Teď už je zase všechno trochu jinak a neokázalá hvězda, známá z kapel Precedens a Stromboli, se znovu objevila na obrazovkách v rámci televizní show Tvoje tvář má známý hlas – Šampioni. „Právě to mě na mé práci baví,“ říká. „Ta rozmanitost a pestrost.“

Každý ví, že jste rockerka. Ale když vám bylo sedmadvacet, vydala jste poměrně odvážnou novelu Rozhovory s útěkem. Na obálce jste se tehdy prezentovala jako velká milovnice filmů. Zmiňovala jste režiséry Vláčila, Buñuela, Wajdu…
Snímky režisérů, o kterých mluvíte, ale třeba i ty od Miloše Formana, Ingmara Bergmana a Federika Felliniho mě ovlivnily především intelektuálně nebo – řekněme – duchovně. Dodnes film jako fenomén 20. a 21. století miluju.

Když knížka vyšla, kritika ji chválila a viděla ve vás nadějnou spisovatelku. Proč jste v literární dráze nepokračovala?
Protože jsem se naplno stala zpěvačkou a za pár let taky matkou, a to hned dvojnásobnou. Na psaní už nebyl čas ani pomyšlení.

Od dob Rozhovorů s útěkem uplynulo více než třicet let. Jak jste tenkrát žila? Řekla byste, že to byla jízda?
Dejme tomu. Určitě to byl život prožitý naplno. Jak profesně, tak v soukromí.

Jak jste se viděla v rámci české pop music? Myslím tím, že jste byla těžko zařaditelná.
Ano, to jsem já a taková jsem dodnes. Vyzkoušela jsem tolik stylů a žánrů, podílela se na tolika úžasných projektech… Ať už jsem spolupracovala s Martinem Němcem ve skupině Precedens, s Michalem Pavlíčkem v kapele Stromboli nebo s Kamilem Střihavkou a Danem Bártou na Webberově rockové opeře Jesus Christ Superstar, pokaždé ta hudba měla úplně jiný náboj a energii.

Divím se, čeho všeho jste se odvážila. Rocková dekadence, new age, do toho muzikálová verze Rusalky, ale i písně v jidiš a gregoriánský chorál. Belleville z roku 2013 byla deska ve stylu nových romantiků.
Mně to tak vyhovuje. Neustále hledám, zkouším. A vždycky jsem inklinovala k melancholii, abstrakci a smutku. To je oblast, kde se cítím dobře.

Osud vám připravil vzlety i pády, řadu silných momentů, v dobrém i zlém. Jak to zvládáte dnes, kdy se všichni vyrovnáváme s další těžkou situací?
Dneska už neřeším nic. Uběhl rok a nic se nezměnilo. Rezignovala jsem. Se vším jsem se smířila. Nemyslím na to, co bude a kdy to bude. Žiju přítomností, snažím se ji prožívat s dobrou náladou a s lidmi, které mám ráda. A jestli se třeba už ke zpívání nevrátím, nevadí. I to je život.

Nebýt pandemie, kudy by se ubírala vaše kariéra?
Měla jsem připravené turné s kapelou Lament. Návrat k osmdesátkám, repertoár z mého posledního alba Slzy, ovlivněného soundem kapely Depeche Mode a Davida Bowieho. Těšili jsme se na „cover tour“ se Stromboli. Pak bylo v plánu společné turné se zpěvačkou Naďou Válovou, které jsem produkovala její debutové album Černá. Taky jsem měla odzpívat spoustu komorních recitálů s klavírním doprovodem a odehrát několik představení „Ježíše“ v Hudebním divadle Karlín. To všechno je pryč.

Máte za sebou tři manželství, nelehké dětství, rozevláté mládí. Podařilo se vám na vašich deskách o těchto zkušenostech něco podstatného říct?
Tuhle potřebu zachycovat konkrétní životní situace jsem nikdy neměla a nemám. Ale myslím si, že v projevu a hlasu každého zpěváka se odráží jeho život, osobní rozpoložení, prožitky, zkušenosti, emoce a city. A na každém albu je to znát.

Před osmi lety, když v prezidentské volbě prohrál Karel Schwarzenberg, jste svým fanouškům vzkázala, že jakmile to bude možné, zmizíte do jiného státu. Naštěstí jste to neudělala. Ale kdyby k tomu došlo, kam byste zamířila?
Chtěla jsem odejít do Jižní Afriky a pomáhat budovat tamní školství. A myslela jsem to vážně. Ale můj tehdejší manžel mě od toho odradil. Nechtěl, aby náš malý syn vyrůstal v jiné zemi. Někdy toho lituju, protože dnešní politická situace u nás je ještě horší a za našeho prezidenta se neskutečně stydím. Jinak strašně ráda cestuju. Kamkoliv. Poznávat jiné země, kulturu a mentalitu jiných národů je pro mě nesmírně zajímavé a obohacující.

