Blues mine trio hrálo už i ve čtyřech, teď už zase název na počet členů „sedí"…

Kytarista a zpěvák Petr Straník odjel na delší dobu do zahraničí, nějakou dobu jsme nevystupovali, tak teď se zase dáváme dohromady a připravujeme se na vystupování. Ondra, výborný kytarista, přešel z baskytary na kytaru, u Libora jsou bicí jasné, no a já jsem teď trochu rozpolcený. Jednou rukou hraju normálně na klapky a druhou takovou basovou linku na menší klávesy. Začalo mě to bavit, ale je to potřeba cvičit.

Kdy a kde se můžou vaši fanoušci zase těšit na koncert?

Počítáme s tím, že je pozveme tak koncem prázdnin, nebo v září do Jazzmine clubu. Už teď se těšíme, že zas o sobě dáme vědět, a doufáme, že se jim bude koncert líbit a přijdou v hojném počtu. Teď jsme měli vystoupení v Batyskafu, tak trochu jsme si vyzkoušeli, jestli nám to vůbec bude fungovat, a hlavně kvůli mně hraji na dva nástroje naráz a potřeboval jsem si zkusit, jestli to půjde zkoordinovat. Ale myslím si, že to dopadlo dobře, přece jen nějaké zkušenosti už máme.

Jak jste se dali dohromady?

Předtím jsme hráli v různých kapelách, některé se postupně rozpadly. Peťa Straník hrál na kytaru, já začal hrát na basu, přibrali jsme talentovaného bubeníka Libora… Pak jsme sehnali Ondru, jenž kromě kytary hraje i na basovou kytaru, a já jsem mohl vzít ty klávesy.

Blues je tedy „vaší" hudbou, když se po něm jmenujete?

Název jsme nějakou dobu hledali, pak ho vymyslel Stráňa (Petr Straník), milovník blues. To jsem já víceméně také, ale hraní jsem směřoval i k funky, a byl pak z toho, myslím, pěkný výsledek. Na názvu jsme se shodli všichni. Postupem času se nám začaly prolínat nejen blues a funky, ale také jazz i latina, a název pomalu jako by začal pozbývat na významu… Ale myslím, že to nikomu nevadí.

Co tedy hrajete nejčastěji?

Teď jsme začali hrát víc jazzové věci, instrumentální, to s blues už moc společného nemá. Když jsme nedávno vystupovali, tak vlastně ani jedna z věcí, které jsme hráli, zrovna nebyla bluesová.

Reperetoár měníte průběžně?

Ano. Jsme flexibilní, navíc máme vše hodně založené na improvizaci, takže když je náhodou potřeba, každý si to sólo klidně natáhne.

Hrajete věci převzaté, nebo vlastní?

Většinou převzaté, i když teď jsem třeba napsal jednu instrumentálku. Jsem zastáncem toho, že pokud existuje tolik krásných písniček, je škoda nechat je být, když si je třeba můžete předělat k obrazu svému. My si s nimi hrajeme, sami si je aranžujeme, jsme schopní je překopat i tak, že z nich zůstane jen základ… Pěkné věci ale skládá Peťa Straník. Jsou hodně chytlavé, takové upřímné, a rádi jsme je hráli, ale momentálně ne, když právě nehraje s námi. (úsměv) Všechny je i zpíval, a bez něj by to nějak už nebylo ono.

Právě jste dokončil studium zubního lékařství, jeden váš spoluhráč studuje konzervatoř, druhý pracuje a má rodinu. Stihnete zkoušet tak často, jak potřebujete?

Fakt je, že před státnicemi jsem taky neměl tolik času, Libor studuje v Praze, já byl v Brně, o prázdninách nastupuji do práce. Ale myslím si, že i tak to nějak vymyslíme. Jak jsme teď zase začali zkoušet, máme do hraní chuť a líbí se nám to, je to zase prostě něco nového.

Vzpomenete si na první vystoupení? Domluvili jste si je sami, nebo si vás někdo našel a pozval?

Několik koncertů jsme si domluvili známe hodně kluků z kapel, ve kterých jsme hráli předtím. Ale poprvé jsme vystupovali ve žďárském Jazzmine clubu, který vede Pavel Dobrovolný. Je to dnes už taková naše „domovská" scéna, a jsme za to moc rádi.

Hrajete na klavír, zpíváte, o hudbu se zajímáte od dětství. Myslíte, že by vám mohla zevšednět, když je už takovou každodenní samozřejmostí?

To v žádném případě, každý den ji poslouchám, protože to je můj nejlepší relax, a při studiu nejlepší ventil ať už ji zrovna poslouchám, nebo interpretuji.

Jakou posloucháte?

Teď hlavně jazz a funky, ale také jiné písničky i když ne třeba celé album jednoho interpreta, ale konkrétní skladby. Já u toho odpočívám, a když narazím na písničku, která se mi líbí, začnu přemýšlet, jak by se to dalo zaranžovat, jestli by to vůbec šlo zahrát… Nerozlišuji, jestli právě odpočívám, nebo se připravuji do kapely, mám hudbu prostě rád. Přítelkyně mě naučila poslouchat i klasiku. Libor má taky rád jazz, ale poslouchá snad i všechno ostatní, má obrovský záběr, a Ondra určitě mimo bluesových a jazzových věcí poslouchá třebas kytarové mágy.

Jste tři a mezi nejmladším a nejstarším je věkový rozdíl k patnácti letům, ale zřejmě si dobře rozumíte…

To záleží vždy jen na lidech. Když si sednete, jak se říká, je jedno, zda je vám pětapadesát, pětadvacet nebo osmnáct. Kluci mají velmi široký záběr a já jsem moc rád, že jsem je potkal.

Takže je hudba vaší celoživotní zálibou?

Samozřejmě, to je láska na celý život. A osobně jsem třeba rád, že i ta zubařina mě baví na podobné úrovni, protože bych asi nedokázal dělat něco, s čím bych se nemohl úplně ztotožnit. Proto chci pořád držet i tu kapelu, i když jsme třeba teď měli „výpadek" ostatně proto se zas snažíme ji nastartovat. Zatím nic lepšího neznám, i když až budu mít rodinu, budu mít asi jiné priority. Vztah k hudbě se ale snad tolik nezmění.

Nejčastěji hrajete ve Žďáře a v okolí?

Ano, i při různých kulturních akcích města a jiných, na festivalech… Libor je z Nového Města, hráváme i tam. Za pozvání jsme vždy rádi. Je hezké, když za vámi pak přijdou kamarádi a řeknou: My jsme vás předtím ještě neslyšeli, byli jste bezvadní. Nejdál jsme hráli ve Švýcarsku, kam nás pozval kamarád. Sice jsme měli zmrzlé prsty, bylo to v březnu a hrálo se venku, ale bylo to moc příjemné a ohromně jsme si to užili.