V současné době hrajete v několika kapelách. Můžete zavzpomínat na své úplné muzikantské začátky?
Už od základní školy jsme s některými kamarády snili o tom, že budeme mít kapelu. Mohl za to hlavně koncert Olympicu ve Frýdlantu nad Ostravicí v roce 1982. Dostali jsme se tam tehdy zadarmo o přestávce. A když jsem to viděl, byl jsem ztracen do konce života. Bylo mi tehdy třináct let. Později jsem se k opravdovým bicím dostal na internátu v Opavě. Tam to ale nebylo tak jednoduché. Druháci a třeťáci nás nechtěli, prý ty nástroje zničíme, takže byl utrum. Proto jsme chodili o víkendech na brigády k zedníkům a snažili se vydělat nějakou kačku. Později jsem si koupil bicí v dezolátním stavu, což na to moje první hraní stačilo. Následně jsem už ale potkal pár lidí, kteří mi ukázali, že existuje i jiná muzika než Olympic, Elán a Turbo. Heavy metal mě oslovil hned, jak jsem jej slyšel poprvé. Čím jsem starší, tím větší extrémy a úlety poslouchám. Tím se liším od svých vrstevníků.
Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodl, že budete hrát na bicí?
To fakt ne. Nějak to vyplynulo ze situace. Už od samotných počátků, kdy jsme o tom jen snili a kreslili ve škole, jak bude vypadat naše podium, bylo jasné, že budu hrát na bicí. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že to třeba nebudu umět. Myslím, že každý starý rocker potvrdí, že ty úplné začátky byly nejkrásnější. Jak řekl sám velký Lemmy Kilmister, každý to začal dělat kvůli tomu, aby ho obdivovaly holky. Je na tom kus pravdy. Nakonec ale většina kluků přijde na to, že kvůli tomu, aby sbalil ženskou, nemusí pracně cvičit na nějaký nástroj. Zůstali jsme jen my, co to děláme fakt jen kvůli potěšení z muziky a energii, kterou si vyměňuješ s publikem.
Měl jste zpočátku nějakého učitele a vzory?
Učitele jsem neměl nikdy, jsem opravdu ryzí samouk. To znamená, že jsem se pokoušel zahrát to, co jsem slyšel. Když se mě třeba někdo zeptá, jestli bych mu něco neukázal a nenaučil, tak odpovím: „Copak já vím, jak se to dělá? Učit někoho na bicí? Snaž se zahrát to, co se ti líbí. Jinou radu nemám." Opravdu nevím, jestli by mě to bavilo, kdybych měl chodit na nějaké hodiny. O tom ten metal a rock vůbec není. Je to spíše o pocitu, o svobodě. O tom, kolik se zažilo srandy, průserů a třeba i malých úspěchů. Dneska kluci chodí do hudebních škol, hrají ve třinácti letech tak, jak se mně nikdy ani nesnilo. Samozřejmě jim to ale přeji. Přiznám se, že má technika je prachbídná, hraní mě občas hodně bolí, stojí mě to litry potu, jenže pokud to půjde, budu hrát, protože mě to i po těch letech strašně baví. A co se týče vzorů, zpočátku to byl Lars Ulrich a Nicko McBrain. A když jsem potom uslyšel Slayer, v němž bubnoval Dave Lombardo, nechápal jsem, jak může člověk tak rychle hýbat nohama. Ten byl vždy mým největším vzorem. Další oblíbenci jsou Away (Voivod), Phil Animal Taylor (původní Motörhead), Ventor (Kreator), Fenriz (Darkthrone) a spousta dalších, na které si momentálně nevzpomenu. Snad přece jenom jeden Abbadon, původní bubeník z Venom. Je to jeden z nejhorších bubeníků, co kdy hrál. Přesto se stal slavným. Jeho hra zní, jako když otevřeš kredenc a vysype se z něj všechno nádobí. Měl ale obrovské charisma. Jako puberťák jsem byl z Venom doslova úplně hotový, hlavně z desky At War with Satan.
