Jednou z kapel, která se vymyká škatulkám a přesto hraje pro široké publikum je kladenské uskupení Zrní. O koncertě a o tom, co je normální po vystoupení, odtajnil zpěvák JAN UNGER.

Jaký byl koncert?
Hodně specifickej. Aspoň pro mě. Byla tam místa, kdy jsem si myslel, že to je nejlepší z koncertů, co jsem poslední dobou zažil, a pak takový propady, kdy jsem si říkal, že je to možná úplně blbý. Někdy to tak zvláštně vyjde…

Čím nejlepší a proč ty propady?
Lidi byli super, prostor mě bavil, ale ta naše energie dneska… Šli jsme do toho hodně emočně, zkrátka na dřeň. Měl jsem pocit, že to tím pádem někde technicky skřípalo, ale zároveň v tom byla ta šťáva. Takže přesně proto vznikaly chvíle, kdy jsem si říkal: „Ty vole, teď jsme to fakt pos…" Pak jsem si říkal, ale má to totální šťávu, což je vlastně to důležitější. Když si teď vybavím, tak to byl pro mě super koncert.

Proč jste vy ani kytarista neměli boty? Je to obvyklé?
Mně to pomáhá vcítit se více do té hudby. Jsem nějak víc přirozenej a sám sebou, bez nějakých bariér. Je to taková maličkost. Ono se to nezdá, ale když nemáš tu podrážku, tu botu, tak jsi takovej zranitelnější, dětštější a to mě baví. Víc se dokážu dostat do hudby.

Takže normální věc. Povrchy se různí. Tady je dlažba. Není to trošku problém?
Tentokrát to bylo extrémně studený, ale já už jsem tak na to najetej. Několik let hraju bosej. Takže i ve chvíli, kdy si říkám, že bych si ty boty vzít měl, protože pak to odnesu nemocí, tak si ty boty neumím vzít. Je to pro mě nepříjemný.

Neříkáte manažerovi, aby vám připravil povrch?
Ne. To vůbec neřeším. Postrádalo by to smysl. To musí být na férovku.

Do jakého hudebního stylu vás mám zařadit?
My se nepotřebujeme nikam zařadit. Když chceš kapelu popsat někomu, kdo ji nezná, tak jsou škatulky nutný. Musíš mu říct, že hraje to a to, ale je to těžký. Protože kdykoliv je člověk upřímnej, v tom co dělá a vyjadřuje svoje niterný stavy, tak se to těm škatulkám začne vymykat a je to prostě svý. Takže myslím, že nejde úplně říct, co hrajeme.

Kapela Zrní vychází z přírody, ze svých pocitů a tím vzniká hudba i texty. Chcete se řadit mezi alternativní kapely, nebo je to osobitý styl?
Nás obecně řadí, když se má ta škatulka zvolit, jako alternativu. Ale mě to připadá strašně zvrhlý, to slovo alternativa obecně. Strašně často jsou totiž alternativní věci vlastně úplně přirozený. Třeba alternativní porod, když třeba žena rodí sama doma. Ale když to vezmeš v reálu, tak je to úplně normální, z nějaké podstaty, když žena rodí sama. A takových stanovisek, co je alternativní je a co je normální, je ve všech možných sférách hrozně moc. Přijde mi to hrozně zvrhlý.

A vaše hudba?
Proč je alternativní? Protože neděláme mainstream. Hlavní proud je něco, co se snaží podbízet lidem. Snaží se kalkulovat, co se lidem bude líbit. To je normální. Když děláš něco fakt ze sebe, tak je to alternativní, ale přitom to je taky úplně normální. Takže to slovíčko alternativa chápu, že ho lidi používají, rozumí mu. Alternativa je vlastně úplně hloupý slovo.

Dneska je asi těžké určit, co je normální.
No tak v hudbě, když děláš něco ze své podstaty opravdu upřímně, nesnažíš se něco vykrádat, něco napodobovat, něčemu podbízet, tak to je prostě normální. Taková by hudba měla být. To je prostě přirozený. Je dost divný tomu říkat alternativní. Ale chápu, že se toto označení vžilo, a proto to pojmenování.

Prezentovali jste i písničky z nového alba „Následuj kojota." Zajímavostí je, že chystáte album i na dvojvinylu. Je to retro, nebo marketingový tah?
Je to naše jakoby zbožný přání. Když jsme tuto desku vymýšleli, tak se nám z nějakých nepochopitelných důvodů povedlo vymyslet asi osmnáct písniček. A na cédéčko se prostě nevejdou. To začne být dlouhý. Když dáš cédéčko do přehrávače a hraje osmnáct věci, tak to ztrácí koncept, už to pak funguje jako sbírka mp3 písniček, což nechceme. My chceme. aby album mělo svůj jasnej svět. Na cédéčku to jde pouze tehdy, když se to vejde do pětačtyřiceti minut, pal se pozornost rozmělňuje.Řekli jsme si, že na tom vinylu, když člověk může tu desku otočit, dát si pauzu, udělat si takový obřad. Víc se na to napojit. Takže tam si můžeme dovolit dát těch věcí víc. Chtěli jsme ty písničky použít, protože jsme s nimi spokojení, jak jsme je vymysleli, a dát je mezi lidi všechny. Vyřešili jsme to tedy vinylem.

