Okamžitě jsem si vybavil výrok kolegy Honzy Dědka, že „takhle dlouhý fousy z Texasu nikde jinde nerostou“. Ten večer jsem ostatně čekal všechno možné. Ale že mi Billy Gibbons na otázku, jestli má pořád tu slavnou kytaru Gretsch Jupiter Thunderbird, co mu dal Bo Diddley, řekne: „Moment!“ A po malé pauze se vrátí s tím samým Gretschem v ruce, aby mi ho předvedl… Tak to by mě ani ve snu nenapadlo.

Kde právě jste? Ve které zemi, kterém městě?
Zrovna teď jsem zpátky ve Spojených státech. Popravdě, dnešek jsem strávil ve studiu se svým dobrým kamarádem. Asi ho budete znát, jmenuje se Slash.

OK, tomu říkám příjemně strávený den. Co jste točili?
No, prvních pár hodin jsem si říkal: Hele, počkat, co po mně ten člověk vlastně chce? Ale myslím, že výsledek bude stát za to. Známe se tak strašně dlouho! Prostě mi zavolal a povídá: „Dělám novou desku. A potřebuju tam tvůj hlas i kytaru.“ Já říkám: „Hlas klidně mít můžeš. Ale kytaru si zvládneš nahrát sám, ne?“ A on: „Tohle je něco, na co jsi byl vždycky machr.“ Tak jsem řekl: „Fajn, jen jsem se chtěl ujistit.“ A slíbil jsem, že dorazím.

Být tak muškou poletující okolo… A co ZZ Top? V jakém jsou stavu, všechno šlape?
Výborně. Minulý týden jsme odehráli pár opravdu zajímavých koncertů. Jak asi víte, máme nového basáka, jeho jméno je Elwood Francis. A ten má punkrockové základy. Navíc je šlehnutý stylem reggae. Takže ten náš „zízítopácký“ sound pořádně napumpoval. Zní to parádně.

Rád věřím. Jak se vyvíjí váš sólový projekt The BFG’s, se kterým se v červnu objevíte v Praze? Cítíte se jinak, když vystupujete s jinou kapelou než se ZZ Top?
Jo, je to ohromně vzrušující. Nemůžu se dočkat, až naše skvadra prosviští vaším směrem. Uspořádání The BFG’s je docela nezvyklé: dvě kytary a bicí. Nedávno se mě někdo ptal: „Počkej, jak to, vy nemáte baskytaristu?“ Je to tak, že používáme zvláštní snímače, které nám dovolují hrát na kytaru jako obvykle, ale přitom zachycují i o oktávu nižší tóny. Takže to zní, jako by kytara hrála současně s baskytarou. Světe, div se, funguje to.

Od smrti basisty ZZ Top Dustyho Hilla uplynuly dva roky. Myslíte, že byste pokračoval v sólové kariéře, kdyby byl naživu?
Skvělá otázka. V průběhu let se nás lidi mockrát ptali: „Kdy někdo z vás udělá sólovou desku?“ A já vždycky říkal: „Až udělám sólovku, tak mi na ní bude hrát Dusty na basu a Frank Beard na bubny.“

Billy F. Gibbons a videoklip k jeho písničce She's On Fire:

| Video: Youtube

Jak jinak. Ale vážně, probírali jste spolu, jak by vypadala budoucnost ZZ Top bez něj?
Elwood, který s námi teď hraje místo Dustyho, se předtím kolem ZZ Top motal, nepřeháním, nejméně tři dekády. Než se stal naším basákem, dělal nám kytarového technika. A když občas Dusty Hill nestíhal nějaký kšeft, pokaždé nám vzkázal: „Ať to za na mě vezme Elwood. Všechno umí, ví, jak co dělám, tak mu dejte mou basu, ať to odehraje.“ Je tu jediný rozdíl: Dusty hrál prsty, Elwood používá trsátko. S trsátkem zníme ještě ostřeji než dřív. A to je u ZZ Top co říct.

Chápu to správně, že můžeme od ZZ Top očekávat další album?
Je to tak. Měli bychom na něm začít pracovat nejspíš koncem roku. Do té doby budu křižovat Evropu s The BFG’s. V létě se vracím do USA a čeká mě společné turné ZZ Top a Lynyrd Skynyrd. Dovedete si to představit, tyhle dvě kapely pohromadě? Když jsem tu novinku prvně slyšel, zajásal jsem. Protože ty dvě party, to se rýmuje!

Rýmuje se to dokonale. Ale povězte mi: za třiasedmdesát let jste zažil a vyzkoušel skoro všecko. Jako kluk jste viděl na pódiu Elvise. Měl jste tu kliku, že vás naučil pár fíglů na kytaru Jimi Hendrix. Je něco, co vám v životě uteklo?
Řekl bych, že takovým neuskutečněným snem je pro mě natočit desku s dalším kytarovým hrdinou: Keithem Richardsem.

