„Byl to můj nápad. Do té doby jsem byla zpěvačkou v kapelách Stromboli a Precedens, v dobrém slova smyslu jsem jim sloužila – myslím jejich hudbě a filozofii. A když pak nastoupila euforická devadesátá léta, kdy se mohlo skoro všechno, měla jsem potřebu vyjít ze zajeté zóny a zkusit si něco svého. Prostě jsem se chtěla jako interpretka osamostatnit a zkusit sólový projekt,“ říká Bára Basiková.

Vyplatilo se to, protože deska se parádně vydařila. Jak se zrodil její koncept?
Protože jsem byla obklopena spoustou skvělých kamarádů a zároveň výborných muzikantů a autorů, kteří dodneška patří ve svém oboru k elitě, oslovila jsem je, aby mi napsali písničku.

Dohromady jich bylo deset – třeba David Koller (píseň Troja nahrála skupina Lucie), Ota Baláž (Souměrná), Michal Pavlíček (Říjen spí), Roman Dragoun (Víkend lvích vášní) nebo Martin Němec (Pouštní anděl). Myslím, že se všichni skvěle trefili do mého naturelu, a není se co divit, když jsme se znali z koncertů a naše kariéry běžely paralelně…

Abych pak jednotlivé songy dramaturgicky propojila, oslovila jsem pro ně jediného textaře, a to Honzu Hedla zvaného Sahara, který psal texty i pro Precedens. Navíc je to spisovatel a básník, takže dal celému mému projektu umělecký nádech, i když písničky z něj byly v dobrém slova smyslu popové. O produkci alba se postaral Martin Němec. Pro mě je významné i tím, že se na něm zrodil můj první sólový hit Souměrná, který stále zpívám na koncertech.

Houslový virtuos Pavel Šporcl vyrazil na nové turné.
Houslista Pavel Šporcl: Paganini byl Michaelem Jacksonem své doby

Je to zároveň i vaše nejoblíbenější píseň?
To není. Ale vím, že ji lidé rádi slyší, pořád ji hrají v rádiu, je to výrazná věc, melodicky velmi zajímavá. A pro mě hlasově hodně expresivní. Jako zpěvačka se v ní můžu předvést.

Ke které z písní z toho alba máte teda nejbližší vztah?
Hodně se mi líbí úvodní písnička Ti zvláštní, jejímž autorem je Pepa Vondrášek, který byl v osmdesátých letech frontmanem skupiny Jižní pól. Dělali hudbu ve stylu Depeche Mode a dalších novoromantických kapel… Vlastně se dá těžko vybírat z deseti podařených písní jen tu jednu, protože je mám ráda všechny. Dohromady tvoří kompaktní celek, i když je každá díky odlišnému stylu a rukopisu autorů odjinud. Moc mě potěšilo, že deska vychází v remasterované verzi. A zároveň mě to i zaskočilo, protože třicet let je třicet let. Je to obrovský kus v mém životě i mé v kariéře.

Stále působíte i v muzikálech?
Nechala jsem si jen Máří Magdalénu z muzikálu Jesus Christ Superstar v pražském Hudebním divadle Karlín. Johanku z Arku už nedělám, přenechala jsem ji mladším. Divadlo mě nechtělo pustit, ani skladatel a tvůrce Johanky Ondřej Soukup – říkali, že výborně zpívám i hraju a že na jevišti na svůj věk nevypadám. Potěšilo mě to, ale myslím, že u nás zpěvaček nastane v životě zásadní moment, kdy si musíme dřív nebo později uvědomit, kde jsou naše limity, jak přizpůsobit repertoár a styl věku. A když z něčeho odejít, tak včas a s noblesou. Je to samozřejmě bolestivé, ale beru to tak, že všechno v životě jednou končí. Vždycky je to loučení, slzy, smutek, ale zase třeba začne něco jiného. Takhle to beru a takhle to přijímám.

Spirituál kvintet v pražské Lucerně.
OBRAZEM: Konec po šedesáti letech. Spirituál kvintet se loučil v Lucerně

Teď i hodně koncertujete. Když se ale vlivem covidu všechno zavřelo, pustila jste se do psaní – výsledkem bude kniha, která se brzy objeví na pultech. O čem bude?
Psaní pro mě bylo vždycky úžasnou terapií. Od doby, co mám děti, jsem je ale odložila na vedlejší kolej a psala jsem minimálně, ať už písňové texty či fejetony. A když se ujal moci covid, mé dcery mi říkaly: „Tak vidíš, teď je zrovna ta chvíle. Sedni si a piš.“ A tak jsem se do toho pustila. Mezitím jsem si našla i civilní zaměstnání – pracovala jsem v domově seniorů a v dětském domově, protože jsem chtěla být užitečná.

Ale zpět ke knížce – je rozšířenou verzí blogu Když skočíš, já taky, který jsem začala psát loni v březnu. Dohromady jde o sto padesát krátkých kapitol, které jsou řazené jako deník. Reaguju v nich na nový život, který pro nás s příchodem covidu nastal, ale také vzpomínám na vlastní dětství, ale i svých dětí, je to taková osobní zpověď. Moc mě bavilo ji sepisovat.