Fanoušci ale při prvním poslechu jistě ihned zbystří. Co tu znalce okamžitě trkne, to je fakt, že Burian vydal téměř ukázkovou poprockovou desku.
Přiostřené hity
Často o sobě říká, že má rád extrémy, nicméně tentokrát si dopřál klasický, jednoduchý model. A soudě podle jeho uvolněného zpívání si to sakramentsky užil. S novou kapelou za zády, plnou neokoukaných mladých hudebníků. Pod názvem Jan Burian Band se ukrývají kytarista Jakub Červinka, klávesista Zdeněk Dočekal, baskytarista Pavel Husa a bubenice Klára Böhmová.
Červenku, vzešlého z prostředí pražské „Ježkárny“, můžeme znát třeba z koncertů Oskara Petra. Právě on dodává nahrávce v dobrém smyslu popový a někdy až bluesrockový ráz.
Jan Burian tyhle věci umí, ne že ne. Ačkoliv se prezentuje jako nadžánrový tvůrce se sklony k undergroundu, hitovost některých jeho melodií se potvrdila i na tak nekomerčních albech, jako byla například Poesie z roku 1994 (jím zhudebněný Viktor Dyk). V rozhlase, k jehož hudební dramaturgii má Burian léta oprávněné výhrady, by se mohly z fleku hrát i jeho staré známé písně Hlídači slov, Telefonní blues, Podivný Hamlet a tak dál.
Bakelit v hlavě
Na První lásce zkombinoval zpěvák, pianista a skladatel v jedné osobě údernost nápěvů s úsečnými, snadno srozumitelnými verši. „Kdekdo má v hlavě bakelit, a tak nám zase vládne lid,“ vzdychne si v písničce Probuzení. Jindy podotkne: „Tam, kde bývaly hodiny, je pomník TGM. A já se ptám, když jdu kolem, kolik je hodin.“
Hezké jsou také jeho výlety do absurdna. („Cizí pes jde za mnou tiše po peroně a potom se zčistajasna změní v koně.“) To vše obaleno rytmem a soundem připomínajícím pozdní éru Erika Claptona či Vana Morrisona. Což nejsou špatné vzory.
