„Musel jsem to zpracovat, protože už když jsem přišel na pódium, pocítil jsem neskutečnou energii, kterou mi lidé vyslali. Ještě teď z toho mám husí kůži,“ svěřuje se v rozhovoru. Skvělý zážitek chce v březnu zprostředkovat i posluchačům v Brně, Ostravě a Jablonci nad Nisou.

Do Roxy jste si přizval i přátele z branže - Sergeie Barracudu, Doriana, Pam Rabbit, Marka Damiana a Bena Cristovaoa. Cítíte se být víc než sólistou týmových hráčem?
Jak se to vezme. Fakt je ten, že všichni tak nějak tvoříme spolu. Třeba s Benem jsme už pár písniček udělali, pomáhá mi občas s texty, ale i ve studiu. Je fajn, že se navzájem hecujeme k novým věcem, protože z hledání nápadů se člověk lehce vyčerpá. Když má ale naopak víc impulzů, posune ho to v tvorbě a vůbec v tom, co dělá, zase nějak jinam. Zmíněných kolegů si vážím, protože mají své hudební vize, naše ego není na jednom jevišti nijak přítomné, všichni jsme v pohodě.

V jedné z kritik jsem si přečetla doporučení, že byste měl zlepšit kvalitu textů vašich písní. Je to pro vás signál začít na nich dělat jinak?
Řekl bych, že je to generační úhel pohledu na věc. Jestliže si vezmete první texty Beatles, zpívá se v nich – Love, Love Me Do, You know I love You a podobně. Pravděpodobně jim to tehdy nikdo nevyčítal… Na druhé straně, když se srovnám například s mým tátou, jeho písně jsou na kvalitních textech založené. Já se ale spíš soustředím na skládání melodických linek, které vás někdy maličko limitují v tom, jaká slova můžete používat. Tím pádem se pak text může jevit jako jednodušší, ale nazírám na to jinak – stejně jako mí generační kolegové typu Calina či Steina27. Až budu psát písně pro akustické koncerty, budu k nim co do textů určitě přistupovat jinak, hrát si s nimi a zakomponovávat do nich hlubší témata. Ten čas ale ještě nenazrál.

Z nahrávání nového alba Vladimíra Mišíka
Vladimír Mišík: Padesát let hraní utahá i ostříleného rockera

Když už jste vzpomněl vašeho tátu – pokouší se vám někdy v tvorbě radit?
To ne, spíš řeší, jestli ta která písnička funguje sama o sobě. Táta prostě píše jiným způsobem, máma básnířka taky, takže od nich někdy dostávám kotel, ale jsem s tím naprosto v pohodě. Tak to má být. Rodiče jsou mí první kritici. Táta ve mně naštěstí nevidí svého nástupce. Ani by to nedávalo smysl, už jenom proto, že jsme každý měli v hudbě jiné vzory a vyrostli jsme v úplně jiném kontextu doby.

Určitě je pro vás výzva přenést nejen vaše platinové singly Proud, Máma říkala i aktuální hity Bez tebe, Prach a Zapomenout i posluchačům mimo Prahu. Jak velká?
Momentálně ta největší. Měl jsem období, kdy jsem si hledal místo na scéně, moje kariéra tak nějak stagnovala, ale v poslední době se mi podařilo posunout o kus dál. Všechno k tomu muselo uzrát, museli jsme udělat spoustu písniček, kterými jsem fanoušky oslovil. Velmi si vážím toho, že teď za nimi můžu vyrazit i mimo Prahu. Lístky na avizované koncerty se prodávají, vypadá to dobře.

Zdroj: Youtube

Další vaší metou je koncert v pražském Fóru Karlín, který se uskuteční až v únoru příštího roku. Máte o něm už teď nějakou jasnější představu?
Zatím úplně ne, každopádně půjde o můj dosud největší životní koncert. S jeho přípravou bude spousta práce, ale já mám výzvy rád, hlavně je důležité nebát se. Představuju si velkou show, zakládám si na efektních věcech – v tomto směru je pro mě obrovským vzorem Robbie Williams, jako umělce ho miluju a obdivuju. Takže s vizuální stránkou koncertu ve Foru Karlín si budu hodně pohrávat.

