Program s názvem Twilight People, který Andreas Scholl se svou životní parnerkou Tamar nastudoval, je pojmenován po přízračné baladě Ralpha Vaughana Williamse. Rodák z německé spolkové země Hesensko se ve svém recitálu rozhodl prozkoumat temné vody staré lidové hudby. A vybral si k tomu úpravy od významných skladatelů 20. století, k nimž patří Benjamin Britten, Aaron Copland, Alban Berg či Arvo Pärt.

Kdo jsou vlastně ti Lidé soumraku Twilight People?
Někdo, kdo na nás po setmění volá z korun stromů. Já bych řekl, že to jsou duchové předků, těch, kteří odešli, ale přesto s námi mluví. Nějakým způsobem sledují naše životy. Nejsou pryč, jsou stále přítomni. Každý, kdo někoho ztratil, ten pocit určitě zná.

Lidé soumraku nepatří k lidovým písním, jsou zhudebněnou básní. Přesto jste si je vybral jako modelový text.
Přišlo mi, že mají hloubku lidové poezie. Slova se dají zpívat a cappella, aniž byste měl pocit, že písni něco chybí. A to nádherné aranžmá! S jakým respektem skladatel k melodii přistupoval… Často vidíme, že ten, kdo upravuje lidovou hudbu, zvolí takovou aranž, která rázem všechnu lidovost zabije. Stane se z toho umělý produkt. Ne že by bylo a priori špatně, když se lidová píseň změní v umělou, ale Ralph Vaughn Williams věděl, že tento nápěv ho nepotřebuje. Pouze mu pomohl vykvést a vyniknout.

Když zpíváte lidovou hudbu v úpravách velikánů, jako byli Copland nebo Berg, vnímáte rozdíly v jejich přístupu?
Ano. Každý z nich pocházel z jiné doby, z jiného prostředí, měl jiné vzdělání. Ovšem jedno mají společné. Víte, zdálo by se, že čím sofistikovanější přístup zvolíte, tím větší vznikne umění. Ale můj učitel hudby vždycky říkal: „Umění je, když to jako umění nevypadá.“ A to myslím platí pro všechny skladatele, z jejichž děl jsem vybíral. Při komponování nemusíte být dokonalý, naopak si myslím, že snažit se o to by byla chyba. Máte však potom na výběr z mnoha interpretů, kteří skladbu k dokonalosti dovedou. A to mě na projektech, jako je tento, baví. Mám rád tvůrce, kteří do skládání či aranžování necpou ego a dovedou posluchače přesvědčit, že v jednoduchosti je krása. Nezesložiťují něco, co má být přímé hluboké, ale jasné. Vezměte si třeba Greensleeves v úpravě Benjamina Brittena. To je lehoučké jako pírko, až skoro monotónní, ale pak přijde akordická změna, kterou nečekáte. A tím dostane píseň novou dimenzi. Nemá to už ten punc naivní odrhovačky, najednou tam slyšíte temnější strunu.

U nás zpíváme prastarou anglickou baladu Greensleeves jako Dobrodružství s bohem Panem. „Je půlnoc tajemná, spí i lucerna…“ Říká se, že píseň o zelených rukávcích složil sám král Jindřich VIII. Jiní však tvrdí, že jde o anonymní parodii na dvorské manýry.
Může být. Záhadu, kdo je ona dáma v zelených rukávcích, nerozřešíme. Je to však zhudebněná stížnost. V originálu se zpívá asi tohle: „Dal jsem ti všechno, snesl bych ti modré z nebe, a ty jsi přesto nedostupná.“ Vlastně jde ve všech historických etapách pořád o totéž. Kdyby to byl současný pop song, zpívalo by se tam: „Utratil jsem za tebe všechny prachy, a co z toho mám?“ Nebo tak něco.

Zelená barva byla ve středověku symbolem volné lásky, či dokonce prostituce. Lehnout si na zelenou trávu znamenalo vyspat se s nevěstkou. Objevil jste v lidových písničkách, které zpíváte, ještě jiné skryté symboly?
Je jedna lidová píseň, která mě dlouhá léta fascinuje. Moc často ji neslýchám… Jmenuje se Down In Yon Forest. V afro-americkém folkloru najdeme její docela slavnou obdobu, která začíná slovy: „Gave my love a cherry.“ Takovým lidovkám říkáme „riddle song“, tedy píseň-hádanka. Jde o to, že je v nich vždy skrytý nějaký rébus, bývá to alegorie. Ale Down In Yon Forest, to je podle mě ještě něco jiného. Jako by do té písně byla schována zašifrovaná informace vztahující se ke konkrétnímu místu v lese. Řeknu vám jen prvních pár slov: „V onom hvozdu stojí sál a z něj jsem slyšel rajské zvony znít, ten sál je krytý nachovým závojem…“ Nepřipadá vám to jako mapa k pokladu? Někdo cosi věděl a zanechal o tom svědectví. V dalších slokách následuje podrobný popis. Já si vážně myslím, že by to mohla být stopa reálného tajemství.