Lubomír Brabec není úplně typickým virtuosem. Zatímco jiní se o své ruce strachují natolik, že je raději ani nevystrkují z kapes, on se s nimi klidně vydá na divokou vodu, do velehor nebo do Antarktidy. Je to dobrodruh, na druhé straně však dokáže strávit celé hodiny a dny v hloubi archivů, aby zde čas od času učinil objev. Loni na podzim vydal tento všestranný člověk a umělec bilanční album Guitar Solo Collection, na kterém se vrací ke skladbám svých oblíbených autorů J. S. Bacha, Fernanda Sora či Franciska Tárregy.

Zajímalo by mě, jestli dělá kytarový virtuos chyby.
Myslíte v životě? (smích) Já si myslím, že kytarový virtuos dělá chyby jak v životě, tak na pódiu. Samozřejmě, nesmí to být chyba za každou notou. Nadruhé straně, i proto se chodí na koncerty. Ne kvůli špatně zahraným pasážím, ale z toho důvodu, že každý koncert je jiný. Chybovat se dá různě. Třeba mě napadne zahrát skladbu úplně jinak, než ji celý život hraju. Někdy to vyjde, jindy ne.

Můžete se ve vašem oboru ještě něčemu naučit, nebo už kytaru znáte od a do z?
Žádný hudební nástroj nemůžete znát od a do z. Možnosti hraní jsou nekonečné, a lidé navíc pořád znovu objevují, co už kdysi věděli, ale časem zapomněli. Vezměte si třeba, co znali hudebníci v baroku, a jak od té doby dokonale vymizelo z lidské paměti umění klarinistů. Bachovské klariny dnes v podstatě nikdo nedokáže zahrát správně. Anebo jiný příklad: nyní už se obnovila loutnová technika, ale před takovými dvaceti třiceti lety ještě nikdo nechápal, jak ti loutnisté mohli zahrát tak těžké laufy.

Na vašem posledním CD vyniká technicky náročná skladba Alborada. Jak dlouho takovou kompozici studujete, jak často ji musíte cvičit?
Zase tak dlouho to netrvá. Na způsob, jakým skladbu zahrát, přijdete třeba už za týden. Ale je zajímavé, že pak sevámto určitou dobu daří a po určité době to zase přestane jít. Při hraní je podle mého názoru všechno otázka myšlení. Manuální zručnost je samozřejmě nezbytná, ale především jde o to, správně rozdělit myšlení rukou a hlavy. Zklidnit se a uvědomit si, na co máte myslet, když skladbu hrajete.

Kritici často zmiňují, že máte vybraný tón. Nakolik je to zásluha kytaristy a nakolik jeho nástroje?
Řekl bych to takhle: jámám úžasnou japonskou kytaru, na kterou jsem čekal deset let, takže jsem šťastný, že na ni mohuhrát. Otázka nástroje to ale není. Pokud chce mít kytarista hezký tón, musí sám objevit, jakým způsobem cvičit, aby ho vytvořil. Jinakmě ovšem má kytara ohromně inspiruje, protože mi objevuje další a další barvy, které bych z jiného nástroje nedostal.

Je logické, že většina skladeb pro španělskou kytaru pochází z jižních zemí. Lze však najít vhodné skladby také v díle skladatelů ze severu nebo úplně odjinud?
Ve 20. století už vlastně všichni skladatelé píší pro kytaru, protože je to běžný nástroj. Když se podíváte na barokní literaturu a jejím prostřednictvím na literaturu loutny, opět zjistíte, že pro loutnu se psalo po celé Evropě. Co se týče raného romantismu, na kytaru uměl Niccolo Paganini i Franz Schubert. Ano, v kytarovém repertoáru jsou mezery, způsobené střídavými vlnami zájmu a nezájmu o tento nástroj, které se týkaly především severnějších zemí. Ale tato bílá místa se podle mě dají velmi dobře zaplnit různými aranžemi. Já si myslím, že je obrovské množství skladeb, které jdou fantasticky zaranžovat pro kytaru, a že takto upravená skladba pak často vyzní mnohem lépe než originál. Sámjsem takových aranží udělal moc, některé byly až svatokrádežné, přitom však úspěšné. Dokonce jsem si troufl i na Janáčkův cyklus Po zarostlém chodníčku v úpravě pro dvě kytary. Tato skladba byla původně napsaná pro harmonium a dnes ji každý hraje na klavír. Ale když ji zahrajete na kytaru, úplně se rozezpívá.