Zdá se mi jen, že tíhnete k éře devadesátek?
Nezdá. V popu to pro mě byla a stále je hrozně zajímavá doba. Narodil jsem se v roce 1997, takže „devadesátky“ ve mně nějakým způsobem rezonují. Když mi pak bylo čtyři pět let, poslouchal jsem MTV - Justina Timberlakea, Britney Spears, Backstreet Boys… Všichni mě bavili. Ze skladatelského hlediska jsou jejich písničky strašně silné.

Adam Mišík a Marsell Bendig
Adam Mišík jede svou pekelnou jízdu. Banger vybočuje z českého mainstreamu

A co dvacítková éra? Ta má přece taky něco do sebe, koneckonců jste její součástí…
Určitě ji taky silně vnímám. Baví mě, když kdokoli z umělců recykluje starší věci, dává jim nový kabát, čímž vznikne zase něco nového. Podle mě to v popové hudbě funguje odjakživa. Posledních několik let ale mnohem silněji vnímám, že hranice už neexistují, žánry se prolínají. Hudební spojení, která dřív mnohým přišla jako nemyslitelná, jsou dneska vyhledávaná a ve výsledku zajímavá. Možnost experimentování je postě velmi pestrá a já jsem za ni rád. Na škatulky se už naštěstí moc nehraje.

Vzniknou na avizovaný koncert ve Foru Karlín i nové písničky?
Po turné rozhodně přijde čas na novou tvorbu a možná i na nové album.

Vaše generace už ale na albech tolik nelpí, někteří je ani nevydávají fyzicky, soustředí se na streamovací platformy. Co vy?
Je mi jasné, že album v podobě CD je spíš takový předmět na památku, protože už si jej pomalu nemáte kde pustit, ani v autě kolikrát nemáte CD přehrávač. Souhlasím s tím, že moje generace jede spíš ve streamovacích službách, protože si tam písničky poslechne mnohem více lidí. Módní záležitostí jsou dneska vinyly. Nedávno mě ale překvapila jedna statistika, kterou jsem četl. Podle ní se ukázalo, že jen polovina lidí z těch, kteří si vinyl koupí, ho i poslouchá. Docela mě to překvapilo. Vyplývá z toho, že vinyly spíš doma schraňují jako nějaké vzácné artefakty, umělecká díla.

Adam Mišík na koncertě v Praze v roce 2024.Adam Mišík na koncertě v Praze v roce 2024Zdroj: ČTK

Baví mě sledovat vás i jako moderátora – naposled národního kola Eurovize. Jak jste se k tomu dostal?
Oslovili mě z České televize, jestli bych to chtěl dělat. A protože mi mluvení v angličtině nedělá žádný problém, je to vlastně můj druhý jazyk, šel jsem do toho moc rád. Národní kolo Eurovize jsem moderoval podruhé. Je to vždycky zábavný večer.

Umíte si představit, že byste se Eurovize sám zúčastnil?
Asi si to představit dokážu, ale otázka zní, jestli by to bylo v pravou chvíli, když teď chceme s kluky z kapely primárně cílit na české publikum. Nevím, zdá se mi, že by to byl zbytečný krok jinam, že bychom si prostě momentální pozornost, které se nám dostává, rozstřelili. A to nechceme.

Zdroj: Youtube

Co si vlastně o této soutěži doopravdy myslíte? Umí z české hudební scény vygenerovat někoho, kdo by dokázal uspět ve světě, lépe řečeno v evropském prostoru?
Myslím, že Eurovize je svůj vlastní svět. Problém je, že u nás nemá v porovnání s jinými zeměmi tradici. Jistě je ale dobře, že se jí jako Česko účastníme, protože když už nezpůsobí žádné zemětřesení na domácím hudebním trhu, může zúčastněným interpretům dopomoct k tomu, aby fungovali na mezinárodní bázi. Asi jediný, komu se to povedlo, je Mikolas Josef. Dokládá to, že nějaký smysl účast v soutěži má. Aby v ní ale člověk uspěl, musí se v danou chvíli sepnout spousta věcí dohromady – bez kvalitní písničky, pořádné dávky štěstí a osobní aury, kterou by měl člověk vyzařovat, neuděláte nic.

