Alicia se naplno opřela do hlasivek hned od strhující úvodní skladby Go Ahead. Vystupovala energicky, mikrofonní stojan za sebou tahala jako vodítko s psíkem, přebíhala mezi elektrickým pianem, klavírem a moogem. Zpívala i hrála bezchybně, stejně jako doprovodná kapela se sborovou a dechovou sekcí. Přitom nešlo pouze o chladnou, profesionální, technickou brilanci. Alicia dobře ví, co je feeling a jak vygradovat emoce. Přímo vzorově se rozvášnila například v písni Superwoman, po které muselo následovat jazzové sólo pro trubku a vstup sboristek, aby zpěvačka mohla popadnout dech.

Jazzem řádně načichlé R&B a vypjaté soulové balady neředily žádné taneční výstupy a převlékání nablýskaných kostýmů. Překvapivě civilní vizuální stránka koncertu stála „pouze“ na obří projekční ploše za pódiem, přenášející většinou detaily zpěvačky a hudebníků a jen občas zpestřující muziku decentními dotáčkami či počítačovou grafikou. Alicia naštěstí ví, že přeplácaná choreografie s poskakujícími svalovci či přebujelé vizuální efekty, které se u velkých pop/R&B koncertů staly standardem, by mohly náladu písní zničit.

Hudebních vrcholů mělo vystoupení hned několik. Vedle zmíněného soulového výkřiku Superwoman „zabrala“ například působivá verze A Woman‘s Worth, s diváky sborově odpovídajícími zpěvačce. V zádech zamrazil i Aliciin procítěný ponor do bluesové Fallin‘.

Koncert netrval nijak dlouho. Včetně jediného přídavku, nezbytné hitovky No One, přibližně 90 minut. Vystoupení tak působilo sevřeně, nemělo hluchá místa. Po posledních tónech se z publika ozvalo několik zklamaných hlasů ve smyslu „já jsem se těšila na bondovku!“. Ani nepřítomnost pořadateli přislibované písně Another Way To Die v programu koncertu (pouhá „klamavá reklama“?) však nekazila celkový dobrý dojem.

TOMÁŠ S. POLÍVKA