„Začnu snít, a najednou je z toho hudba," říká. I když je drobná jako odrostlé dítě, skrývá v sobě podivuhodnou energii. Její hlas se chvěje, létá, násobí se, tryská jako vulkán. Ohromuje závratnými výškami v působivě klenutých melodiích. Křehké melodie se proplétají s těžkými vesmírnými tóny. A každá její nová deska je událostí.

Homogenic, Vespertine, Medúlla, Volta, Biophilia a Vulnicura. Samotné názvy alb působí tajemně. Na tom posledním z letošního roku se komorní vážná hudba neustále sráží s tanečními a elektronickými základy. Skladby vyprávějí o různých fázích rozchodu a končí její velkou emancipací.

Nezkrotnost spolu s touhou provokovat, odkrývat a poznávat nové věci provází Björk Gudmundsdóttirovou po celý život. Narodila se 21. listopadu 1965 v Reykjavíku do rodiny islandských hippies a její obličej prozrazuje inuitské rysy.

Její matka se rozvedla, když byly Björk dva roky: „Matka malovala na strop mraky a místo vaření někdy pobíhala nahá po domě. Vyrostla jsem i bez televize, protože pro matku byla něco jako Antikrist."

Od pěti let hrála na klavír, flétnu a zpívala. Sólová deska s islandskými písněmi z ní v jedenácti udělala popovou hvězdičku: „Byla jsem slavná, ale na tu desku jsem napsala jen jednu písničku. Trpěla jsem hrozným pocitem viny."

Později začala divočit v punkových kapelách, v roce 1986 vyběhla na pódium v krátkém tričku v sedmém měsíci těhotenství a vyřvávala Like a Virgin. Se synem Sindrim se v červnu toho roku narodila i kapela Sugarcubes.

Debut a Post

Po rozchodu se Sugarcubes i s manželem Thorem Eldonem v roce 1993 natočila Björk sólová alba Debut a Post (1995), inspirovaná amalgámem jamajské, africké a indické hudby. Po jejich úspěchu začala žít životem superstar a kolotoč koncertů, klipů a interview vydržela čtyři roky.

Nebylo to snadné. Na letišti v Bangkoku tato subtilní žena, léta trénující karate, fyzicky napadla neodbytnou televizní reportérku. Britská pošta zase zadržela bombu od vyšinutého amerického fanouška; neúspěšný atentátník spáchal sebevraždu.

Na dalších deskách Homogenic (1997) a Vespertine (2001) se její hudba proměnila: zklidnila se a zvážněla, do vyprázdněného prostoru po elektronice začala Björk pokládat smyčcové party: „Něco podobného smyčcům musí obsahovat náš nervový systém. Každý máme síť nervů. Myslím, že když něco cítíme, chová se nerv podobně jako houslová struna."

Vespertine si produkovala úplně sama. Zavřela se v horské chatě na Islandu a tvořila – hrála si s elektronikou, s umělými i s reálnými zvuky a zvala si hráče na rozličné nástroje.

Působení ve filmu jí dalo zabrat

Medúlla (2004) vznikala z improvizací. Nahrávalo se na osmnácti místech po celém světě. Většina zvuků je tvořena pouze vokály a beatboxem, Björk si přizvala eskymáckou hrdelní zpěvačku Tanyu Tagaq, dva beatboxery, rockera Mike Pattona, bubeníka Roberta Wyatta a několik pěveckých sborů.

Volta za spolupráce s producentem Timbalandem z roku 2007 je více písničková, hostuje tu například hráč na koru Toumani Diabaté a konžská skupina Konono N°1.

Působení ve filmu jí dalo zabrat. Její ztvárnění slepnoucí české emigrantky Selmy Ježkové ve filmu Tanec v temnotách režiséra Larse von Triera kritika sice ocenila, nicméně z natáčení s autoritativním a fobickým Dánem se Björk nemohla psychicky vzpamatovat. „Ten film spálil všechnu moji sebejistotu. Musela jsem začít úplně znovu," shrnula své stavy v tisku. Loni karlovarský festival uvedl v evropské premiéře filmový záznam koncertu s názvem Björk: Biophilia Live.

V ČR zpívala Björk v roce 1998 na hudebním festivalu Džbán a letos na ostravských Colours divákům předložila kolekci snad nejosobnějších písní, co kdy složila, v doslova komorním podání, za doprovodu britského Heritage Orchestra – pět houslí, pět viol a pět violoncell, všichni v bílém. Zklidněná nálada festivalového davu ladila s hasnoucím dnem v čase zapadajícího slunce, který si umělkyně sama vyžádala pro své vystoupení.