Naposledy jsme se viděli před pandemií covidu, kdy bylo aktuální tvé předešlé album Lunaves. Tím jsi prorazila. Od té doby se jistě leccos změnilo. Co čekáš od letošního CD Jediný na světě?
Já myslím, že nějaké očekávání a pocit, že bych měla něco dokázat, jsem si odbyla právě před těmi pěti lety. Tehdy mě možná trochu trápilo, co lidi na mou hudbu řeknou, ale od toho jsem se teď už dokázala oprostit. Tím pádem jsem se cítila mnohem svobodněji. Nechala jsem písničky, ať ke mně samy přijdou.

Nedávala jsem si konkrétní cíl, neptala jsem se, co by mi to mělo přinést. Samotný tvůrčí proces byl pro mě takový zážitek, že jsem ani nepřemýšlela, co to udělá s někým jiným. Ať se stane, co se má stát. Hlavně mě zajímalo, kam mě taková práce může dovést.

Vědomě ses tedy na svou úspěšnou desku z roku 2019 nesnažila navázat? Připomeňme, že album Lunaves ti vyneslo dvě nominace na ceny Anděl. O pozitivních recenzích nemluvě. Fakt sis neříkala: Jak já teď budu pokračovat?
Takhle jsem neuvažovala. Hledala jsem nové možnosti hudebního vyjádření. Co mi umožňuje můj hlas, hra na klavír, jiný druh textařiny…

Zpěvačka Lenka Filipová vydává reedici svého prvního alba Zamilovaná a pomalu začíná přemýšlet o nové desce.
Lenka Filipová: V minulém životě jsem musela být indiánka

Začala jsi psát jinak?
Pracovala jsem s textovými úryvky, které nutně nenesou konkrétní příběh. Nová deska je mnohem méně upovídaná než ty dvě minulé, objevuje se tu víc symbolů. A to je pro mě novinka. Ne u všech písniček z alba Jediný na světě bych uměla povědět, o čem přesně jsou. O každé z nich mám svou vnitřní představu. Ale nejdou popsat stylem, že mě opustil můj milý, nebo já opustila jeho, a teď se sama toulám Karlínem… Mnohem víc než po příběhu jsem tentokrát šla po pocitu.

V bookletu děkuješ za „dlouhé hovory o písních“ bubeníkovi Viktorovi Dořičákovi. Co si pod tím mám představit?
Povídali jsme si o jejich obsahu.

Zdroj: Youtube

Takže se o nich můžeš bavit, ne že ne.
Ale to by chtělo mít tak tři hodiny času a vínečko! Celá deska je protkaná velikým přemítáním, rozhodováním, jestli to, co dává smysl mně, bude srozumitelné i ostatním. Já si o tom někdy potřebuju povídat, abych zjistila, jestli se mi ta hloubka jenom nezdá. A jestli mám písničku dál rozpracovávat, hledat její tvar.

Tvá nahrávka zachycuje určitý moment. Je to obraz tebe v danou chvíli na nějakém místě, což podtrhává i použití autentických zvuků. Ne náhodou na obalu děkuješ břízám, loukám, ptákům, sněhu, dešti, ohni… Co je to za okamžik?
Začnu tím, že jsem měla hrozně intenzivní pocit, že už nechci čekat. Potřebovala jsem podniknout konkrétní kroky, aby nové album vzniklo. Což se nestane samo od sebe, je potřeba najít nebo vytvořit si správné podmínky. Na mé poměry se ta deska zrodila hrozně rychle. Dřív jsem všechno dlouze řešila, natáčela jednotlivé stopy a pak jsme ještě celou věčnost míchali.

Písničkářka Bára Zmeková vydala nové album.Písničkářka Bára Zmeková vydala nové album.Zdroj: Deník/Kamil Košun

Tahle nahrávka byla hotová během jediného roku. Možná mi připadalo, že máme zpoždění. Po vydání Lunavesu nás zablokoval covid. Chtěla jsem tu stagnaci něčím rozbít. Konkrétně tyhle písničky už musely jít ven, aby se mi otevřela nová cesta.

Takže jsi je měla připravené předem? Znějí jako improvizace.
Některé byly rozpracované, z jiných jsem měla jen částečky a několik písní vzniklo v Úštěku.