Jste znám tím, že pro svůj repertoár objevujete zdánlivě ztracená či zapomenutá díla. Co všechno je ještě nutné vynést z archivů na světlo a co z toho byste sám rád interpretoval?
Kdybych věděl, co všechno se v těch archivech skrývá, tak bych tam teď seděl a tahal to z nich ven. To ale bohužel nikdo neví. Já jsem se třeba jen tak rozhlížel v Městské knihovně, a najednou vidím: trio a kvarteto Niccola Paganiniho. Tak jsem si je objednal a zjistil jsem, že jde o skladby, které se ve všech hudebních encyklopediích uvádějí jako ztracené. Takové náhody se stávají, a leckdy je to dobrodružství. Měsíce se honíte po dálnicích z koncertu na koncert, a pak si vlezete do archivu, kde se hrabete v papírech, až objevíte něco, o čem si všichni myslí, že to už neexistuje. Krásný pocit.

Hrál jste v netradičních prostředích – dá se říci, že je přímo vyhledáváte. Děláte to proto, že na vás působí genius loci, nebo že jste schopen hrát za jakýchkoli podmínek?
Já bych neřekl, že to vyhledávám. Ono to tak vypadá, ale ve skutečnosti si ten zážitek hledá mě. Já za to v podstatě nemůžu, protože třeba v Antarktidě jsem vůbec nechtěl hrát. Prostě za mnou přišel polárník Jarda Pavlíček, který tam vybudoval českou stanici, a povídá: „Pojď, udělej mi v Antarktidě koncert.“ Moje první reakce byla, že se úplně zbláznil, až potom jsem si uvědomil, že to je dobrý nápad. Když jsme dělali první jachtařské závody, přišel zase jiný kamarád Jiří Zindulka a říkal: „Pojď, uděláme koncert na lodi.“ Taky mi to nejdřív přišlo jako pitomost, ale pak jsme zjistili, že to je vlastně úžasné. Jako když hrajete v kostele nebo v synagoze – duch toho místa vstoupí nejen do vás, ale i do lidí, kteří sedí okolo.

Co si myslíte o tradici poslouchání vážné hudby v obleku?
Myslím, že když člověk jde na koncert, máto pro něj být zážitek. A to i v tom, že se umyje, oholí, navoní, použije dražší parfém než obvykle. Dáma se pěkně oblékne, konečně na sebe může vzít slavnostní toaletu, a pán si vezme smoking. Prostě se na ten koncert připraví. Ono za kulturu by se mělo platit – nemusí to být moc a nejde jen o to, platit penězi, ale zadarmo by být neměla. Nemyslím si, že je špatné poslouchat hudbu v obleku. Nadruhé straně mě neruší, když ho někdo nemá, pokud je znát, že se o to, co se děje na pódiu, upřímně zajímá. Velice se mi líbí atmosféra anglických koncertů, na kterých vidíte pána ve smokingu,dámu v nejvyšší toaletě, a vedle nich sedí člověk v úplně ošoupaném svetru. A nevadí si, protože pocházejí z jiné společenské třídy a uvnitř sdílejí tentýž zážitek. Myslím, že horší než snobismus je strach z něj.

Jak se dívají klasičtí kytaristé na amatéry?
Já jsem vodák. Mám proježděné nejen všechny české řeky, ale i hodně evropských. A právě u nás jsem se potkal se strašnou spoustou lidí, kteří hrají na kytaru a jde jim to úžasně. Za první republiky se říkalo „co Čech, to muzikant“ a myslelo se tím, že každý hraje ve smyčcovém kvartetu nebo chodí zpívat do sboru Smetany. Později se začalo říkat: Dnes už ta hudebnost není taková, už se nescházíme v kvartetech, se sborovým zpěvem je ámen… Pak ale jedete vodu a zjistíte, že lidi mají místo kvarteta kapelu, hrají naprosto senzační písničky, zpívají skvělé sbory a to, co zvládnou na kytaru, bych já takhle z fleku zahrát neuměl. Takže já na vodě neberu kytaru do ruky, nechávám to na kamarádech, a když mě přemlouvají, abych zahrál, říkám jim: „Hele, kup si sako a přijď na koncert.“