Na svém webu jste prozradila, že jste věčný pesimista. Když nastává nový rok, ostatní pouštějí rachejtle a vy máte obavy. Co vás na sobě a druhých trápí nejvíc?
Co mě trápí na mně? No přece ten věčný pesimismus! Ale já jsem i člověk, který se rád baví a rád baví ostatní. Se mnou je totiž velká sranda. S potěšením organizuju nejrůznější společenské akce, jsem takový předseda. Na druhých lidech mě štve omezenost, nevzdělanost, netolerance a hloupost. A taky arogance a sobectví.

Co vás naopak dokáže povzbudit a nakopnout?
Knihy a filmy. Když jsem s dětmi. Cestování. Když se můžu bavit s kamarády, stát na jevišti.

Jedním z důsledků celoroční karantény je fakt, že musíme být sami se sebou. A to ne každý snese. Zvládáte tyhle stavy, kdy o sobě vlivem izolace dozvíme víc než obvykle?
Ze začátku epidemie to tak bylo. Úplně nová situace. Hrozná a nepoznaná. Psychicky mi dala zabrat. Ale teď, po roce, mi to už ani nepřijde. Člověk si zvykne na všechno.

Dost často píšete o tichu jako o pozitivním elementu. Cítí to tak každý muzikant, nebo k němu tíhnete víc než jiní?
Netuším, jak jsou na tom ostatní, ale já ticho miluju a přímo ho vyhledávám. To je asi vážně profesní deformace. Doma nesnesu absolutně žádný zvuk. Nechápu lidi, kteří mají nonstop puštěnou televizi nebo rádio jako kulisu. Miluju ticho v přírodě, v lese, u moře, kdekoliv.

Proč jste vlastně svůj blog nazvala Když skočíš, já taky…?
To kdybych věděla! Ale proč ne? Seděly jsme takhle s dcerami a mou nejlepší kamarádkou u mě doma, pár dní po spuštění prvního loňského lockdownu. Já byla zoufalá a nevěděla jsem, co dělat. Vypily jsme spoustu vína a holky mi jednohlasně doporučily, ať zase začnu psát, že je ten pravý čas. Tak jsem si řekla: Jo. Budu psát o tom, co se zrovna děje. Teď a tady. Co se děje kolem mě a v mé hlavě. A bude se to jmenovat Když skočíš, já taky… Spontánní nápad.

Mezi věcmi, které nesnášíte, jmenujete na svých stránkách secesi a neděli. Představuju si, jak musíte trpět, když jdete o víkendu po Praze. Kde se ve vás tahle averze vzala?
V dětství. Neděle byla znamením končícího víkendu. Pokaždé mi bylo smutno a úzko. Já jsem totiž už jako dítě měla deprese, ale nevěděla jsem o tom. Trápilo mě mnoho situací a vnitřních procesů, se kterými jsem si neuměla poradit.

Závěrem se vás chci zeptat, která píseň vám zní nejčastěji v hlavě.
Každou chvíli jiná. Podle nálady, momentálního rozpoložení. Právě teď jsou to němečtí Rammstein. Třeba píseň Ohne dich.

Z blogu Báry Basikové

1. 2. 2021

Pořád nemám práci. Myslím tu svou. Zpívání, hraní a tak… A něco mi říká, že letos to stejně ještě nebude. Leden je pryč a vůbec nic se v našem státě nezměnilo k lepšímu. Naopak. Opět se přitvrdilo. Další, mnohem tvrdší pravidla a zákazy.

Jdou na to chytře. Krok za krokem. Lid si zvyká. A pak najednou zjistí, že je v úplný kleci. Když hodíš žábu do vařící vody, dostane šok, opaří se a zemře. Když ji hodíš do vody studený, a tu vařící tam pomalu a postupně přilejváš, žába si zvykne a už jí to na konci ani nepřijde. Tak.

Ale já pracovat chci a musím, tak chodím na různý pohovory, s žádostí o pracovní poměr. Byla jsem v kojeneckém ústavu, v dětském domově a v denním stacionáři pro mentálně a tělesně postižené. Taky jsem natočila pár drobností. A přesto, že to byly drobnosti, zas a znovu jsem musela na kovid testy. To už je dneska běžná věc. A protože jsem pisálek a zapisovač, zjistila jsem ze svých diářů, že už mám za sebou jubilejní 45. testíček.

To je 45x tyčinka do nosu. Hodně úzká a hodně dlouhá tyčinka hodně hluboko do nosu. A je to hnusný. Vždycky mi ale vytrysknou slzy štěstím a z nosu vyteče nudle. Chvilku to bolí a svědí. Ale co… I na tohle jsme si zvykli, panebože… Panebože, ty to vidíš? A připadá ti to normální?