Teď bychom konečně měli prozradit, že jsi album Jediný na světě nahrála v Máchově kraji, v prázdném gotickém domě na piano, které možná básníka Máje pamatuje. Jak ses ve starobylém městě Úštěk na Litoměřicku ocitla a proč sis postavila studio zrovna tam?
Úštěku jsem se ocitla proto, že jsem urputně sháněla nějaký prostor, kde bych mohla pracovat. Což doma v bytě nemůžu, protože jsou všude kolem sousedi a nedá se tam hrát moc nahlas. Do Českého středohoří mě to táhlo dlouhodobě, mám k té krajině docela silný vztah.

Když jsem zjistila, že by tam pro mě byla k dispozici část historického domu s klavírem, připadalo mi to jako splněný sen. Mít křídlo dva metry od postele je zázrak. Můj kamarád Jakub König tam jezdil zkoušet se svým projektem Zvíře jménem Podzim, takže jsem tušila, že taková možnost existuje.

Zdroj: Youtube

Jde o soukromou budovu, takzvané gotické dvojče. Spravuje ji podnikavý člověk jménem Tomáš Hlaváček ze Společnosti pro obnovu památek Úštěcka. On už takhle v okolí opravil spoustu památek, od božích muk a hřbitovů až po krásnou kalvárii na Ostrém.

Jednoho dne jsem se mu ozvala, jestli můžu přijet. Původně jsem plánovala, že tam budu čtrnáct dní. Nakonec jsem tam strávila celý loňský leden. V únoru jsem na tom ještě nutně potřebovala pracovat a v březnu začalo jaro – a to už se mi vůbec nechtělo to místo opouštět.

Adam Mišík
Adam Mišík přiznává: Od rodičů někdy za své písně dostávám kotel

Jak jsi to skloubila se svým soukromím?
Dojížděla jsem do Prahy a přítel jezdil za mnou. Pendlovali jsme sem tam a snažili se to všechno zvládnout. Vlastně jsem tam bydlela a zpátky jsem jezdila jen kvůli koncertům nebo práci v divadle. Potom jsem se zase vždycky hned vrátila do Úštěku.

Je to těžké, vypadnout z kolotoče běžných povinností a udělat si čas jen pro sebe?
Tím, že zatím nemám závazky v podobě dětí, můžu si dopřát určitou svobodu. Spíš jsem musela vymyslet, jak to v Praze uděláme s nájmem a podobnými věcmi, protože mi bylo jasné, že nezvládnu vymýšlet novou desku a přitom si domlouvat tolik koncertů jako obvykle. To jsem si tedy jakž takž naplánovala.

Uloupit si trochu času v lednu, kdy je, co se týká hraní, stejně většinou ticho po pěšině, naštěstí není až tak složité. První týdny nebyly problém. Pak jsem se tam ovšem oproti původnímu plánu trošku „nakýblovala“ a v dalších měsících už jsem všechno řešila operativně.

Klavír, co na desce slyšíme, je tentýž antikvární kousek, u kterého jsi písně skládala.
Ano, až na jednu výjimku jde přímo o historické piano z Úštěku. Což jsem původně taky vůbec neměla v plánu. Ten nástroj má krásný příběh: vlastnila ho bohatá židovská rodina, která měla na Úštěcku velké majetky. Konkrétně tohle křídlo byl dar otce jeho dceři. Ve třicátých letech členové této rodiny odjeli do Ameriky. Naštěstí měli za kým jet, nejedná se o úplnou tragédii.

Písničkářka Bára Zmeková vydala nové album.Písničkářka Bára Zmeková vydala nové album.Zdroj: Se svolením Petra Zmeka

To pro mě bylo radostné poznání, já se na příběh toho domu a klavíru hodně napojovala. Křídlo tam pak stálo zaprášené někde v rohu, myslím si, že na něj dlouho nikdo nehrál. Až ho znovu vzkřísil Tomáš Hlaváček. Oboustranně šťastná náhoda: já jsem sháněla kvalitní instrument a to piano zase hledalo někoho, kdo by ho rozezněl.

