Vyrůstal jste v hudební rodině. Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Můj otec byl dirigentem řady symfonických a operních orchestrů a jeho žena, moje matka, občas brávala všechny své děti na jeho vystoupení. Když jsem viděl, jak se všechny smyčce smýkají po strunách zcela stejně, byl to vskutku magický zážitek. Radost byla ještě umocněna při přídavcích, po hlavním programu plném Mahlera nebo Brucknera hrával valčík. Lidé, do té doby zcela strnule a ztuhle sedící se uvolnili a začali se vlnit. Byl jsem zcela uchvácen, opravdu to byla hudba mého otce, která takto dokázala rozpohybovat lidi v sále? Znovu jsem to pocítil po několika letech, když jsme na konzervatoři hrávali valčík. Ano, tohle dokáže valčík, pochopil jsem tehdy. Takže bych řekl, že to byl vskutku můj otec, kdo mě ovlivnil nejvíc.
Na vaše koncerty často chodí i lidé, kteří jinak klasiku vůbec neposlouchají. Jak se vám to podařilo?
Řekl bych, že jsem toho dosáhl především výběrem skladeb. Hraji pouze hudbu, která mě zasáhne přímo do srdce. Když se jí to podaří, pak vím, že zasáhne skutečně široké publikum. Hudba je uměleckou formou, která nepovoluje žádné falešné city, každý tón vyvolává reakce, které jsou opravdové a krásné zároveň. Naštěstí vznikla spousta famózních melodií.
Vaše vystoupení jsou vyhlášená pro romantickou atmosféru. Kdo vás inspiruje? Nějaký konkrétní skladatel, nebo spíše aktuální nálada?
Musím zmínit Johanna Strausse. Ten mě neustále inspiruje. Zvládal hrát v pěti orchestrech, já mám jen jeden. Všichni ale již více než 30 let sdílíme jeden sen: vyvolávat v divácích štěstí jen hudbou, kterou jim hrajeme, ať se celý svět roztančí v tom kouzelném tříčtvrtečním rytmu valčíku.
Vedle Johanna Strausse při vašich koncertech zní například čerstvý sedmdesátník Andrew Lloyd Weber. Je těžké propojovat klasické autory s těmi současnými?
Zdaleka ne tak, jak by se mohlo zdát. Tito dva konkrétně jsou oba génii svého druhu. Johann Strauss byl a Andrew Lloyd Weber stále je schopen psát hudbu, která je tak chytlavě krásná. Všechny jejich melodie jsou jako diamanty na královské koruně, každý je jiný, ale dohromady tvoří skvělý celek. Hudba nemá hranic. Krásné písně skládal Michael Jackson i Wolfgang Amadeus Mozart. Přestaňme přemýšlet nad hranicemi a překážkami, soustřeďme se na to, co zasáhne naši duši. Emoce jsou klíč.
A jak se konkrétní píseň dostává na váš seznam pro danou show?
Vybíráme je společně s mou ženou, oba se muzice věnujeme celý život. Marjoriein otec míval úžasnou sbírku vinylových desek s hudbou 20. a 30. let minulého století. Mimochodem právě tato sbírka se do velké míry zasloužila o první úspěch mého Maastricht Salon Orchestra. Další skladby jsem nasbíral za celý život, poslechem oper či muzikálů, členové orchestru občas také něco doporučí. Můj syn Marc je velkým znalcem filmové hudby a také mi občas poradil. Zároveň rád do koncertů začleňuji melodie populární v zemi, kde zrovna hrajeme, lidé to milují.
Pro každého hudebníka je veledůležitý nástroj, na který hraje. Mohl byste popsat svoje stradivárky?
Máte pravdu, mé stradivárky jsou pro mě opravdu velmi důležité. Když jsem na turné, ona, ano, opravdu své housle označuji ženským rodem, je vždy nablízku. Byla vyrobena v roce 1732 a patří k posledním kusům, které Antonio Stradivari za svou dlouhou kariéru sestavil. Jejich zvuk se těžko připodobňuje, ale víte, jak působí první jarní slunko po dlouhé zimě? Projede doslova celým vaším tělem. Přesně totéž cítím pokaždé, kdy si na ně mohu zahrát. Hřejivý, líbezný zvuk.
Známý český houslista Pavel Šporcl hraje na unikátní modré housle. Také vás zajímají podobné výstřednosti?
Nejde o výstřednost. Každý na světě má právo být takovým, jakým chce. Když je vám dobře při hraní na modré housle, tak to dělejte. Já miluji pořádání kouzelných večerů pro široké publikum, chci zasáhnout doslova všechny jejich smysly. Romantická atmosféra, hřejivé melodie, hudebnice oděné do všech barev duhy. Před několika lety jsem hrál před Schönbrunnem a pak jsem si nechal vyrobit jeho repliku a objel s ní celý svět. Možná to pro někoho byla výstřednost, ale já si to užil.
Co z české klasiky posloucháte?
Jsem velkým obdivovatelem Dvořákovy Osmé a Deváté symfonie. Je pozoruhodné, že se dočkal 15minutových ovací ve stoje při newyorské premiéře Novosvětské symfonie. Napsal také mimořádný koncert pro violoncello, který v mládí často hrával můj bratr, úspěšný cellista. Na mé desce Romantic Moments najdete Dvořákovu skladbu Měsíčku na nebi hlubokém z Rusalky.
A zapomenout bych neměl ani na Smetanův první smyčcový kvartet. Stejně jako Beethoven i on byl hluchý, ale oba dokonale věděli, jak publikum uchvátit již prvními tóny kompozice. Nikdy nezapomenu na konkurz do jednoho orchestru, při němž jsem měl za úkol bez přípravy zahrát Smetanovu předehru k Prodané nevěstě. Tolik not! Naštěstí jsem byl dostatečně zběhlý ve hře bez přípravy, tak jsem tu práci dostal.
Jsou nějaké typické znaky české vážné hudby?
Snad žádná jiná hudební tradice tolik neztělesňuje lásku k dané zemi. Čeští skladatelé do hudby vkládají svůj obdiv k místní přírodě a lidem a vy jako interpret to stále vnímáte. Jasně tu cítíte tradice a kulturní dědictví, což obdivuji. Jen si vezměte Vltavu nebo Dvořákovy Slovanské tance. Navíc to je hudba, která tyto autory proslavila po celém světě.
Součástí vašeho osobního příběhu je také to, že bydlíte na zámku. Byl to váš celoživotní sen?
To je úsměvná historka. Jako malý chlapec jsem na zámek chodil na hodiny klavíru. Vedle hudby jsem také miloval Julese Vernea, Karla Maye a Hergého, který vytvářel komiksy o Tintinovi. Tintinův nejbližší přítel, kapitán Archibald Haddock, si na důchod koupil zámek Marlinspike. O zámku jsem tedy opravdu snil od dětství. Dalším snem bylo mít orchestr a jezdit s ním po celém světě. Po letech usilovné dřiny se oba mé dva sny staly skutečností. Jak říkával Walt Disney: Když o tom umíš snít, umíš to i uskutečnit. A důležité bylo na ty sny nikdy nerezignovat.
