Následovat Anetu Langerovou do světa dvou sluncí znamená zaposlouchat se do tónů hudebního časoprostoru duše. Vnímavý pozorovatel v každém z nás se díky její nové desce může vydat na cestu fantazie a setkat se s odvážnými alkami, vědomým stromem, příběhy Marie, Bílé- ho Dne či Antonína. Někteří možná pocítí závrať z toho, jak krásné je být milován, z pokorného ptačího tance nebo z pocitu, že život v absolutním míru máme na dosah.

Kdy ve vás začala myšlenka na album Dvě slunce zrát? Po nádherné Na Radosti jste měla laťku vysoko posazenou nakolik to pro vás bylo při tvorbě svazující či omezující?
K písním musím dospět, zažít kus života. A když cítím, že je čas, pustím se do práce. Minulý rok na jaře mi v hlavě začaly znít nové melodie a v představách se rodila témata, která byla nosná pro další album. Začala jsem shromažďovat materiál. Nerada se svazuji tím, co bylo. Toužím po svobodné tvorbě a věřím v ni. Na Radosti bylo krásné období, ale bylo na čase se posunout dál. Nesrovnávala jsem písně navzájem, nechala jsem vše plynout. Toužila jsem dát novým skladbám prostor, aby se nadechly a ožily.

Nové CD Anety LangerovéZdroj: ArchivVýsledkem vašeho úsilí je třináct písní, na jejichž vzniku se s vámi podílel už zmíněný Jakub Zitko (jedním songem přispěla Dorota Barová, která zhudebnila text Tomáše Tajchnera). Nastiňte, jak vaše spolupráce vypadala? Byl nějaký rozdíl v přístupu k vaší tvorbě Na Radosti a na Dvou sluncích?
Spolupráce s Kubou mi tentokrát přišla o trochu lehčí. Přece jen už jsme měli jedno album za sebou a mnohému jsme se na něm naučili. Na svém materiálu jsem jak už zaznělo pracovala hlavně minulý rok, což vyvrcholilo tím, že jsem si na podzim vzala kytaru a odjela do hor.

Trávila jsem hodně času sama se sebou a měla prostor utříbit si myšlenky. V tu dobu jsem se setkala s Jakubem Zitkem, který přinesl i své náměty a hudební nápady. Ze všech jsme vybrali ty nejlepší a začali je společně rozvíjet. Vzájemně se doplňujeme když jeden z nás přinese nápad a druhý mu ho pomůže dokončit, je to dobrá souhra. Mluvíme spolu o každé písni, přemýšlíme o jejím významu, vyznění i hudebním zpracování. Je vzácné pracovat s někým, kdo mě umí vyslechnout, je trpělivý, respektuje můj názor, ale zároveň má i ten svůj a je mi oporou, když začnu o něčem pochybovat.

Hodně času jsme trávili u mého táty na venkově, kde jsme si z malé místnosti udělali improvizované studio. Táta nás vždy přišel zkontrolovat, jestli pracujeme, dal si s námi kafe, my jsme mu pus- tili pár ukázek a smáli se jeho vtipným poznámkám. Byl tam klid a mohli jsme se soustředit jen na psaní. Výhodou bylo i to, že jsme nikoho nerušili, když jsme si pouštěli hudbu i v noci. Ten dům má silné kamenné zdi, takže sousedé mohli v klidu spát.

Čistě sama jste napsala písně Antonín a Strom. Tu první zpíváte bez hudebního doprovodu, druhá má hluboký text: „…vracím se k moudré řece…, co v mém vědomí teče, je živou mízou, co v mém starém těle odedávna teče….“ Zdá se, že voda hraje ve vašem životě velkou roli.
Voda v řekách nezůstává na jednom místě, stále se mění, hýbe, míjí krajinu, umí být klidná i divoká, razí si svou cestu a plyne, stejně jako naše dny. Je mi blízká. V písni Strom představuje vědomí, bezpečný prostor. Řeka je zdrojem síly a života.

A co třeba písnička Tělo 2086? Ta vznikla jak? Mám pocit, že se najednou od ostatních, od toho niterna, hodně odlišuje.
S námětem této písně přišel Kuba. Ta myšlenka se mi moc líbila, hned mi naskočil další text. Zpívá se v něm, že kdybychom tak nebyli v absolutním míru, asi bychom věděli, že žijeme bídu je to narážka na nás všechny. Mám dojem, že celkově žijeme v blahobytu, který občas zastíní opravdovou svobodu a hodnoty, které jsou mnohem důležitější.

Tato píseň vznikla už v loňském roce, ale jako by byla předzvěstí toho, co se letos stane smutnou realitou. Přišla doba, kdy se nemůžeme setkávat, skoro si nepodáváme ruku, bojíme se jeden druhého obejmout. Je to velký zásah do socializace každého z nás. Věřím, že tohle období brzy pomine.

Ke dvěma písním Bílý Den a k titulní Dvě slunce vznikly i videoklipy, které zobrazují rozdíl mezi dnem starého muže a mladé ženy. Povězte něco k jejich ztvárnění.
Ve studiu jsme dokončovali píseň Bílý Den a já jsem v tom období potkala na ulici režiséra Zdeňka Suchého, kterého znám už několik let a který má za sebou mnoho podařených klipů. Náhody neexistují. Oslovila jsem ho. Vedli jsme spolu diskusi, co pro mě celé album znamená, a měla jsem přání, aby vznikly dva až tři klipy, které budou něčím propojené. Zdeněk se chytl motivu odvahy, vnitřního prostoru, běhu času a vytvořil dva scénáře.