To máme genius loci, správný nástroj, ideální prostor… Nápady už přišly samy?
Nejdřív jsem naházela na hromadu všechny úryvky, co se mi nashromáždily z dřívějška. Udělala jsem si plán, abych si vůbec ujasnila, jak začít, a abych nezapomněla, že musím taky jíst, pít a odpočívat. Nechtěla jsem propadnout panice, že musím mít za čtrnáct dní desku hotovou.

Poctivě jsem spoustu hodin denně pracovala. Z nových věcí mě nejprve napadaly písně o tom, jak vypadá tvorba – ty  se na album samozřejmě nedostaly, vznikly jen proto, abych se sžila s prostředím. Pak se mi ty kousky textů, co jsem si připravila předem, začaly spojovat s hudbou. Od té chvíle inspirace plynula, stačilo si za piano sednout a ono mě už vedlo samo.

Které sladby jsou inspirovány přímo tím místem?
Hned úvodní Santiago, i když text vznikl po mé cestě do Santiaga de Compostela, kam jsem se vydala v předešlém roce. Když zpívám „to nevadí, že jsi tu sám“, odpovídám si tím na svoje vlastní otázky. Pak třeba písnička Přestalo pršet, ke které jsme udělali klip a kterou jsme vypustili jako pilotní singl. Ta mě napadla na úštěcké kalvárii.

Snažila jsem se to, co dělám, moc nehodnotit, nechala jsem hudbu proudit a až později jsem se bavila s kamarády, co z ní má doopravdy smysl. Od původní vize, že vydám dvojalbum, jsem dospěla k docela malému formátu. Čtyřicet čtyři minut, to je oproti Lunavesu kraťoučká deska. Ale o to je snad soudržnější.

Aneta Langerová při natáčení videoklipu k písni Zázračná písně krajina
Zpěvačka Aneta Langerová: Ivan Král mi řekl, že stojí za to být autentická

U písničky Za dveřmi mi došlo, že i když jsi pianistka, zní to, jako by sis melodie v hlavě napřed broukala.
Máš pravdu, pro písničky často chodím ven. Když skládáš s nástrojem, můžou tě naučené postupy někdy trochu omezovat.

Klavír je už tak provařená věc, že ani nevím, jestli se s ním dá nějak výrazně experimentovat.
No, já jsem tam s ním zažila dost zajímavých momentů, ty se ale nedaly dost dobře zachytit. Je fakt, že jsem si myslela, že budu experimentovat víc. Házet dovnitř předměty, zkoušet, jak to zní… Pak ale ani nebyl čas, novým písničkám stačilo piano tak, jak bylo ve své přirozenosti. Všechno je reálný zvuk toho starého křídla. Mimochodem, nejkrásnější pro mě bylo zpívat se zmáčknutým pedálem. S tím jsem si hrála řadu hodin. Vždycky jsem něco zazpívala do rozeznělých strun a pak jsem poslouchala, co za duchy mi odpovídá.

Zdroj: Youtube

Během covidu jsem si u řady nových nahrávek všiml, že kdo se samotou zachází, ten s ní také schází. To jest: když něco vytváříš sólově a v ústraní, může se ti stát, že výsledek bude znít dost osaměle.
To jo. Ale v mém případě to nebude ani tak mou úštěckou izolací. Řekla bych, že si tohle téma v písničkách řeším, ať jsem kdekoli.

Zvláštní je, že ty ses na Litoměřicko uklidila až po covidu. Čili v době, kdy se lidi po té dlouhé pauze zase začali co nejvíc scházet. Ty jsi udělala pravý opak.
Ale ta deska není osamělá, muzikanti za mnou jezdili, konečný tvar je kapelová nahrávka. Jen snad… když je člověk sám, lépe se mu zpracovávají a rozvíjejí myšlenky. Tuhle zkušenost jsem udělala právě během pouti do Santiaga. Ve velkoměstě k tobě inspirace přichází taky, ale jeden vjem hned vyšoupne další. Je to jiný pocit, jiný proces.

Písničkářka Bára Zmeková vydala nové album.Písničkářka Bára Zmeková vydala nové album.Zdroj: Se svolením Petra Zmeka

Předposlední píseň Na konci světa se potkáme znova mi připomíná deníkový záznam. Píšeš si deník, jsi ten typ?
Píšu si rychlé poznámky. A myslím, že je to přínosné. Tak vznikly skladby Santiago a Přestalo pršet. Písnička Na konci světa se potkáme znova byl původně text napsaný pro rapovou desku Jakuba Čermáka, který vystupuje pod jménem Cermaque.

