Co dělal Bob Dylan v uplynulé dekádě? Zkoumal takzvaný „velký americký zpěvník“, konkrétně nehynoucí skladby z repertoáru Franka Sinatry, jehož interpretační umění vždy obdivoval.

Mnozí se divili, co ho to k stáru popadlo. Nemohli se dočkat, až se Mistr umoudří a místo skřípavých verzí jazzových standardů začne zase točit vlastní písničky.

Zpřítomnit dějiny

Dylan se nad nimi slitoval teprve letos, po dvou albech a jednom trojalbu, které doslova napěchoval sinatrovskými ploužáky. Tři nové, zcela autorské skladby nabídl fanouškům už během nouzového stavu bylo jasné, že dlouho očekávaná deska čerstvých dylanovek je na cestě.

Teď tedy spatřila světlo světa a netrpěliví posluchači s překvapením zjišťují, že „inhalováním“ Sinatrova kouzla dospěl tento neustále se měnící tvůrce do další pozoruhodné fáze. Je to typický Dylan, ale obohacený o zkušenost se světem swingových balad a obecně s americkou historií, kterou už přes půl století spoluvytváří.

Zdálo by se, že tohle není cesta, jak upoutat moderní publikum. Jenže fakt, že se Bob těsně před osmdesátkou s novým materiálem okamžitě uvelebil na první příčce hudebního žebříčku Billboard, jeho kritikům vyráží trumfy z rukou. Tak jako už mnohokrát, i nyní se fascinující kariéra Roberta Allena Zimmermana alias Boba Dylana ubírá úplně jiným směrem, než jsme si dokázali představit.

Deska se jmenuje se Rough And Rowdy Ways (což se dá stručně přeložit jako Křivárny). Pěvecky se tu Dylan nepouští do větších akcí, jeho hlas však zní pevně a má podobný říz jako whisky s názvem Heaven's Door, kterou hudebník v poslední době pálí ve své nashvillské destilérce.

Hra na vraždu

Po textové stránce jde samozřejmě o lahůdku mimořádných kvalit. Už proto, že se těmito písněmi můžeme donekonečna procházet a brouzdat, vracet se k jednotlivostem a pořád objevovat něco, co jsme při minulém poslechu zaspali.

Platí to o první skladbě I Contain Multitudes (Mám mnoho tváří), která svádí k tomu, abychom ji chápali jako Dylanovu zpověď, což se už ale mnoha vykladačům nevyplatilo.

A platí to také beze zbytku o poslední, epické písni Murder Most Foul, popisující na ploše neuvěřitelných sedmnácti minut atentát na prezidenta J. F. Kennedyho.

Stačí však chvilka, abychom si uvědomili, že už svým titulem, vypůjčeným ze Shakespearova Hamleta, nás text zavádí ještě někam jinam: do světa, jenž je jedním velkým jevištěm, kde smrt se stává hrou a naopak.