Izraelský písničkář Asaf Avidan v sobotu v pražském Foru Karlín odehraje jeden z posledních koncertů svého aktuálního turné Back to Basics, na kterém nechává vyniknout právě svůj hlas.

Žádná digitální udělátka a doprovodní hudebníci navíc. Jen on, kytara, harmonika a trochu elektroniky. Čtyřiatřicetiletý hudebník, který překonal rakovinu a o svojí hudbě říká: „Nikdy jsem nechodil na lekce zpěvu. Přišlo to samo, spolu s emocemi a pocitem, že zpívání musí bolet a lámat srdce."

Asi se vás na to ptá hodně lidí, přesto, jak člověka poznamená, když si v 21 letech projde bojem s rakovinou?

Tato zkušenost mě samozřejmě hodně změnila. Úplně změnila můj pohled na život. Velmi mě posílila. Stala se lékem proti mým vnitřním démonům. Uvědomuji si, že jsme snadno zranitelní, život je křehký a krátký, takže ho chci prožít tak, abych na konci litoval co nejméně věcí, které jsem třeba mohl udělat a neudělal…

Jak tedy tuto křehkou každodennost trávíte?

Hodně času trávím se svými posluchači a jsem na turné, protože mě to vnitřně posiluje. Hledám neustálý důvod pro svoji existenci. A když cítím, že moje hudba někoho oslovuje, je to přesně ono.

Asaf AvidanJe to už dva roky, co jste vydal svoji zatím poslední desku Different Pulses. Stále z ní máte radost, nebo už máte v hlavě spíš tu další, která vám má brzy vyjít?

Z desky mám radost pořád. I proto, že ukazuje mou skutečnou hudební tvář. Mrzí mě, když si někdo řekne: Asaf Avidan, to je ten, co udělal ten jeden remix! Mám teď na mysli singl One Day / Reckoning Song, který vydání mojí desky předcházel. Není tajemstvím, že tento remix vyšel trochu proti mojí vůli. Nechci, aby lidé moji hudbu vnímali prostřednictvím něho. Proto jsem šťastný, že můžu hrát písničky z desky Different Pulses a ukazovat, že nejsem ten hudebník, co má za sebou jeden elektronický remix.

Deska posbírala spousty nadšených recenzí, co se mezinárodního ohlasu týče, byl ještě o něco větší, než když jste hrál s kapelou The Mojos. Překvapilo vás to?

Nečekal jsem žádný úspěch, ale věřil jsem svojí hudbě. Hudba je pro mě velmi intimní, osobní zpověď, a chci, aby posluchači jejím prostřednictvím mohli tyto emoce se mnou prožívat. Máte spoustu nápadů, ale je hodně těžké vyjádřit přesně to, co máte na srdci. Je to opravdu těžká práce.

Turné, na kterém právě jste, se jmenuje Back to Basics Zpět k základům. Co můžeme rozumět těmi základy?

Toto turné se mi zrodilo v hlavě, když jsem v roce 2013 intenzivně koncertoval a hráli jsme velké koncerty pro spoustu lidí. Byly to často skutečně velké produkce a já jsem si začal uvědomovat, že je velmi tenká čára mezi tím, jestli umělec, nebo bavič. A cítil jsem, že tato čára už v mém případě skoro zmizela. Musel jsem sám sobě připomenout, proč vlastně dělám to, co dělám. To, co mám na hudbě nejradši. Když jsem proto skončil loňské turné, řekl jsem svému manažerovi, že chci stát na pódiu před lidmi úplně sám, jen se svojí akustickou kytarou. Sdělovat svoje emoce nejintimněji, jak to na koncertním turné jde. Aby posluchači mohli zažít moji hudbu v té nejzákladnější podobě.

Je to těžší? Dělat takové koncerty, kdy jste odkázán jen sám na sebe?

Pro mě je to úplně přirozené. Nemusíte řešit žádnou velkou produkci, jednoduše přijdete na pódium a hrajete. Děláte to, co je pro vás přirozené. Nemusíte si na nic hrát. A zároveň, je to pořád hudba. Nejsem chirurg. Když něco pokazíte, nikdo neumře. Popravdě, nemám rád přeprodukované skladby, kdy lidi přemýšlejí, jak jste nahráli to či ono, zda je váš hlas nějak zkreslený. Chci to zkrátka být jen já a hrát nejvíc, jak to jde.

Teď přijíždíte i do Prahy. Vracíte se k nám zhruba rok a půl od vašeho vystoupení na festivalu Colours of Ostrava…

Ostravu, tamní výborné publikum a industriální prostředí si dobře pamatuji. Bylo to jedno z míst, co vám utkví v hlavě. V Praze jsem byl naposledy, když u vás byly zrovna povodně, už je to dost let zpátky.

Tak to zřejmě šlo o rok 2002.

Ano. Asi vám nemusím říkat, že je to krásné město, i když si nevybavuji, že bych tady někdy hrál. Novináři se mě často ptají, jaké pozoruji rozdíly mezi publikem, když hraji každý den v jiné zemi. Ale víte, když hrajete na koncertě svoji hudbu, lidé jsou v podstatě všude stejní. Hudba je o sdělování základních, všude srozumitelných emocí. A pokud tyto emoce dokážete hudbou sdělit, na jazyku a zemi nezáleží.

Současné turné zakončíte 1. listopadu v Londýně. Co bude pak?

V lednu bych chtěl vydat novou desku nazvanou Gold Shadow, takže jen co se vrátím z turné, budu na ní pracovat. Dám dohromady novou kapelu a zase vyjedu na turné, na kterém opět strávím celý rok, ale zase bude jiné než toto.