a funguje pod debrecínskou univerzitou. Co byste mi o něm pověděl?
Univerzita zaštiťovala více sportů, profesionálně hokej a basketbal. Vše se tak trošku skládalo za pochodu. Od týmu, přes výstroj, nikdo moc nevěděl, co od toho má očekávat. Několik spoluhráčů na univerzitě i přímo studovalo, což bylo z mého pohledu super. Takové provázání jedné z nejlepších univerzit v Maďarsku s hokejem, to jsem v Česku neviděl. Ukázalo se to jako velká výhoda.

Mluvil jste o svém studiu. Co jste studoval v Česku? Nenapadlo vás navázat v Maďarsku na studium?
Já jsem studoval tři roky, co jsem byl v Přerově, ve Zlíně na UTB Fakultu aplikované informatiky. Skončil jsem bakaláře a o tohle jsem se zajímal tak okrajově. Tím, jak se to upeklo narychlo, šel jsem tam na rok jen hrát hokej. Teď ale, když jsme po sezoně řešili, co dál, řekl jsem, že bych to taky nějak rád skloubil. Co je super, mají tam spoustu výukových programů v angličtině. Třeba náš gólman, který byl vyhlášen nejlepším brankářem celé ligy a je mu 31 let (maďarský reprezentant Zoltán Hetényi, pozn. red.), ten šel do našeho týmu jen skrz to, že u toho mohl studovat. A to měl nabídky z lepších týmů za víc peněz. Dívá se na život do budoucna. Je to pro ten klub velká přidaná hodnota.

Pojďme k hokeji. Jaká je úroveň maďarské Erste Ligy?
To byla asi největší neznámá. Dva týmy, které tam hrály prim, odešly do slovenské extraligy (MAC Budapešť a DVTK Jegesmedvék, pozn. red.), některé týmy přibyly. Těžko se to srovnává, ptá se mě na to ale hodně lidí, tak nějakou odpověď mám. První tři, čtyři týmy by hrály průměr v české 1. lize. Ten zbytek takovou úroveň neměl, ale celkově bych to zařadil někam mezi 1. a 2. ligu.

Zajímavostí je, že se jedná o mezinárodní soutěž, dokonce zde působí tři celky z Rumunska. Jak jsou takové týmy poskládané, co se týče národností?
Rumuni měli v každém týmu pět, šest starých zkušených Rusáků, kteří za sebou měli třeba deset sezon v KHL, což udělá hodně. Vítěz (Ferencvárosi TC, pozn. red.) zase hodně spoléhal na Kanaďany, Finy a zkušenější hráče po třicítce, kteří hráli dřív top soutěže. Ale osmdesát procent týmů tvoří Maďaři.

Řekněte mi, jak vypadají zimní stadiony v Rumunsku?
Jsou tam obrovské rozdíly. Byly tam dva tradiční rumunské týmy, které to hrají roky, ve velkých městech. Tam ty zimáky byly srovnatelné s těmi v Česku. Celkově v Maďarsku byly buď starší, nebo moderní zimáky. Specialitou byl ale třetí rumunský tým, který jsme dostali v play-off (Gyergyói HK, pozn. red.). To byl zimák pomalu mezi stodolami. Jeden nebo dva bohatí podnikatelé z té oblasti si usmysleli, že si udělají vlastní tým, vše zaplatili. To byla velká škola. Co se týče šaten i zázemí. Občas to bylo zajímavé.

Vzpomenete si na nějakou kuriozitu?
Kromě velké zimy, protože v Rumunsku to je v horách, mě úplně nic extra nenapadá. Asi nejhorší stadion byl opravdu tam, kde jsme hráli play-off (vesnice Gheorghieni poblíž Kluže, pozn. red.), protože tam chodilo i hodně diváků a byli hodně hluční. Bylo to velké hřiště, dělalo nám to problémy. Pak maličká šatna, kde nám neschly věci, museli nám tam nosit externí odsávače vlhkosti. To k tomu ale patří.

Jak je to vůbec v maďarské lize s návštěvností na hokeji?
Jsou tam týmy jako Benátky, kam vám přijde dvě stě lidí a nikoho to moc nezajímá. Potom tam jsou týmy, kam přijde pár tisíc lidí, zmíním zase třeba to Rumunsko. Po zápase zpívají hymnu, mají chorály, kotle jako v Česku.

Kolik lidí chodilo na vaše domácí zápasy?
Na nás chodilo v sezoně třeba pět, šest stovek. Měli jsme tribuny jen ze dvou stran, takže když tam přišlo tolik lidí, bylo to plné. Zase bylo super, že lidé stojí i přímo u plexiskla, takže to byl intenzivní kontakt. Když se dal gól, slavili jsme to s fanoušky.

Jak jste po sportovní stránce spokojen s výkony?
Hodnotím to jako úspěšnou sezonu. Jediným cílem bylo play-off, nám se povedlo být v top pětce, což byl velký úspěch. Přešli jsme i přes první kolo a nakonec z toho bylo třetí místo. Měli jsme po sezoně nějaké večeře a pohovory, všichni to hodnotili kladně.

Individuálně jste také spokojený?
Hrál jsem dost, trenér mě bral jako klíčovějšího obránce, na kterého se může spolehnout. Hrál jsem přesilovky, oslabení i důležité momenty utkání. S vytížení jsem byl spokojen dost, v play-off to gradovalo, když jsme třeba hráli na pět obránců. Za co jsem rád, byl jsem v základní části v týmu v první trojce statistiky +/-. Člověk se musí dívat i na tyhle věci.

Takže vše hodnotíte pozitivně a chcete v Maďarsku pokračovat?
Za mě spokojenost. Já jsem tam šel nejen za hokejem, ale i za zkušenostmi. V životě mě třeba nenapadlo, že budu hrát v Rumunsku profesionální hokej. Zlepšil jsem se v angličtině, poznal jiné lidi. Co se týče nějakého pokračování, na to teď úplně odpovědět nemůžu. První se musí poskládat tým z maďarských hráčů, potom to doplní cizinci. Jsme v kontaktu, uvidí se. Pokud by to šlo, rád bych se tam vrátil.

Přeci jen, nemrzelo vás, že jste nedostal šanci doma v Přerově?
Okolnosti v té době byly všelijaké, ale trošku jsem z toho smutný byl. Chtěl jsem tady pokračovat, zahrát si víc. Pak jsem rychle začal řešit, co bude dál. Svým způsobem jsem teď za to ale rád. Když mi tady nedali šanci, měl jsem jednodušší rozhodnutí, jestli odejít pryč. Byla to super zkušenost.

A co kdyby přišla od Zubrů nabídka před nadcházející sezonou?
Já bych se nebránil ničemu. S některými lidmi jsem se bavil, ale spíš to bylo na kamarádské bázi. Chtěl bych si minimálně na letní přípravu domluvit trénování s klukama v Přerově, ať už pak budu působit kdekoliv. Pak uvidíme.

Tým povede nadále Vladimír Kočara, kterého dobře znáte…
Mně se ten jeho styl líbí. Je to mladý, progresivní trenér s moderními technikami. Já jsem pod ním taky hrál, šlo na něm hlavně vidět, že hodně chtěl, tu pozitivní energii a chtění pak předával i týmu. To třeba i pomohlo letos.