Přemýšlení o Radůzině nezpochybnitelném talentu vás poměrně brzy přivede k poznání nepřeklenutelné separace stylů, ale i americké a ruské tradice písničkářství, přístupů a posluchačských skupin.

Jistě, deska V salonu barokních dam přináší dvojnásobný autorský posun. Zastrčit po třech albech tahací harmoniku do futrálu a zasednout k piánu je logický vývoj - otázka cti.

 

Ovšem použití nového nástroje jako kdyby metaforicky změnilo charakter textů. Jestliže dosud pramenila epická síla písničkářky z tuláckého vstřebávání zážitků a následného převyprávění do atmosférických drobnokreseb, teď je evidentní, že vsedě u klaviatury toho vážně moc nezažijete.

Výjevy při zamlženém oknu rychlíku nebo odhodlání porvat se se samotou i osudem u ní byly s okouzlující samozřejmostí zakomponované do příběhů. Za ně a za album "při mně stůj" také právem posbírala tři sošky Andělů.

Sedavým zaměstnáním děje z textů vymizely a s výjimkou slzami zkrápěného Dopisu Taťáně se Radůza pouští do doslovných popisů a humanistického psychologizování, např. ve skladbě Kráčím nebo Ma Phuč Mandar. Při dobré vůli to může působit jako hluboké buddhistické poznání, ale stejně tak coby totální blábol.

 

Nervózní spinet z odpolední sešlosti u hraběte Chotka v kontrastu s obhrouble plebejským zpěvem ve skladbě Celé noci tvoří zřejmě nejsilnější místo nové instrumentace. Jinak jako celek ovšem trpí odbytou aranžérskou a producentskou prací.

Naplno se projevuje v písních, kdy si sólistka dopřeje doprovodné muzikanty. Právě v ten moment vám dojde, jak moc svazují a ke dnu táhnou regule české folk & country scény. Nahrávka tu slouží výhradně jako prostý záznam písní, ne jako potenciální zvukový prostor, v jehož rámci lze ještě dál tvořit.

Pokud je Radůza sama s kytarou, akordeonem nebo klavírem všechno skvělý. Ale v okamžiku, kdy se pustí do kousků s kapelou, máte nutkání vypálit ji kompilaci s freak-folkovými písničkářkami jako St. Vincent, Cat Power nebo třeba i duem Dresden Dolls. Aby jí došlo, že to vždycky nemusí znít jako raná deska Nerezu, nebo jaký kus cesty i u toho klavíru urazila třeba Regina Spektor.

 

Rozpačitý dojem z alba V salonu barokních dam dokonale shrnuje ilustrace na přebalu. Opuštěná, nejspíš konečná autobusová zastávka vypadá jako vtip z Dikobrazu (těžko poznat, jestli schválně), ze kterého odešly postavičky. Chybí tu někdo, kdo by měl v bublině u pusy napsanou pointu, a vy se mohli buď řezat smíchy, nebo férově přiznat, že jste ji nepochopili.

Radůza: V salonu barokních dam. CD, 50 minut. Vydala firma Indies, 2007.