Máte ještě v paměti svůj první koncert? S jakou skupinou a kde se uskutečnil? Kolik na něj tehdy přišlo lidí?
Úplně poprvé jsem stál na podiu, pod kterým byli nějací lidi, v roce 1986, nebo 1987. Naše první kapela se jmenovala Řetěz. Až mnohem později se v Praze objevila skupina stejného názvu. Jelikož jsme uměli asi dvanáct písniček a neměli jsme žádné přehrávky, bez kterých kapely za komunismu nemohly veřejně účinkovat, museli jsme akci zamaskovat jako sraz bývalých spolužáků. Přijít ovšem mohl kdokoli. Takže jsme těm třiceti lidem přehráli třikrát za sebou pár Citronů, Judasů a Tublatanek. A všichni byli spokojeni, alespoň se tak tvářili. Vše se událo ve Pstruží, v tehdejší hospodě u Plucnarů. Prošel jsem pak ještě spoustou kapel - zábavovky Spider, Warfarin a Exitus. Potom jsem se objevil v Endorfin, Countess Bathory, Skoričmass, Silesii a v revivalech Iron Maiden a Motörhead. V současné době hraji i v revivalu Ozzyho Osbourna. Moje nejmilejší dítě ovšem je Virtual Void. Naše premiéra byla 10. srpna 1996 na fesťáku ve Vendryni.
Pořádáte během roku i několik metalových festivalů. Nejznámější je bezesporu Immortal shadows fest. Jak hodnotíte jeho vývoj od prvního ročníku?
Tehdy v roce 1998 to byl momentální nápad. Také název jsme mu dali podle jedné skladby od Virtual Void. Původně jsme tam měli jen kapely z Frýdlantu a nejbližšího okolí. Později se ale idea změnila a Immortal shadows fest se stal přehlídkou metalového undergroundu. Chybí nám v týmu odborník na peníze. Přiznám se, že je opravdu neumím sehnat. A do těch „kraválů" se sponzoři a partneři zrovna nehrnou. Zdá se, že jsme odsouzeni být malým fesťáčkem i nadále. To je na druhou stranu úděl undergroundu. Je to furt lepší, než aby nám to nějaká agentura zaneřádila Alkeholama a Harlejema. Takže se už se všemi fanoušky těším na viděnou 26. července 2014 v Kozlovicích.
Na jaké kapely se mohou fanoušci těšit v létě příštího roku?
Jednáme s Ingrowing a spoustou dalších kapel. Zároveň číháme, jestli třeba nepojede turné nějaká pecka evropského formátu. V této chvíli toho ještě moc neřeknu, za měsíc budu chytřejší.
Máte nějaký svůj nesplněný hudební sen?
Sen? Těch je milion. Kdyby se člověku všechno splnilo, neměl by po čem toužit. Tak třeba osobně se setkat s Lemmym, vidět koncert Voivod. Tenhle zářez mi ještě chybí. Zahrát si před Venom nebo Triptykon.
Jaké album vám udělalo v poslední době největší radost?
Momentálně hodně ujíždím na novém albu brněnské kapely Insania, které se jmenuje „Zapal dům, poraž strom". Doporučuji všem. Hlavně texty jsou výborné. Při této příležitosti bych chtěl všechny pozvat na koncert Insanie do Stounu. Uskuteční se 25. ledna 2014. Společně s nimi vystoupí ještě G.O.R.E., Dobytčí mor a R.E.T. Také mě potěšily nové desky legend jako Motörhead nebo Black Sabbath.
Co byste popřál čtenářům a fanouškům do roku 2014?
Hodně pohody a spokojenosti do dalšího roku. Rovněž každému hodně zdraví, bez kterého není nic. A aby se vám povedlo všechno, do čeho se pustíte. A poslední přání je, aby se k nám mocní chovali s patřičnou úctou ne jako k lůze.