Nemrzí vás trochu, že spousta vašich posluchačů je mladší generace a ty nemají možnost si přehrát klasickou desku?
Tak my to lidem dáme k dispozici v mp3, protože je nám jasný, že spousta lidí poslouchá věci v tomto formátu. Tak to prostě je. Vybírají si, co je baví. Pustí si tři písničky a další už jsou od jiné kapely. Na tom vinylu nás baví i ten apel, aby si lidi koupili i ten gramec, protože nás baví tyhle fyzický, hmatatelný věci. Naší hudbou chceme říkat: ´poslouchejte vinyly.´

Vracíme se na začátek. To je ta alternativa, která není normální: mít doma gramofon…
Tak před třiceti lety to nebyla alternativa, dneska je. Třeba za deset let to bude zase úplně normální. Myslím, že ten vývoj tímhle směrem jde. Jednak CD je mrtvej formát, který podle mě za pár let půjde do háje. Lidi už dneska poslouchají hlavně na telefonech a mp3 a k tomu je ta druhá varianta, a to je ten fyzickej formát. Vinyl. Protože má nejlepší zvuk. Mnohem kvalitnější než CD. A navíc je tam ten proces, kdy si desku pustíš v klidu doma. Je to takový obřad. Jsou to dva směry, kterýma to půjde. Proto si myslím, že třeba už za deset let to alternativou nebude.

Co pro vás znamená, že části vašeho alba jsou volně na internetu. Jak se kloubí vinyl s youtube?
No, to jsou ty dva směry, dvě cesty, kterýma se to roztíná, kudy hudba jde. Jednak ji lidé chtějí slyšet co nejrychleji a co nejsnáze se k ní dostat. Mít ji kdykoliv k dispozici, to je jedna cesta. A ta druhá je cesta fyzického kontaktu, třeba s obalem. Nějakým artworkem, který je zajímavý vizuálně a můžeš si ho ohmatat a to nás třeba baví víc. Obě ty cesty jsou přirozený, normální a logický.

Jste ještě amatérská kapela, nebo už jste profesionálové?
Z pohledu, jestli se tím živíme, tak dá se říci profesionální kapela. Protože se nám už podařilo, aby nás to nějak skromně uživilo.

Kudy vede cesta, aby jste se dostali do rádií, aby se o vás zajímal Ochranný svaz autorský, hráli vás na televizních obrazovkách?
Jednak je to otázka vývoje doby a to my neumíme odhadnout. Klidně je ale možný, že za pár let bude v éteru hudby, kterou hrajeme, víc. Zájem o nějakou autentičtější hudbu třeba poroste. A druhá věc je, že rádia v Čechách jsou hrozně rigidní, zamrzla na tom, že furt funguje víc Gott a Vondráčková a jim podobní. Mě to třeba vůbec nevadí u soukromých rádií, ale třeba u Českého rozhlasu je to třeba zvláštní. Radiožurnál pouští pořád ty stejný vykopávky, tím to vlastně živí. Udržuje při životě něco, co myslí, že jinak nejde. Myslím si, že impuls musí přijít seshora. Lidi o to sice zájem mají, ale ty jim musíš začít pouštět něco jiného, aby se jim zbystřil sluch a změnil se jejich zájem. Podle mě nejde si furt říkat, že lidi chtěj slyšet Vondráčkovou, tak jim to budu furt pouštět. Tak se dostaneme do situace, že v roce 2020 tady budeme poslouchat to samý co v roce 1970.

Jaký je cíl kapely?
Náš cíl je vydávat dobrý desky, neustrnout, aby nás to pořád bavilo a abychom pořád vypovídali, co je uvnitř nás.

Jste skupina z Kladna, spolužáci z jednoho gymnázia. Co takhle písnička čistě o Kladně?
My už máme dvě, na první desce. Nejsou o Kladně, jako se spíš odehrávají v kulisách Kladna.

Co pro vás jako Kladeňáky znamená písnička „Kladno to je to město"?
To je sranda. Největší hymna Kladěňáků. Největší hit je bydlet v Kladně.

Co byste řekl, kdyby se říkalo: Kladno, Jágr, Zrní. Znělo by to hezky?
Tak určitě.