Zpěvačka Bára Basiková o své novince Belleville, kterou nahrála s Václavem Noidem Bártou, i o přívalu energie díky synu Theodorovi…

Sólové album vydáváte po dvanácti letech. To je poměrně dlouhá doba.

To je. Asi je to dáno tím, že ve své kariéře nejsem důsledná, co se týče marketingu, toho komerčního pohledu na věc. Je spousta zpěváků, kteří si svoji hudební cestu hodně hlídají a řeší, nikdy nezahálí a na své projekty myslí dopředu. Já jsem v tomto směru odjakživa velmi pocitový člověk. Pořád chci, aby mi práce zůstala koníčkem a abych nebyla do něčeho tlačená. Takže se stalo, že jsem se dvanáct let nedostala k tvorbě.

Zdroj: Youtube

Neměla jste k ní potřebnou náladu a chuť, nebo v tom hrálo roli ještě něco jiného?

Nedostatek dobrých autorů. Často se mi stalo, že jsem někoho oslovila, a to, co mi nabídl, mě nijak neinspirovalo. Pak se mi před čtyřmi lety narodil chlapeček, takže jsem zase měla mateřské povinnosti. Zároveň jsem ale při péči o Theodora ucítila nový příval entuziasmu, energie a chuti se do nahrávání nové desky pustit.

Na Václava Noida Bártu jako jejího autora jste pomýšlela už od samého začátku?

Ano, znala jsem ho jednak jako zpěváka a herce, ale především coby muzikanta a skladatele. Bavila mě jeho hudba k muzikálu Němcová, k filmu Kajínek, ale i spousta dalších věcí, co mi občas někde pouštěl. Po premiéře Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle Karlín, od níž uběhly ony tři roky, jsem se tedy Vaška zeptala, zda by mi nechtěl album zkomponovat. Jeho reakce byla úžasná, byl nadšený, dokonce říkal, že po tom vždycky toužil. Vzápětí jsem od něj očekávala první skladbu. A když ji přinesl, okamžitě bylo jasné, že se jí přesně trefil do mého vkusu a hudební filozofie. Nejen tuto, ale i další písničky navíc napsal tak, že si v nich opravdu můžu zazpívat, být sama sebou a ukázat své technické možnosti a dispozice. Po Michalu Pavlíčkovi a Martinu Němcovi, kteří pro mě hodně skládali, byl Vašek první člověk, který mě zase po letech „odhalil" nebo „objevil".

Tři roky a v dokonalém utajení pracovala zpěvačka Bára Basiková společně s hudebníkem Václavem Noidem Bártou na své sólové desce Belleville.

Původně jste si chtěla album otextovat sama, nakonec jste od toho upustila. Proč?

I přes to, že dokážu žít šťastný život a radovat se z něj, v mé literární tvorbě se odráží velký pesimismus. Uvědomila jsem si, že by to pro desku nebylo dobré, a tak jsem se místo psaní smutných textů soustředila na samotný pěvecký výkon a na projev. Ke spolupráci jsem oslovila Honzu Dvořáka, který psal dříve hlavně pro Petra Muka. Došlo mi, že je to vlastně osudové spojení, protože i já jsem Petra milovala, byli jsme velcí přátelé… I když Honza nikdy pro ženu netvořil, hned od začátku nám to takzvaně seplo. Jeho texty jsou mimořádně krásné, jako by mi mluvily z duše.

Desku vydáváte pod hlavičkou Supraphonu, jste se svojí volbou spokojená i v tomto ohledu?

Velmi, protože byla naprosto správná. Supraphon je suverénní profesionální firma, po všech směrech jsme si vyhověli a rozuměli. Dostalo se mi i kvalitního servisu, který by si zasloužil každý interpret. Nezbývá jen než přát si, aby má deska potěšila všechny ty, kteří mě vždycky poslouchali, a aby na ní nalezli to, co u mě bylo charakteristické. I když se ale objeví rozpačité nebo negativní názory, neovlivní mě to v přesvědčení, že jsem album udělala dobře. Nechali jsme si na něm záležet, nikam jsme nespěchali, jsem na něj fakt pyšná.

Plánujete k němu i turné?

Ráda bych, protože jsem zastáncem živé prezentace. Ostatně koncertuju pořád, mám několik různých partiček, se kterými zpívám repertoár složený ze starších, převzatých i muzikálových skladeb. S novými písněmi chci ale vyjet na šňůru, až se více dostanou mezi posluchače. Viděla bych to na jaro příštího roku.

Takže si dáte pauzu od muzikálů?

Setrvávám jenom v projektech, které už mám nazkoušené – kromě Jesus Christ Superstar hraju v Johance z Arku, v Lucrezii Borgii a pohádce Kapka medu pro Verunku. Všechno jsou to krásné muzikály, které si udržuju. Veškeré nové divadelní nabídky jsem kvůli práci na desce odmítla.

Jste plná elánu, energie, působíte svěže – dítě v pozdějším věku s vámi tedy udělalo divy.

Jednoznačně, syn mě energií dobíjí, absolutně mě nenechá zlenivět. Kdybych ho neměla, tak bych asi cestovala, více četla, na druhé straně bych ale měla život o tuto dimenzi ochuzený. A to bych – zvlášť když vím, jak je blahodárná – nechtěla. Spousta lidí se mě ptá, jak mateřství ve svém věku zvládám. Vždycky jim musím říct, že se zatím nedostavila žádná únava nebo vyčerpání. Možná časem, až budu ještě starší, ale neřeším to.

Padesátka pro vás tedy zásadním životním zlomem nebyla?

Ne, vůbec ne. Když ten den nastal, řekla jsem – tak je to tady. Ale vlastně se nic nezměnilo, slunce svítí dál, všechno funguje, jak má… Každý máme nějaký věk, s tím se nedá nic dělat. Ze zkušenosti, nejen osobní, navíc vím, že věk je jenom číslo. Daleko důležitější je, jak žijeme, jak přemýšlíme, jakou máme životní filozofii, co děláme, čím a kým se obklopujeme. Pak je jedno, jestli je nám dvacet, nebo šedesát.