Jak vnímáte svůj návrat na jeviště ústeckého Severočeského divadla opery a baletu?

Jsem ráda, že jsem nazpět. Publikum v Ústí je velice fajn a přátelské, těším se, že to bude po čase pěkné setkání. Myslím si, že se moje Carmen hodně posunula, mám tedy příjemné očekávání…

Zažíváte i „vstup do téže řeky“? Takzvané déjá vu?

On to nikdy není vstup do téže řeky. Každé představení je živé představení, každé je zcela odlišné. Mám tady jiné kolegy, jinou Frasquitu i Mercedes, jiného Escamilla, jiného tenora Dona Josého. Na tu spolupráci se hodně těším, protože WeiLong Tao je výborný tenorista, držitel Ceny Thálie 2008. Mám radost, že se s ním mohu na jevišti potkat. I proto to nevnímám jako návrat do stejné řeky. I kdyby ti kolegové nebyli jiní, tak je každé představení pokaždé svým způsobem jiné. Jako je každý den nový den…

Carmen už znáte nazpaměť a dlouho. Zpívala jste ji několikrát v Praze, nyní jste s ní podruhé v Ústí… Určitě se časem vyvíjí a mění, že?

Já ji zpívala téměř po celé Evropě. S různými produkcemi a různými agenty jsem sjezdila Maďarsko, Francii, SRN, Švýcarsko, Slovensko… Máte pravdu, žena Carmen se mění s tím, jak se mění Andrea Kalivodová. Mám dnes jiné životní zkušenosti než před 2 roky a do své Carmen je dávám. Práce mě těší a sama se nad tím pousmívám, protože předloni u mě vše bylo jinak. Mám víc půdu pod nohama. Je to o větší radosti ze zpívání, skončily stresy…

Máte zde i nového dirigenta…

Ano, je z Německa. Trochu potřebuje zkorigovat svá tempa, myslím si, že to trošku budou nervy, abychom si správně porozuměli. Ale jinak snad bude vše v pořádku.

Říkáte, že jste víc v pohodě. Odráží se tedy ve zpívání i váš osobní život?

Samozřejmě. Ono se za ty dva roky stalo tolik věcí…

Jaké? Prozradíte alespoň dvě?

Třeba již nejsem s partnerem, se kterým jsem byla. Ale stalo se toho tolik, že to nelze vypočítat v jedné větě. Zažila jsem i bolestné věci: nový vztah i rozchod… (s režisérem a bývalém hercem Ondřejem Kepkou – pozn. aut.)

Ale dnes určitě nepůsobíte zdrceně.

To je právě to zajímavé – beru to hodně pozitivně. Vše, co se stalo, mělo nesmírně pozitivní vliv na moji kariéru. Nechci říct, že je dobré se rozejít a pak čekat, že bude člověk krásně zpívat – to rozhodně ne. Ale zarylo se mi to do duše, do srdce…

Je zde nyní větší prožitek?

Určitě. Já jsem vždy měla pohodový život, štěstí na všechno. Ale když se pak pár věcí trošičku „podělá“, je to nesmírný přínos pro jeviště. Najednou je ve vás ta emoce, můžete ji uchopit. Zatím třeba nezpívám na jevišti matku, a nejsem matka. Ale až jednou budu, určitě budu vědět více, o čem to je…

Vnímá to stejně i publikum?

Určitě. Asi před třemi lety, když jsem zpívala Carmen ve Státní opeře Praha, za mnou přišla taková starší noblesní dáma a říká: „Jste ohromný talent, máte před sebou velkou budoucnost. Ale ještě potřebujete získat mnoho životních zkušeností, zažít mnoho bolesti, abyste to tam mohla dát. A jako by to přivolala – pak se to začalo naplňovat. Operní pěvec by se tedy měl taky trochu trápit. Jinak to na jevišti nemá tu hloubku.

Předloni jste tvrdila, že pro vás Carmen, vášnivá cikánka kvůli níž dojde k vraždě a kterou zpíváte, není mrcha. Dnes už je?

To se nezměnilo, dál pro mě není mrcha. Muži, kteří proplouvají mým životem, vždy chodí na Carmen a jsou z ní paf. Ale časem pokaždé asi dostanou strach, že dopadnou jako Don José (smích). Ale to je samozřejmě vtip.