Měl by mít dobrý text obecnou platnost po všechny časy, nebo je to obraz tebe v určitém bodě života, něco, co si za pár let možná už ani nebudeš myslet?
Mě vždycky potěší, když ta slova zůstanou platná. Třeba zrovna věta „to nevadí, že jsi tu sám“. Sice ji zpívám sama sobě, netesám moudra do kamene, ale přece jen je fajn, když mi text ukáže realitu jinak, trvaleji, než jsem zvyklá.

Co se skrývá za titulní písní Jediný na světě?
Za každou mou písničkou je příběh. Tahle mi pomohla přenést se od mého hrozně dávného já do momentu, kdy jsem ji v Úštěku dopsala. Kdysi jsem jela autem za kamarádkou na chalupu, řídila jsem, byl úplněk a já se cestou trošku pomátla. Poslouchala jsem pořád dokola píseň, která pro mě v tu dobu byla magická, a místo hodiny a půl jsem jela pět hodin. Připadala jsem si jako v jiném světě. Až jsem musela zastavit, vystoupit… Běžela jsem slunečnicovým polem, jako kdybych byla na tripu. Kolem jel vlak, bylo to bláznivý…

V noci jsem kamarádku na to pole vzala s sebou. Seděly jsme, koukaly na měsíc jako omámené a do toho zněl pořád ten jeden song z minulosti. V Úštěku se mi jednoho večera podařilo tuhle hrozně starou vzpomínku vytáhnout a přetavit právě do titulní skladby. A to jsem ani netušila, že když v textu zpívám „to jenom ty barvy do všech stran mě divně vábí“, je to ve skutečnosti obraz polární záře, která se tehdy nad Českým středohořím rozhořela.

Iveta Bartošová
Felix Slováček vzpomíná na Bartošovou: Nadšení pro muziku a radost z ní sálaly

BÁRA ZMEKOVÁ

Pochází z pražských Vršovic. Ve svých písních se pohybuje mezi jazzem, folkem, klasickou hudbou a jemnou elektronikou.

Své první album Ještě kousek natočila ve studiu Jámor s producentem Ondřejem Ježkem a vydala v říjnu 2013 za podpory magazínu Full Moon.

Druhé album Lunaves jí vyšlo v březnu 2019 pod hlavičkou labelu Tranzistor a sklidilo velký kritický i posluchačský ohlas. Nahrávka si vysloužila nominace na ceny Anděl ve dvou hlavních kategoriích – Objev roku a Sólová interpretka.

Jako vítězka soutěže 1MAN2PLAY 2013 se Bára Zmeková objevila na festivalu Colours of Ostrava a od té doby pravidelně navštěvuje kluby a festivaly po celé České republice i v zahraničí.

Se svou kapelou přesvědčila též odbornou mezinárodní porotu festivalu Czech Music Crossroads, když si z přehlídky odnesla obě možná ocenění – cenu diváků i odborné poroty. Následně byla vybrána, aby reprezentovala českou hudební scénu na největším mezinárodním showcasovém festivalu world music WOMEX 2020.

V roce 2015 se spolu s kapelami DVA, Zrní, Mucha, Bratři Orffové a dalšími podílela na vzniku kompilace Hommage Bulisovi a v říjnu 2016 předskakovala na koncertě švýcarské zpěvačky Sophie Hunger v pražské Akropoli. Její hudba se stala součástí kompilace Superhrdinky nebo AKT – Kittchen.

Vedle své písničkářské tvorby je jedním z členů elektro-akustického projektu FORMA, v jehož rámci se podílela na živých soundtracích k němým filmům Metropolis (Fritz Lang), Erotikon (Gustav Machatý) a Sunrise: A Song of Two Humans (F. W. Murnau).

Věnuje se i hudebně divadelní tvorbě (The Space Theatre – London, The Elixir, Projekt Pomezí).

V březnu 2024 vydala u Tranzistoru své třetí album Jediný na světě, na němž ve dvou písních hostuje zpěvačka Lenka Dusilová.