Myšlenka natočit nadžánrové album mi ležela v hlavně dlouho. Zároveň jsem se chtěl napřed etablovat na ‚klasickém poli‘, aby to nevypadalo, že uskakuju, protože se jinde nedaří. Až když jsem měl pocit, že doba nazrála, dovolil jsem si tento výlet podniknout,“ říká Adam Plachetka.

„S deskou nám pomohl Český rozhlas, potažmo vydavatelství Radioservis, tedy obrovská skupina lidí. Výsledek našeho společného úsilí teď držím v ruce a říkám si, že zrealizovat jej bylo náročnější, než jsme si všichni na začátku mysleli. Máme z něj ale samozřejmě velkou radost.“

V čem ta náročnost vězela?
V organizační stránce věci. Ne, že by bylo všechno na mých bedrech, ale právě proto, že se na projektu podílelo několik subjektů, byl jsem často tím, u koho se scházely dotazy a kdo měl o něčem rozhodovat, ač jsem měl občas pocit, že o některých věcech by zpěvák rozhodovat neměl. Mimo mě šlo naštěstí získávání práv k jednotlivým skladbám či vytváření aranží, takže jsem se mohl soustředit „jen“ na výsledný kousek.

Na výběru písní jste se ale určitě podílel.
To ano, víceméně jde o mou selekci, ale bral jsem v potaz i některá doporučení. Do finální dramaturgie desky ale „promluvili“ všichni zúčastnění. Z předvýběru, který zahrnoval nějakých třicet čtyřicet skladeb, jsme se shodli na výsledných osmnácti. Zdálo se mi to jako lepší varianta, než aby každý přicházel s vlastními tipy. Prostě jsem předestřel ty své a čekal jsem, co ostatní řeknou. Bez čeho by se na albu obešli.

Bez čeho byste se neobešel vy?
Těžko říct. Převážně jsou na CD písně ze starších muzikálů, ale paradoxně asi nejvíc jsem na něm chtěl Bídníky.

Z dalších muzikálů zmiňme My Fair Lady, Fantoma opery, Kočky, West Side Story, ale třeba i méně známější titul Natřete svůj vůz (Paint Your Wagon). Není to z posluchačského hlediska malinko risk?
Do jisté míry možná ano, řekl bych ale, že většinu těch skladeb lidé znají, minimálně je někde aspoň zaslechli. Kromě toho nám šlo více o uměleckou stránku věci, než jen o komerční úspěch. Stejně jako při nahrávání vážné hudby jsme dbali na jeho kvalitu s úmyslem nabídnout posluchačům zajímavou desku obsahující dnes už vlastně taky klasické melodie.

Jak byste okomentoval samotné její nahrávání?
Symfonickému orchestru Českého rozhlasu jsme trošku zkazili prázdniny, protože jediný volný termín pro natáčení, který jsme s panem dirigentem Netopilem našli, byl zhruba v půlce srpna. Celkem nám zabralo pět dní a zároveň posloužilo jako zkoušky na koncerty. Na další se už dostavit nestihnu, protože pracovně pobývám ve Vídni. Lépe řečeno krátkou zkoušku ještě mít budeme, ale program koncertu už modifikovat nemůžeme. 

Dostáváme se k tomu: CD Impossible Dream představíte i živě nejenom v Praze.
Ano, máme naplánované dva koncerty. První se uskuteční 16. října v Trutnově a druhý 18. října v pražském Fóru Karlín. Natáčet jej bude Česká televize, takže nám z něj zůstane zachován i audiovizuální záznam.

Obecně vzato, jste fanoušek muzikálu? Zajdete na něj někdy, když jste ve světě a máte třeba zrovna čas?
Občas ano, většinou v Londýně nebo v New Yorku, protože jsou tam fajn. Je ale samozřejmě pravda, že tolik jako na klasiku se na muzikály nedostanu.