Zeptal se mě, jestli chci v klipu být, nebo si dokážu představit, že v něm budou pouze herci. Přišlo mi to jako zajímavý nápad. Doposud jsem měla asi jen jeden, ve kterém nejsem vidět, a to v animovaném klipu k písni Podzim.

Obsazení herců Anny Fialové a Miloslava Mejzlíka byla vaše volba?
Ne, společná. Klipy ukazují běžný život, kdy každý z nás sbírá odvahu vyjít ze dveří svého bytu, domu tak, aby se cítil přirozeně a byl si jist sám sebou. S mladou dívkou, kterou ve Dvou sluncích ztvárnila Anička Fialová, možná poznáme ten pocit, kdy se stále nějak upravujeme, než vyrazíme do světa, abychom získali určitou sebejistotu a odvahu. A než přijdeme na to, že to, co máme, tedy sami sebe, je nejdůležitější.

Líbí se mi ta chuť do života a zvídavost mladého člověka. U Bílého Dne, kterého ztvárnil Miloslav Mejzlík, se mi líbí zase ten klid, pocit, že není kam spěchat. Z hlavní postavy je cítit nadhled a humor, který je minimalistický, ale o to silněj- ší. Oba klipy nabádají k zamyšlení. Nikomu nic nevysvětlujeme, nevnucujeme, pouze dáváme příležitost nahlédnout a možná se v nich sami diváci v něčem najdou.

Obecně se v písních zabýváte koloběhem bytí a nebytí, vyprávíte o ztišení, zastavení se, o naslouchání nitra a snění. To ale u vás není nic nového. Z čeho u vás pramení pocit potřeby zklidnění?
Svět je na mě moc rychlý odjakživa. Nechci se přizpůsobovat shonu. I když mám velmi intenzivní život a sama se někdy neumím zastavit, odmítám pocit, že by mi mohl ujet vlak. Chci respektovat život, svou kapacitu a možnosti. Jsem člověk, který by opravdu rád dělal několik věcí najednou, moc by mě to i bavilo, ale vím, že to není k životu. Celkově se snažím zpomalit, zastavit na chvíli hlavu, všímat si maličkostí a nechtít všechno hned. Učím se trpělivosti.

Jaká byla práce ve studiu? Hudebníků se albu se sešlo opravdu hodně…
Pracovali jsme v domácím prostředí. Nahrávali jsme u Kuby, něco málo zase u mě. Do studia jsme šli, jen když jsme natáčeli dechový kvintet a velký pěvecký sbor.

Ten by se nikomu z nás domů nevešel. Byla to zajímavá zkušenost, jelikož jsme do té doby nahrávali jen v profesionálních studiích. Tentokrát jsme si dopřáli víc klidu a spolehli se sami na sebe.

Měli jsme připravené demo nahrávky, zvali si jednotlivé muzikanty, kteří se nejdřív seznámili s celým materiálem. Až poté se každý chopil svého nástroje a začali jsme hrát naostro. Všichni odvedli skvělou práci, jsem moc ráda, že mám kolem sebe tak dobré a milé muzikanty, kteří už mě trochu znají. Máme se navzájem rádi. Na výsledku se podepisuje i dobrá nálada a rozpoložení nás všech. Troufám si říct, že nám všem bylo při práci opravdu dobře.

Říkáte, že deskou Dvě slunce pro vás začíná nová životní etapa. V čem všem nová, jak to přesně myslíte?
Nová etapa začíná s každým albem. Dvě slunce mě teď budou provázet několik let na koncertech, budu zpívat jednotlivé písně a žít v příbězích každé z nich. Těším se na to, až je budu moct pozorovat, jak se vyvíjejí a různě proměňují. Budou žít vlastním životem a já u toho budu moct být.

Na prosinec jste chystali dva koncertní křty alba jeden v Praze, druhý v Kroměříži. Okolnosti tomu ale zamezily, což vás musí mrzet.
To ano. Moc jsme se těšili, že nové písně zahrajeme publiku, ale dojde k tomu až příští rok (pražský koncert v divadle Studio DVA už má nový termín, a to 28. března 2021). S kapelou a smyčcovým triem pravidelně zkoušíme, máme radost, že si můžeme zahrát alespoň ve zkušebně. Některé z nových písní jsme mimochodem uvedli v rámci druhého adventního koncertu v pražské Loretě, který přenášela Česká televize.

A regulérní turné pak chystáte taky?
Příští rok se ponese ve znamení koncertů. Začít bychom měli v únoru a pokračovat celé jaro, léto i podzim. Těším se, že budeme zase na cestách, má to své kouzlo, které si v této době uvědomuji ještě mnohem víc. Moc mi chybí ta interakce s publikem, atmosféra živého hraní je nenahraditelná.

Měla jste uprostřed tvorby potřebu přemýšlet či se více zabývat otázkami o situaci, ve které žijeme?
Naštěstí mě tvorba a příprava alba natolik pohltily, že jsem byla zaneprázdněná a neměla jsem čas přemýšlet nad černými scénáři. Je důležité vytrvat, dřív nebo později snad přijde den, kdy se vše uklidní a vrátíme se naplno ke svým profesím.

Ale dopad to bude mít velký, to už je jasné teď. Nejde jen tak smazat celý rok různých kulturních akcí. Někteří si museli najít jinou práci a je otázka, jak to bude dál. A nejen v kultuře je tato situace dlouhodobě neúnosná. Musíme být všichni silní a zvládnout, co se dá. Hlavně neklesat na mysli a udržet si naději. Však také naděje umírá jako poslední.

Album vyšlo v den vašich narozenin, tedy 26. listopadu. Je něco, co jste si opravdu moc přála?
Ráda bych si udržela zdravý pohled na svět. A své rodině, blízkým, všem lidem i sobě přeju, abychom ustáli vše, před co nás život postaví.