Když se teď budete věnovat tvoření a hraní, stihnete pokračovat i ve vašich hereckých projektech?
Jasně, herectví hudbě nijak neškodí. Momentálně jsem součástí dvou projektů na Nově, potažmo na Voyu. Na Nově jde o seriál Jedna rodina, který mají diváci hodně rádi, a na Voyu se jedná o sérii Metoda Markovič: Hojer. Hraní jsem vždycky otevřený, je to věc, která mě baví. Zároveň si uvědomuju, že se jejím prostřednictvím můžu ukázat v nějakém jiném světle. Spíš je to ale o tom, že za každou cenu nechci dělat úplně všechno.

V pražské O2 areně vystoupila 22. února během svého turné k albu Memento Mori britská skupina Depeche Mode.
Nadupaný koncert Depeche Mode v Praze: Podívejte se, co fanouškům předvedli

Nedávno jste si zahrál i ve filmu BANGER., který těžce vybočuje z českého mainstreamu. Váš hrdina Alex jede na sociální sítích, dealování kokainu a rapu. Co to pro vás byla za zkušenost?
Jedna z herecky největších. Možná, že člověk, který toho o drogách moc neví, může mít zdání, že je BANGER. přitažený za vlasy, opak je pravdou. Co dokážou způsobit, je filmu předloženo hodně realisticky. Ale ne že bych s nimi měl osobní zkušenost, spíš mi šlo o to, abych se vyhecoval a dál Alexovi něco jiného, než co mám jako Adam Mišík. Mám dobrý pocit z toho, že jsem byl součástí tohoto projektu a že se povedl z pohledu diváků i kritiků.

Před natáčením Metody Markovič: Hojer, kde hrajete jednoho z kriminalistů, jste prý měli možnost nahlédnout do spisů týkajících se otřesného případu, který je tématem série. Co jste si o tom pomyslel?
Byly to děsivé pocity, zvlášť když si člověk uvědomí, že je případ založený na skutečných událostech. Zajímalo mě, jak museli vyšetřovatelé v čele s panem Markovičem pracovat s podezřelým, aby z něj dostali potřebné informace, vymyslet, jak jej rozmluvit, a přitom k němu přistupovat jako k lidské bytosti, i když věděli, jaké je to monstrum. V tomto je policejní práce složitá. Na každého pachatele platí něco jiného. Nějak to celé uchopit, proniknout do zase úplně jiného světa, bylo pro mě ojedinělé.

Zdroj: Youtube

Jak často musíte čelit otázce, jestli raději hrajete nebo zpíváte?
Je pravda, že se mě na to skoro každý ptá. A já vždycky odpovídám, že to beru jako jednu spojitou nádobu nějakých svých dovedností, které používám podle toho, jak se mi zrovna hodí. Opravdu mezi hraním a zpíváním nedělám rozdíl.

První filmovou roli jste si střihl jako malý ve filmu Kráska v nesnázích. Na co si z té doby vzpomínáte?
Na to, že jsem během natáčení Krásky v nesnázích pochopil, že herectví je něco, co chci dělat do konce života. Takže jsem v tom měl jasno asi od sedmi let. Taky si vzpomínám na první scénu s Janou Brejchovou, Aňou Geislerovou a Jiřím Schmitzerem. A potom v noci, když jsem šel čůrat, mě Jana Brejchová nasměrovala do správných dveří. Kdo to má, setkat se na place hned první den s takovými legendami.

Britská zpěvačka Adele
Adele chystá největší koncert všech dob. Poblíž Česka pro ni postaví stadion

Pokračujete i v kontaktech s vaší nedávno objevenou rodinou v Americe?
Ano, jsme v živém kontaktu. Jednou za rok přijedou někteří její členové do Česka, letos by měla být řada na nás, takže nás pravděpodobně čeká cesta do Států. Ještě uvidíme.

A co vaše „domácí“ projekty? Pořád vás baví něco vymýšlet?
Tím, že táta už nechce živě hrát, nebo na to spíš nemá moc sil, nic neplánujeme. Ale uvědomuju si, že by to ještě něco vymyslet chtělo, dokud je chuť. Je to docela zábavné a spojuje nás to.