To abyste si pospíšil.
Pravda. Jenže víte, jak to dopadlo. Já mu říkal: „Keithi, co kdybychom založili kapelu? Fakt by mě to s tebou bavilo.“ A on na to: „Já už jednu mám.“

close Známý fousáč Billy Gibbons přijíždí do Prahy se sólovou kapelou. info Zdroj: Blain Clausen zoom_in Billy F. Gibbons si libuje v hudebních hybridech. Od neometalu přes krypto-zydeko, vampírské boogie, techno-mariachi a protorap až po všudypřítomný Tex-Mex

V roce 2014 jsem užasle sledoval, jak ve Washingtonu vzdáváte hold českému prezidentovi Václavu Havlovi. V Capitolu mu odhalovali bustu a vy jste k tomu zpíval: „Baby, please don’t go.” Kdo tohle vymyslel?
S Havlem nás spojovalo několik blízkých přátel. Z jeho osobnosti a vystupování vyzařovala tvořivá síla, typická pro vizionářské umělce. Není žádným tajemstvím, že měl rád rock’n’roll. Myslím, že k jeho oblíbeným kapelám patřili Rolling Stones, ale naštěstí pro mě se do jeho seznamu vešli i ZZ Top. Je mi ctí, že jsem se odhalení jeho busty mohl zúčastnit.

Zmínili jsme, že jste Václavu Havlovi věnoval písničku Baby, Please Don’t Go. Ta pochází z repertoáru Muddyho Waterse. Na svém druhém sólovém albu The Big Bad Blues z roku 2018 máte pro změnu Watersovu píseň Standing Around Crying. Tak mě napadá, jestli jste se vy dva znali a zajamovali si?
Jo, měli jsme to štěstí. Dokonce jsme s Muddym jeli na turné, to bylo někdy v roce 1985 nebo 1986. Waters měl velikou kapelu, znělo to úžasně. Nejenže byl skvělý showman, ale taky mu to zpívalo. A když stál na pódiu, viděli jsme prostě ztělesněné blues. Dost jsem se od něj naučil jen tím, že jsem mu byl nablízku.

Vlastně je zvláštní, že o tom mluvíte. Když jsem vám říkal, že jsem ještě před pár hodinami natáčel ve studiu se Slashem, zapomněl jsem dodat, co jsme hráli. Přišel jsem tam, vyzvídám: „Tak co si dáme?“ A Slash se mě zeptal: „Mohl bys zpívat jako Muddy Waters?“ Já na to: „V žádným případě!“ A on: „Nebuď labuť, střihneme si nějakou watersovku.“ Já, že to můžeme zkusit. „Co by sis představoval?“ „Třeba Hoochie Coochie Man.“ Vybral si tu nejlepší, samozřejmě. Tak jsme to prubli.

Dovedu si představit, že s těmihle ostřílenými bluesmany muselo být občas těžké pořízení. Nedávali vám někteří z těch bardů najevo, že jste jen bílí kluci, co se marně snaží znít jako oni?
Ale jo, vtipné bylo například setkání s Jimmym Reedem a jeho kytaristou Eddiem Taylorem. Když posloucháte nahrávky Jimmyho Reeda, říkáte si: To je tak jednoduché, to bych zvládnul taky. Omyl! Při pozornějším poslechu zjistíte, že jde o velice komplexní a docela sofistikovaný způsob hraní.

Jednou jsem se od Jimmyho a Eddieho snažil naučit jednu jejich pecku. Ukázali mi první akord, druhý… A když mě učili třetí, který byl podle nich tou hlavní, tajnou ingrediencí, povídám: „Vážně ho mám zahrát takhle? Nespletli jste se? Vždyť si ty noty odporují!“ Načež se na mě Eddie Taylor podíval a ucedil: „Možná to není správně, mladej, ale zní to bezvadně, že jo?“

Na album The Big Bad Blues jste zařadil i coververzi písničky Crackin’ Up od jednoho z rock’n’rollových králů, nenapodobitelného Bo Diddleyho. Máte pořád tu vzácnou kytaru, kterou Bo Diddley sám navrhl a pak vám ji věnoval? Gretsch Jupiter Thunderbird. Točil jste s ní desku Mescalero.
Vydržte chvilku… Mám tady dost velký binec, ale myslím, že tohle bych vám měl ukázat.

Páni, to je on! To je ten Gretsch!
Vidíte tu nezvyklou červenou samolepku? Bo Diddley mi přikázal: „Nikdy ji nesundavej, je jediná na světě!“ Tak jsem ho poslechl.

Co vás inspirovalo ke sbírání a používání všech těch roztodivných tvarů kytar, kterými jsou ZZ Top tak proslulí? Nebyl to právě Bo Diddley se svými hranatými nástroji vlastní výroby?
Není sporu o tom, že Bo svým přístupem změnil a posunul naše vnímání. Jako muzikant není možná až tak vzývaný, ale některé z jeho kytar byly fakt hrozně zajímavé. Nejen ty obdélníkové, kterými se proslavil. U firmy Gretsch si nechal postavit minimálně tři převratné instrumenty. Rozhodně mě motivoval, abych v kytarách neviděl jen obyčejný šestistrunný nástroj. Začal jsem si uvědomovat, že bychom s jejich designem mohli dělat velké věci. Ale víte, co je zajímavé? Přes všechny ty roztodivné propriety, které jsme v ZZ Top dlouhá léta používali, nakonec se stejně vždycky vrátíme k modelu ‘59 Les Paul Standard.

