Kapela, která stála u zrodu metalového žánru, koncem 60. let, když ještě termín nebyl příliš zavedený a označovali ji za heavy blues rockovou, navíc překvapila. Letošní nahrávka 13 totiž není dýchavičné setkání s pětašedesátníkem Ozzym po 35 letech, ale energická a melodicky přístupná deska, na které se metal prolíná s mnohdy až art rockovými pasážemi (jako je třeba ta ve skladbě Zeitgeist).

Šestnáct tisíc návštěvníků

Takže nebylo divu, že v sobotu u pražské O2 areny hlásili: Vyprodáno! Téměř 16 tisíc lidí si mohlo užít už předkapelu Uncle Acid & the Deadbeats, která sice hraje teprve čtyři roky, ale se zjevnými odkazy na pionýrskou éru metalu, 60. léta, psychedelii, doznívající éru hippies a nástup generace ostrých loktů místo generace květin připravila pro Black Sabbath tu nejlepší možnou půdu.

Kapela totiž otevřela koncert skladbou War Pigs z roku 1970. A celý večer postavila jako reprezentativní průřez tvorbou až k současnosti. Nejvíce písní zahrála ze sedmdesátkové, komerčně veleúspěšné (prodalo se na 12 milionů desek) nahrávky Paranoid, ale ani letošní album 13 nebylo opomenuto.

Skvělý zvuk, skvělí muzikanti

Povedená scéna s trojicí projekčních stěn v jakémsi skalním masivu, skvělý zvuk, na první pohled bylo zřejmé, že sledujete ikonu žánru. Kapela, ve které jsou až na bubeníka Billyho Warda všichni její zakládající členové, neměla problém. Tony Iommi hrající kytarová sóla přesně tak dlouhá, aby to byla zábava, ale nikoli exhibice, a démonická gesta Ozzyho, to prostě funguje.

Přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že téhle metalové události roku něco chybí: povětšinu koncertu až na první řady strnulé publikum, spíše poslechovka než skutečná smršť. Ozzy sice svoje „I can't fucking hear you" („Neslyším vás…") provolává za každou druhou skladbou běžně, ale když je v sále skutečně celkem ticho a sedící až na pár výjimek celý koncert sedí, a kromě hitu Iron Man nikdo nezpívá, je to poněkud sterilní večer.

Ozzy chodí po pódiu jako veverka

Black Sabbath odehráli stejný set jako na předešlých koncertech turné, včetně jediného – byť mocného – přídavku v podobě skladby Paranoid. Dvě hodiny s nimi tak byl zážitek vidět tuhle legendární partu pohromadě v technicky výborném provedení. Ale taky trochu monotónní a očekávatelná poslechovka, která třeba ve srovnání se show, jakou loni v O2 areně předvedli rockeři z Pearl Jam, kteří od prvních tónů postavili i všechny sedící galerie na nohy, nijak zvlášť nerezonovala. A to jsem záměrně volil lístek na stání, abych byl v kotli.

Řešíte pak takové věci, že charizmatický Ozzy chodí po pódiu jako veverka, a že sice mluví málo, ale bylo by nejlepší, kdyby nemluvil vůbec. Jeho zpěv má ale pořád sílu a jeho volání zpoza kulis na úvod koncertu jistě většina posluchačů vyslyší znovu. A třeba se při tom i trochu odváže.