Billy F. Gibbons a písnička My Lucky Card:

| Video: Youtube

Legendární kytara, kterou jste v osmašedesátém roce koupil v Houstonu od jednoho farmáře za 250 dolarů. A pojmenoval jste ji Pearly Gates – po rozpadajícím se autě, které jste musel prodat, abyste na ni měl. Od té doby si zahrála snad na každé vaší desce.
Pearly Gates má zkrátka zvuk, který naši kapelu definuje. Je jako poznávací znamení. Za to, že si dneska každý hned vybaví, jak zní ZZ Top, vděčíme téhle jediné kytaře. A tomu, že jsme ji nikdy nepřestali používat.

Kolik kytar máte?
Asi takhle: jedna je až dost a ani stovka nestačí.

A kolik kytar potřebujete, abyste odehrál dobrou show?
V současnosti cestujeme se čtyřmi kytarami a příslušenstvím. Sem tam se mě někdo zeptá: „V čem je rozdíl, proč potřebuješ čtyři kytary?“ Je to kvůli různým laděním. Koncert je pak plynulejší, nemusíme ztrácet čas přelaďováním. Prostě houknu na technika: „Hoď mi další!“ A jedu v jiném duchu dál.

Jak si vysvětlujete, že se ZZ Top stali nesmírně populárními ve chvíli, kdy svět vyznával mnohem modernější styly? Osmdesátá léta patřila synthpopovým kapelám jako Depeche Mode a Duran Duran. A pak jste tu byli vy, vousaté trio z Texasu, hrající v podstatě úplně tradiční blues a bigbít.
Myslím, že tehdy lidi začali chápat, že nejde jen o tu strukturu. Žánr, ze kterého jsme vzešli, nebyl pro publikum tolik podstatný jako naše unikátní spojení. Vezměte si, že Dusty Hill a Frank Beard spolu hráli už jako patnáctiletí! Když se z nás stalo trio, hodně nám pomáhalo, že jsme všichni tři v mládí poslouchali stejnou hudbu. Jednoduše řečeno, vyrostli jsme na tříakordovém blues.

Ale když přišla osmdesátá léta, konkrétně Depeche Mode nás z bluesového zajetí osvobodili. Nikdy jim za to nepřestanu děkovat. Ukázali nám, že s těmi svými třemi akordy můžeme dělat mnohem víc. Že dokážeme vytvářet fascinující muziku s fascinujícím soundem. Výsledkem byly opravdu propracované, a přitom uvolněné nahrávky.

Kdybyste měl závěrem jmenovat jeden zásadní vzor, jednoho největšího učitele, koho byste zvolil?
Až se potkáme v Praze, přinesu vám dlouhý seznam jmen. Sotva bych mohl vybrat jediného umělce. Ale o jednom důležitém zásahu jsme tady mluvili: když mi bylo pět let, vzala máma mě a mou sestru na vystoupení Elvise Presleyho. A o dva roky později mě táta, který pracoval pro MGM, nechal ve studiu dívat se, jak nahrává B. B. King. Tak tyhle dva zážitky mám pořád hodně hluboko pod kůží.

Billy F. Gibbons
Kytarista, zpěvák, skladatel a producent. Vlastním jménem William Frederick Gibbons. Narodil se 16. prosince 1949 v Houstonu, nejlidnatějším městě amerického státu Texas. Syn koncertního pianisty a šéfa studiového orchestru MGM docházel na uměleckou školu a v osmnácti letech založil psychadelickou formaci Moving Sidewalks.

close Známý fousáč Billy Gibbons přijíždí do Prahy se sólovou kapelou. info Zdroj: Liver Music zoom_in Kytarista, zpěvák, skladatel a producent. To vše je Billy Gibbons V roce 1969 se dal dohromady se dvěma přáteli z kapely American Blues, zpívajícím baskytaristou Dustym Hillem a bubeníkem Frankem Beardem. Vznikl kultovní trojlístek ZZ Top, jenž bez větších výkyvů přečkal pět dekád: od bluesových sedmdesátých let přes úspěšnou poprockovou éru v letech osmdesátých až po současný příklon k původní syrovosti, umocněné novodobým rapem, technem a hardcorem.

Po smrti Dustyho Hilla v červenci 2021 doplnil zbylou dvojici basák a někdejší kytarový technik kapely Elwood Francis. Od roku 2015 vystupuje Billy F. Gibbons též se svou sólovou skupinou The BFG’s, se kterou letos v červnu zavítá i do Prahy. Dosud má na kontě tři sólová alba: Perfectamundo, The Big Band Blues a Hardware.

Návrhů na pojmenování hudebních hybridů, v nichž si tenhle skuhravý vousáč libuje, máme k dispozici celou řadu: od neometalu přes krypto-zydeko, vampírské boogie, techno-mariachi a protorap až po všudypřítomný Tex-Mex čili hříšný koktejl servírovaný v nočních pajzlech na hranici Spojených států a Mexika.